Březen 2004

Jedeme do Tater. Nováčci mají zimní kurz, chceme se tam aspoň na pár dní podívat, vyrážíme v úterý. Nakonec jedeme jen se Sádrošem, Tchibo standartně nestíhá a možná dorazí koncem týdne. Předpovědi počasí nic moc, ale nás to nemůže odradit. Dojedeme tam a uvidíme, těšíme se na sníh, ledy, hory. Parádní cesta vlakem, prázdné kupéčka, do Štrby dorážíme vyspaní a v pohodě. Na Štrbském obouváme lyže a mažeme nahoru na Popradské. Chceme stihnout kamarády než vyrazí do terénu a připojit se k nim. Dorážíme na chatu, tam ale vládne ponurá nálada, nikdo se nikam nechystá, napadlo moc sněhu, na lezení není ani pomyšlení a lyžovat taky moc nejde. Všichni přemýšlí o odjezdu. Možná i díky našemu nadšení se nálada lehce lepší a všichni zatím zůstávají. Dopoledne je v chatě výuka ohledně lavin a praktický nácvik sestavení nouzových saní z lyží. Odpoledne následuje v terénu za chatou praktický nácvik hledání, vyprošťování a záchrana zasypaných lavinou. Taky se zúčastňujeme, aspoň přihlížíme, nováčci si vedou dobře. Nakonec se nás ještě asi 10 vydává na projížďku do Zlomiskové, supr, vracíme se se setměním. Večer blbneme na plese, zahrabáváme Zobanovi auto sněhem, děláme kraviny. Na povale pak asi do dvou do rána hrajeme sardele a další hry. Dost dobré. Sádroš šel brzo spát, škoda.

