Hody

Výročí vzniku republiky se musí vždy řádně oslavit, zvlášť když nám to letos vyšlo tak pěkně až do úterý. Inu plánovali jsme plánovali, ale stále nebylo jasno (na naší pravidelné čtvrteční poschůzi bývá jasno málokdy, zvlášť blíží-li se půlnoci), kam že to tedy a tak.

Už nevím, kdo to řekl, ale že prý u Srny v Bratřejově (u Vizovic !!) jsou v sobotu hody, no a: „Čí sů hode? Přece naše.“. Plán na sobotu byl tedy bleskurychle usnován, že tam blizůčko sů Čerťáky a přece že když: „Free your mind, your ass will follow.“, a v neděli se už uvidí (dle obsahu methanolu).

Sobota. Nádraží ráno ucpané k prasknutí a ze skvadry ažůry jsme v tom příšerném mrazu jen tři, ostatní prý jeli raději do vyhřátého bazénu vyškovského akvaparku. Ale tři jsou přece do mariáše, což Árnýho a Aldu očividně potěšilo, akorát, že jsme nakonec hráli jenom Čurveň bere, neboť je to hra na mnohem, řekl bych, jiné úrovni – vyhrál Árný – víme proč…

Za tři hoďky už šlapeme kolem motorestu, zmrzlí na kost, ale se Sluncem nad hlavou, k těm ztuhlým hroudám písku. Oproti našim předpokladům už tady škodí štrůdl slováků, kterým se i v tom mrazu daří nalepit na ruce a skály vrstvy maglajzu – hrůza. Lezeme pár cestiček proložených několika přeskoky a úskoky, z nichž nejhodnotnější je jistě Árnýho Žlábek, který tento Malý Velký Muž dává s neústupností svého stylu napohodu. Ten blázen musí mít v nohách vysunovací protézy, jinak nevím, proč jsem si za ním v závěrečném převísku natrhl třísla a vykloubil obě kyčle a Alda na tom očividně nebyl lépe. Inu opět: „Free your mind …“ Notně nám v lezení pomáhají čepice, rukavice a některým zejména slivovička maskovaná v PETce od Coly, hned se snadněji „osvobozuje“.

Slunce zapadá, okosilo se a to jdeme teprve do hospody, kde dáváme véču a první pivko. Alda snědl svoji studenou vaječnou omeletku a zdá se, že se okosí opět (snad až venku). Volá nám druhá část výpravy, že už jsou orestovaní a že si nás vyzvednou autem a pojedeme na ty hody. Po chvíli už jedeme počínající nocí řízeni Jiříkem, navigováni Ivčou a vzadu zalehnuti Věrkou, přičemž cestou jen tak tak míjíme psa jak tele, ocitnuvšího se najednou uprostřed silnice. Jiřík ho sice netrefil, ale zato jsme ve zdraví dojeli do Bratřejova. To je divný, mája nikde, ale hospoda svítí, tak jdeme dál. Už taky víme čí byl ten pes, protože všude okolo se potácí ožralí myslivci (pardon, a honci) s flintami přes rameno a ostrejma u pasu. Paříme jak o život a čekáme, kdy že nás vyzvedne Srnka s Edou a půjdeme na ty hody. No, mám myslím šesté pivko, když se objeví a už před námi stojí fernet jak Brno, to že nám oznamují radostnou novinu, inu, kdo chce kam… Každopádně za chvilku je před námi další tuplovanej a událost je rázem ještě radostnější. Pominu-li drobnou příhodu se „zeleným“, notně jetým strýcem u záchodků, tak už nás děcka táhnou domů k Srncovům na noc.

Vpádem do útulného venkovského stavení ukončujeme sobotní rodinnou pohodu s kmotrami a kmocháčky a jsme v mžiku převedeni na mírně odloučené pracoviště do sklípku, zrovna totiž vaří burčáček, a vínečko ostatně dnes také ještě nebylo. Chválíme co nám artikulace dovolí a valíme opět dovnitř zazdít vše pár panáčky domácí třešňovice. Pak konečně usínáme, někteří v náručích protějšků, jiní v objetí s ovčí kůží (hrome, byla to opravdu jen kůže?!). Ráno otevřeme oči a kupodivu je dobře. Sice jen do snídaně, kdy nás první chod, dva panáčky téže třešně, vrací o pár hodin zpátky a tak to zajídáme kozím sýrem a koláči.

S mnoha díky pak balíme a vyrážíme na další cestu. Ta línější polovička jede do Brna, no a té naší nezbude než pěšky vyrazit s bágly na túru po překrásném, přes noc zasněženém hřebeni Vizovických vrchů. Kouzelných třináct kilometrů zasněženou, ztichlou krajinou. Alda asi přišel o achilovky,ale jinak jsme zdrávi došli zpět na Čerťáky. Kruh se uzavřel, pak vlak, a tak.

Ještě jednou díky hostitelům a hlavně „kámům a kámám“ za PROŽITÝ víkend.

Petr – Pikáč