Putování po jižní Francii 2004

Tak jako každý rok, tak i letos jsme se rozhodli jet ve stejném složení na lezecký zájezd do jižní Francie. Pro těžce pracující lid (půlka z nás manuálně, druhá půlka hlavou) je to zážitek, na který se vždy bez výjimky těšíme již rok dopředu. Obvyklé složení – Tomas, Lenka, Petr a Vašek. Nicméně k věci.

Jako vždy nám ideový vůdce výpravy Petr naplánoval několik variant našeho pobytu (suchá a mokrá) a my si společně vybrali tu nejlepší. Takže odjezd 7.května byl jako vždy v podvečer, neboť jak známo, v noci se jezdí nejlépe a nejrychleji. Tomu odpovídá půlnoční průjezd Brennerem a příjezd o půl dvanácté dopoledne druhý den na místo našeho prvního lezení – překrásný kaňon Georges Du Loup (Údolí loupežníků) blízko francouzské Riviéry. Je to jedno z těch krajinově vděčných míst jižní Francie, kam jezdí spousta turistů místních i zahraničních, horolezcům to zdaleka není neznámé. Tak jsme si na protažení ztuhlých kloubů dali několikakilometrovou procházku kolem velké roury vedoucí vodu do vesnice Gordone a následně i do údolního městečka. Procházeli jsme spoustou skalních tunelů, oken a visutých lávek, nechybělo mnoho exponovaných míst nad prudkým srázem do údolí – samozřejmě s pěknými a fotogenickými výhledy do údolí a na vzdálené moře. K večeru jsme to nevydrželi a dali si čtyři krátké cesty na rozlezení pro příští den. Bylo sice sluníčko, ale poměrně chladno, takže večerní čaj a slivovice bylo opravdu to nejlepší na zakončení dlouhého nočního putování a zahřátí do pelíšku.

Druhý den jsme vyšplhali do ostrého srázu v polovině údolí, kde jsme v sektoru „L´Hermitage“ vylezli jednu třídélkovou a dvě jednodélkové cesty (vše v klasifikaci 5c až 6b). I když bylo poměrně chladno, takové vykoupání ve studené řece a spláchnutí potu ze šplhání k sektoru (a lezení) přišlo všem docela vhod. Večer jsme se snažili ještě nalézt nové lezecké sektory, což se podařilo, ale nebylo to již tak atraktivní. Proto jsme se rozhodli pokračovat v naší cestě.

Další den ráno jsme navštívili náhorní vesničku Gordone, udělali spoustu fotografií, nabrali chutnou a osvěžující vodu a vyrazili směr Marseille. Cestou nás u dálnice zaujaly doruda zbarvené skály, tak jsme sjeli z dálnice a „Red Rocks“ si po modré značce prošli. Po několika kilometrech a spoustě fotek jsme pokračovali dál. Konečně Marseille. Vyjeli jsme si až na vršek s katedrálou Notre Dame, podívali se alespoň z dálky na pevnost Iff a pokračovali do oblast Callalongue. Prošli jsme si přístupovou cestu, udělali plán na zítřek a namířili si to do Čechokempu u skal „En Van“. Bohužel příjezdová cesta byla zavřená na závoru. Tak večeře, postavit už za tmy stan a přemýšlení o věcech příštích.

V úterý ráno neskutečně brzo budíček – už v sedm hodin nám začal bušit na stan místní domorodec, že prý se zde nesmí kempovat. Tak rychlé sbalení stanů, snídaně a odjezd do oblasti Callalongue. Tady jsme za studeného a slunečného počasí dali v sektoru „Les Goudes“ celkem osm jednodélkových cest. „La Course An Soleil“ (5c), „Le Chaut Du Martean“ (6a), „Cest Pas Pour Les Pepes“ (6b+), „Le Beniter“ (6b), „Cest Facile Quand On Aime“ (6b), „Nougatine“ (6a+), „Babadou“ (6a+) a „Castel“ (5 c). Pak cesta dál směr Parc Du Camarque a v městečku Réve jsme v podvečer našli první kemp. Dali jsme si sprchu a po dobré večeři se šlo spát.

Středa ráno budíček v osm, