Místo: hlavně Bergell

Osoby: Ondra, Honza, Pavel, Orlík

Scéna první: Výstup

Po úspěšném přesunu do švýcarského Bonda nás Ondra přesvědčuje, že kolmou stěnou nad parkovištěm opravdu vede přístupová cesta pod kopec. Něčemu takovému samozřejmě nevěříme. O pár desítek minut a pár set výškových metrů později nás přechází smích: cesta je docela do kopce a čtyřicet kilo na zádech je znát. Začínáme proklínat různé blbosti co s sebou táhneme, zejména láhev vína, kterou jsme za účelem oslavy výstupů na konci týdne zakoupili v Bondu. Na chatě Fura dáváme pivko za sedm franků a pokračujeme vzhůru. Odpoledne přicházíme na suťovisko plné bivaků a plošinek na stany, které se na několik příštích dnů má stát naším domovem…

Scéna druhá: Aklimatizační procházka

Druhý den ráno se rozhodujeme vyrazit ne na majestátný Badille přímo nad námi, ale na vzdálenějsí Žehličku, a vyběhnout místní čtyřkový pětkový pilíř. Lezeme ve trojce a seznamujeme se s místními žulovými rajbáky, je to něco úplně jiného než lezení třeba v Tatrách. Po pěti délkách obracíme zpátky, přece jen není až tak moc času. Při slaňování spadlo Honzovi reverzo a tak je docela rád, že Ondra má s sebou náhradní kyblík (jsem si myslel, že to je blbost, vláčet zbytečné železo).

Scéna třetí: Dny následující

Přesně si nevybavuji posloupnost dalšího dění, ale pokusím se o stručné shrnutí. Každé ráno po vykouknutí z bivaku nabýváme pocitu, že jsme si asi vybrali špatný týden: mlha, zataženo, nevlídno. Ale i tak jsme se do stěn dostali. Velký cíl zájezdu, Another Day in Paradise, bohužel nedolézáme; pár minut po tom, co doslaňujeme z desáté délky se z potůčků stékajících z kilometrové stěny nad námi stávají vodopády, kterými by se sestupovalo jen těžko. Při další návštěvě Žehličky máme větší štěstí, a i když obloha nevěstí nic dobrého, daří se Ondrovi a mně průstup Nejisté sezóny od známé dvojice Lienerth – Lenc. Honza s Pavlem mezitím vylezli pilíř a ještě nám stačili zaběhnout pro batohy a pro lezečku, která Ondrovi spadla z poslední délky. Tuto délku jsme úplně přesně netrefili, takže neohroženému prvolezci nezbývá nic jiného, než v dunivých lupenech prakticky bez jištění vytvořit vlastní (přesně šedesátimetrový) variant. Klobouk dolů. Další den dává polovina rest day a tak s Pavlem vyrážíme na Badille. Počasí by snad mohlo vydržet a tak chceme dát pokus o cestu Peter Pan a možná i o vrchol. Naše snažení však záhy končí: nástup do cesty se nachází přesně pod obrovským sněhovým kvádrem na nástupové polici, a tak po vytvoření alternativního prvonástupu ve vedlejších plotnách konstatujeme, že dáme taky rest. Mraky, které právě přilétají z Itálie a objevují se nám nad hlavou, nás v tomto jen utvrzují, stejně jako předpověď na další dny, kterou dostáváme od anglické dvojky.

Scéna čtvrtá: Přesun

Večer likvidujeme co možná nejvíc zásob (kdo se s tím má táhnout dolů?), konečně otvíráme víno a rozhodujeme, že radši pojedeme jinam. Kam, to ještě nevíme, ale po několikáté propršené noci, kdy na nás ze stropu architektonicky špatně vyřešeného bivaku neustále kapalo a to nakonec i přes vynález okapu z duck tape, nás počasí donutilo změnit působiště. Druhý den ráno všechno balíme, sbíháme (no, ne tak docela) do doliny, koupeme se v ledové říčce a vyjíždíme do Svatého Mořice. V místím lezeckém obchodě nám sympatická slečna Beatriz poradí pár skalkařských oblastí poblíž Bernina Pasu, ale po setkání se značkou na tamním parkovišti, která hlásá něco o pokutě za stanování, se rozhodujeme pro návrat do zemí českých. Proč ale jezdit domů úplně, když týden zdaleka nekončí? Co takhle třeba zajet do Labáku?

Scéna pátá: Another Two Days in Paradise

V místním koloniálu v Bynovci zakupujeme nezbytné potraviny na večer, nejdůležitější položkou je kuřátko. Materiálové vybavení na písek máme ojedinělé: pár smyček by se sice našlo, ale kladiva a hromady skob, friendů a čoků nám tu moc platné nebudou. Železářství necháváme v autě a přesunujeme se do údolí, kde nám Honza ukazuje nějaké (prý lezitelné) rajbáky; strašně se bojím, ale nakonec nic jiného než to přelézt nezbývá. Večer se jdeme podívat na pověstný Bigwall na Prezidenta a se soumrakem zapalujeme oheň a začínáme grilovat kuřátko… Druhý den každá dvojka leze už jen jednu cestu (Honza a Ondra: Kruh za kruhem, já a Pavel: Země žen); pak už jen oběd v restauraci o vesnici dál a zpátky domů.

Zájezd dobrý, škoda jen, že počasí moc nepřálo. Zkrátka musíme na Badille ještě jednou, na což se už teď těšíme.

Orlík