Pro pět bez návratu

Po úspěšné aklimatizační akci na Liskamm 4 527 m do Švýcarska se začátkem prázdnin naše horolezecká skupina “ Prima team “ letecky přesouvá do Kyrgyzstánu, kde máme za cíl prostoupit novou cestou 2,5 kilometrovou jižní stěnou vrcholu Chan Tengri. Jedná se o nejsevernější sedmitisícovku na světě, která se nachází v pohoří Ťan – Šan.

Po příletu do hlavního města Biškeku se klasicky potýkáme se ztraceným zavazadlem, které zůstalo při mezipřistání v Moskvě. Aeroflot se snaží a tak je za dva dny problém vyřešen. Mezitím se nám podařilo zařídit dopravu mikrobusem do Karakolu, což je výchozí místo pro výpravy do oblasti Chan Tengri. Zde si domlouváme další dopravu, tentokrát terénním UAZem 452. Za 300 USD nás všechny i se zavazadly převeze po horské silnici přes sedlo Čong – Ašuk 3 822 m do Maydar – dyru, odkud bychom měli letět vrtulníkem do základního tábora pod Chan Tengri a Pabědu. Vedoucí kempu Pjotr Ivanovič na domluvený a zaplacený termín přepravu nezajistil. Vrtulník má údajně technické problémy. Jeho neustálá odpověď zní lakonicky: “Nádo ždať!“ Po několika dnech jsme však docela netrpěliví, neboť čas utíká a my jej tady zbytečně ztrácíme čekáním. Asi by se Pjotr divil, kdybychom ho požádali o vrácení peněz za zaplacené letenky. Po pěti nekonečných dnech je vrtulník připraven. Zavazadla každému před odletem přesně zváží, co je nad 30 kg napočítají jako nadváhu a musí se zaplatit. Že by nám však z ceny odečetli čekání, to nepřipadá v úvahu. Starou Mi-8 letíme něco přes půl hodinu a přistáváme na ledovci Jižní Inylček ve výšce 4 100 m. Hlavy nás nebolí, cítíme se v pohodě, aklimatizačka do Švýcarska přinesla svoje ovoce. Vybíráme si místo na stany a stavíme si svůj expediční tábor. Hned od začátku se snažíme pokračovat v aklimatizaci, tentokrát na 5 504 m vysoký vrchol Triokhglavy. Počasí nám zatím přeje a my se už chystáme na Chána. Trochu nám dělají starosti vysící “paneláky“ sněhu a ledu v jižní stěně nejen našeho kopce, ale i sousedního Piku Čapajev 6 371 m. Nakonec přehodnocujeme náš zámysl a z důvodu neustále padajících lavin se rozhodujeme vystoupit klasickou cestou na vrchol. Není to jednoduché rozhodnutí, protože se nechceme vzdát cíle, který jsme si doma v republice stanovili. Po výstupu do druhého výškového tábora – 5 300 m, nás celou noc zasypává prachový sníh. Ze stanů jej stále odhazujeme, ale je to marný boj. Když sněží následující den ještě celé dopoledne a nevypadá to na změnu, rozhodujeme se pro sestup do 1. tábora. Nakonec jsme rádi, že jsme to udělali, neboť i viditelnost se zhoršuje. Padající sníh nám zakryl trhliny a na sestupu 4 hodiny neustále hůlkami pícháme před sebou a snažíme se vyhnout pádu do ledové propasti. Nechápeme, jak jsme se v tom humusu mohli zorientovat a najít správný směr sestupu. V 1. táboře máme pobořené stany pod tíhou napadaného sněhu. Další den přichází Slovinci a balí svoje věci. Trochu je zpovídáme a dozvídáme se špatnou předpověď. Dva dny bude solidně, ale pak se počasí pokazí. Ať to počítáme jak chceme, časově výstup nejsme schopni zvládnout. Hned se na Chána nemůžeme vrátit, nejdříve musí vypadat laviny. Když bychom čekali v 1. táboře více jak dva dny, nezbyl by nám jediný den jako záloha a v případě, že by pro nás nepřiletěl vrtulník, nestihneme odlet letadla z Biškeku. To by byl pak pěkný problém, neboť někteří z nás si nemůžou dovolit nepřijít do práce. Musíme bohužel expedici ukončit a vrátit se do základního tábora. Další den naštěstí přilétá vrtulník a odváží nás do Maydar – dyru. Tady si domlouváme dopravu jiným UAZem do Karakolu. V Jurta kempu potkáváme skupinu z České republiky. Je jich 22 a všichni míří do oblasti Chan – Tengri. Vítám se s vedoucím, s kterým jsem se setkal v loňském roce na Kavkaze. Vede skupinu pouze do základního tábora, pak se každý stará o sebe sám. Taková filosofie se mi zdá zvláštní, ale dnešní cestovní kanceláře jsou už takové. Vždyť i expedice na Mount Everest jsou komerční…

Po týdenním pobytu doma v republice se dozvídáme nepříjemnou zprávu. Nad 2. táborem na Chan Tengri spadla obrovská lavina a pohřbila 11 horolezců, z toho 5 z české skupiny. Hory jsou krásné, ale umí být i kruté. Ten kdo je zná, má vědět kdy odejít…

Bohuslav Vlček