Jak jsme byli na Divokém dole

Tak jsme se konečně zase po dvou letech octli v Divokém dole. Stojíme s Lenčou pod stěnou a zjišťujeme, že se nám v představách nějak zvětšila. Nicméně se už na lezení těšíme a tak nastupujeme první délku (stejnou jako minule).

Před námi postupuje dvojice v čele s Lubošem Vidlákem. Moc rychle jim to nejde, takže je na štandech docela sranda. Pro nás dvě je každá délka příjemným problémem. Začalo to takovou ledem potečenou skálou, pokračovalo štěrkovým žlabem a nakonec jsme se dostali až k téměř převislým travám. Asi po šesté délce se najednou ocitáme v lese a dolézáme mezi stromy na vrchol.

Tam je pravé pozdvižení a pro nás srandy kopec. Ne tak pro Michala, Ten si špatně založil jištění a v těžké vrcholové pasáži neutáhne lano. Má proto osobního soumara v podobě Vidláka mladšího, který se nakonec po zajištění z vrchu pěkně nadře.

V hospodě je večer hotové pozdvižení. U dlouhého stolu debatujeme na téma „horolezci a ochranáři“ a vydrží nám to docela dlouho. Nakonec to skončí u klasických lezeckých příběhů až bájí.

Ráno se rozhodujeme, že se zase vydáme na stejné místo jako včera. První délku volíme stejnou a pokračujeme takovým traverzem plným trávy a ledu. Jde nám to o něco lépe. Pak přijde komín, v mačkách a s cepínem je to celkem sranda, alespoň si pořád nepřipadáme jako na zahrádce. Pak ovšem přijdou další čtyři délky, které vedou lesem. Nevíme co bude, a tak je všechny jistíme. Připadáme si dost srandovně. Alespoň si nacvičíme dělání štandů a rychlost postupu.

Z vrcholu pak pozorujeme Janka, jak leze stejnou cestou jako včera Michal. Jenom si to „trošku“ narovnal. Vzduchem lítají ostrá slovíčka až se skoro bojíme, abychom to taky neschytaly, když se nahoře tak dobře bavíme. Ono to totiž vypadá dost komicky, jak od něho odletuje tráva s hlínou (která výrazně převažuje). Nakonec nás naštěstí vyvede z omylu, mrkne na nás a začne se usmívat.

Od nějakého místňáka dostáváme popis sestupu, abychom nemuseli slaňovat. No, abych řekla pravdu, znám i příjemnější sestupy. Ty hlavně nevedou strmým lesem četností dřeva se podobajícím spíše pralesu. Ještě, že jsme nesundali ty mačky, sem tam i namrzlá plotnička se najde. Když stojíme dole u batohů, najednou uslyším rachot, jako by něco padalo. Zařvu a v mžiku mám hlavu narvanou co nejvíce pod nejbližším šutrem. Přece jenom se už kamenů bojím a od té doby, co mi jeden spadl na hlavu, tak se lekám kdejakého většího rámusu nade mnou. Lenča měla štěstí, kámen dopadl nedaleko ní. Nějak nestihla zareagovat a zjistila to, až dopadl vedle. Urychleně se balíme a scházíme dolů, kde na pěšině čekáme několik hodin na příchod zbytku posádky našeho auta. Ti se dostali do těžké vrcholové pasáže a dolézají po tmě. Jsme úplně zmrzlé, a tak běháme dokolečka a zpíváme vše možné, co nás napadne. Po vyčerpání repertoáru přijde řada i na rap. Lépe řečeno na freestyle. Lenča to pěkně válí, a tak to přežijeme naprosto v pohodě.

Nakonec všechno dobře dopadlo a my kolem osmé odjíždíme z chaty. Ale přece jenom se už těším, až na tento víkend budeme vzpomínat někde v teple..

Jana Kůrová ml.