Královna Tater

„Kdysi před léty… výborně, to je ono.“

Kdysi před léty, přesněji v srpnu 1999, lezu už rok a půl a konečně vyjíždím s kamarádem Standou do Vysokých Tater. V oddíle jsem tenkrát ještě nebyl a vše jsem se teprve učil. Strávili jsme pár dnů na Rysech u Viktora. Tatry se od té doby pro mě staly srdeční záležitostí a vždycky se do nich rád vracím.

Po zdolání Kopek po hřebeni jsem měl pocit, že jsem objevil novou dimenzi – lezení v horách. Ještě ten den jsem ji spatřil v celé její kráse. „Galerie Ganku“: prohodil Standa, když viděl, že se od ní nemohu odtrhnout pohledem. To spojení dvou slov mi znělo hlavou, když jsem večer usínal. Je to stěna téměř 300 m vysoká, strmá a místy převislá jakoby ji někdo z Malého Ganku odsekl dlátem. Na konci stěny je obří suťová police, tam končí výstupy.

Je to pro mě stěna stěn, jako má někdo rád El Capa nebo Eiger. V minulém stolení byla kolbištěm našich nejlepších horolezců. A když přičtu výstroj před padesáti lety, šlo o velmi odvážné činy. I dnes s naší výbavou člověku občas není do smíchu. Ale já zase nelezu jako Pavouci, že? Vyslechl jsem o Galérce spoustu historek až bájí, taky jsem si v zimě zašel na cintorín, abych věděl do čeho jdu. Čím víc informací jsem měl, tím se mi představa výstupu vzdalovala.

Až loni jsem pro ni získal Ondru Nádvorníka. Ondra je srdcem i duší pískař a do Tater začal jezdit teprve nedávno, ale o Galérce už taky přemýšlel.

Když se nám podařilo na oddílové horoškole unavit nováčky tak, že nechtěli o lezení a dlouhých nástupech alespoň den slyšet, přišel náš čas. Brzy ráno vyrážíme z Popradského přes Zlomiskovou a Rumanovou dolinu na Galerii a Pustou lávkou dolů. Po čtyřech hodinách jsme v nástupovém kotli. Puškášův pilíř se pro nás stává cestou, která nás uvede do této stěny. Dvě a půl hodiny si užíváme nádherné lezenice v pevné skále, je to jako na Volovce. Na štandech staré skoby a občas i nějaké v cestě usnadňují orientaci. Až v poslední délce je nepříjemně mokrý kout, který ale Ondra přeleze a já dolézám přes sutí posetou Galerii až na štand Horské služby na Gramingera. Pak doberu Ondru, fotka, sváča a náš první zápis do vrcholové knížky. Ještě chvíli sedíme a pozorujeme lidi, jak jako mravenci capou na Rysy. A nám, nám je hrozně dobře, tak ještě jablko napůl a zpátky na chatu.

Neuplynul ani měsíc a už se zas na Hlaváku scházíme jako švábi na pivo. Tentokrát vyrážíme ve čtyřech: Martin Lasák, Tonda Ryšavý, Ondra a já. Náš cíl je přežít cestu ve vlaku, v električce a autobusu a pak vynést naše chabá těla a svině na tábořiště do Bielovodské doliny. Zní to jako sranda, hoši, není to sranda. Ale co už, stálo to za tu dřinu. Uvítá nás pohled ne nepodobný výjevům z Aljašky a čerstvé medvědí lejno na cestě jen utvrdí moji představu divočiny. Pozorně naslouchám našim starším kamarádům a já žasnu jak zná Martin každý vrcholek či štrbinu, na co se jen zeptáme. Martin Lasák je takovým prototypem Messnera, ten už se ale potom moc nepovedl. Ale zpátky do stěny.

Ondra se v týdnu vrátil z Bergelu, takže je pěkně rozlezenej a mě zas minulý týden potahal po Ádru Janek Bednařík, takže máme pocit, že se můžeme zakousnout do nějaký „místní mordy“.Výběr padl na Cestu pavůkov, jak název napovídá spoluautory jsou bratři Pochylí, což samo o sobě je poměrně hodně informací najednou. S úctou a pokorou nastupujeme a lezení nemá nějaký hluchý místa. Dá se dobře jistit a skála je pevná. Ondra nikdy nezapomene minimálně zdvojnásobit štand, abych ho náhodou nevytrhl. Má asi pocit, že jsem moc těžkej, ale lezeme na tuty a času je dost. V předposlední délce nás čeká takový obrovský kout, jako když napůl otevřete knihu a v místě, kde bývá záložka je spárka sotva na prsty. Pravá noha na tření, levá občas najde stup a prsty ve spárce. Takhle vysmažíme 60 m – teda celou délku a kout zvolna mizí. Poslední délka vyšla na mě, tak jen opatrně přes suť, ať Ondru nezasypu. Pár kamenů mu tam stejně pošlu, ale křičí, že je živej, tak dobrý.

Povzbuzeni úspěšným dnem u večeře spřádáme plány na zítřek. Kluci půjdou na Mlynárovy vidle a nám padl do oka centrální pilíř opět od bratrů Pochylých a přidal se i Páleníček a Zrůst. Jen po přečtení jmen za názvem cesty si troufnete typnout, že nepůjde o normálku. První dvě až tři délky jsou lehčí pěkné lezení, pak začíná cesta gradovat. Čím výš, tím hůř. V porovnání s předchozími cestami je mnohem víc exponovaná a lezení je docela do kopce. Nejtěžší místa se tehdy ještě poctivě hákovaly a tak jsou dobře odjištěné. Ani v této cestě si Ondra neodpustil zprasení technických úseků volnými přelezy (hovado). A já abych to pak za nás oba nahradil jsem si hákl za skobu. Jsem už holt takovej poctivec. Lezenice s Ondrou byla totální paráda, vždycky na něj vyšly ty těžší délky a byla to fakt pohoda. Málem bych zapomněl, taky jsme se tam občas pěkně vybáli!

Tento článek neměl být popisem mé úžasné lezecké kariéry, spíš jsem chtěl Galérii uvést v tom lepším světle, než jak se o ní často mluví. Moc se tam neleze, je to zřejmě způsobeno i její horší dostupností, ale já myslím, že je to škoda. Na druhou stranu by ji člověk neměl podceňovat, my jsme měli ideální podmínky. Platí tu vše, co při lezení v horách – skoby, friendy, čoky a pár karabin vám dobře poslouží. Tak jen se nezapomeňte zapsat do vrcholové knížky, ať zápisy Brňáků přibývají. Doufám, že se vám královna Tater bude líbit.

Zdarec Čenda.

Napsat komentář