Ráno se rozhoduje co dál. Všichni jsou rozhodnutí to zabalit, někteří mizí hned po ránu, jiní pojedou až odpoledne. My se Sádrou chceme zůstat ještě tak jeden den, aspoň být na horách i když je jasné, že nic většího nepůjde podniknout. Pár se nás vydává na lyže do Mengusovské, je sice lavinová trojka, při představě této doliny si ale nevybavuju, že by někde hrozilo nějaké nebezpečí. Ani se nesnažíme od kamarádů půjčit pípáky a lopaty, jdem se jen projít, ne? Jdu se Sádrou, je poměrně jasno, krásný den, teplo. Jdeme v tričkách. Pomaličku stoupáme směrem k Žabím plesům. Pohůdka. Cestou potkáváme několik poláků. U ples fouká dost čerstvý vítr a tak se schováme za „žáby“. Dáváme svačinku, kecáme o lezení, lyžování, Ťan-Šanu a tak. Sádra je na skialpech poprvé. Za půl hoďky je nám už docela kosa, balíme to a jedeme dolů. Kolem poledne potkáváme kousek nad rozcestím „rysy-hincova plesa“ Martina. Kluci prý pojedou později a tak má ještě čas. Rozhodujeme se, že se mrkneme na Hincova plesa, nebo aspoň kousek tímto směrem. Už na chatě nás kluci varují před prudkým výšvihem, kde by to mohlo být o hubu. Dojdem teda aspoň tam a uvidíme. Stoupáme po mírném hřbítku a pak vlézáme do kotlinky pod Baštami. Vpravo vzadu je už vidět ten výšvih, je poměrně jasné že tamtudy nejspíš nepůjdem, vypadá dost strmě, dojdem pod něj a uvidíme. Zleva vysoké věže Bašt, máme trošku strach a tak jdeme mírně traverzem pravou stranou kotlinky, asi 15 metrů nad jejím dnem. Dáváme si tak 15-metrové odstupy. Jdu první, za mnou Sádra, pak Martin. Ujdu asi tak 40 metrů od začátku kotlinky a najednou slyším tupou ránu. Reflexivně se podívám směrem na Bašty, nic ale nevidím. Při pohledu vpravo mi zatuhlo, vidím trhlinu táhnoucí se daleko přede mě, pár metrů nade mnou. Sníh se se mnou začíná sunout pomalu dolů. Snažím se nespadnout, na paniku není čas. Poměrně pomalu dojíždím na dno kotlinky, zastavuju se a za krk mi hrkne zbytek sněhu. Kryju si obličej rukama, nával sněhu už mi ale přes hlavu nepřejede, obličej mám volný, ruce vlastně taky. Vše proběhne v několika málo vteřinách, připadám si ale jako ve zpomaleném filmu. Je to dobré, kluci mě vytáhnou, svezl jsem se nejspíš jen já. Volám. Nic. Ticho. Zkouším to znovu. Nic. Začíná mi docházet, že jsme v průseru. Do prdele. Začínám se hrabat ven, nejde to, nemůžu vycvaknout boty z vázání přeplého na chůzi. Ani hůlky nepomáhají, tak lehce to nejde. Nakonec zaberu a z lyží se vyrvu, ještě že nemám pojistné řemínky. To vše trvá aspoň 5 minut. Vyhrabu se ven, nikdo jiný není vidět. Odtrh šířky aspoň šedesát metrů, už od místa kde jsme předtím stáli a radili se, trhlina je teď asi patnáct, dvacet metrů nade mnou, odtrhlou vrstvu odhaduji na 30 cm. Do prdele. Řvu, nic. Jdu směrem zpět po laviništi, mimo lavinu se nedá jít, člověk zapadá po prsa do sněhu. Musí tu být naváto několik metrů. Nikoho nevidím. Najednou někoho vidím. Je to Martin, hrabe se ze sněhu, hlavu má kus pod sněhem. Pomáhám mu vycvaknout se z lyží a odepnout mu řemínky. Vylézá. Sádra nevidět, neslyšet. Zkoušíme volat na horskou, není tady ale signál. Rozhodujeme se, Martin jede dolů pro pomoc, já zůstávám a zkouším hledat. Nemáme sondu, ani lopatu, zkouším sondovat teleskopkou. Nejde sundat talířek, sníh je ale docela měkký a s troškou námahy to i tak jde. Oblast kde by mohl Sádra být je poměrně jasná, byl v půlce mezi mnou a Martinem. I tak mi však trvá aspoň hodinu, než mám pozitivní sondu. Zmocňuje se mě nová naděje. Začínám hrabat jako šílenec, jednu chvilku zahlédnu lyži s pásem. To je ale vše k čemu jsem schopný se dohrabat. Začínám chápat, že vyhrabat jámu hlubší než jeden metr je absolutně bez šance, sníh je prachový a sesypává se. Řvu, prosím, nadávám, slibuji. Proklínám se. Pomoc stále nikde. Zkouším to znovu a znovu, jsem ale prakticky stále na stejném místě. Mám neskutečný pocit bezmoci. Pak přilétá vrtulník, kvůli silnému větru ale hodně dlouho manévruje než kus nad námi vysadí záchranáře. Ti ale mají dost problém dohrabat se hlubokým sněhem k nám. Mezitím dobíhá z chaty Tom s lopatou. Začíná kopat, za chvilku doráží i záchranáři se psem a ostatní kluci z chaty. Je hodina a půl po pádu laviny, všichni ale máme ještě naději, třeba má dýchací dutinu, je jen pár pod nulou ….. Za asi deset minut máme Karla venku. Nejeví známky života. Začínáme resuscituovat, naděje umírá poslední. Všichni ale podvědomě víme, že tenhle boj je už ztracený. Po 15 minutách to vzdáváme. Prohráli jsme. Děláme improvizované saně z lyží a za tmy sjíždíme dolů. Cestou potkáváme skupinu záchranářů kteří nám jdou naproti. Už jen pomáhají se svozem. Na chatě dostáváme čaj a borovičku. Sbohem kamaráde. S horskou pak už jen jedeme do Smokovce sepsat protokol. Pozdě v noci se autem vracíme do Brna. Nikdo moc nemluví.

Vzpomínám na Tebe Sádro často. Na akce kde jsme byli, co jsme všechno prožili, o čem jsme mluvili, na to, jaký jsi byl fajn kamarád. Vzpomínám na Tebe. S úsměvem na rtech.

A ponaučení?? Každému kdo se dočetl až sem je myslím naprosto jasné. Doufám že ne jen mě. Takže ahoj na horách. S pípákem, sondou, lopatou a s rozumem samozřejmě.

Bořek

Napsat komentář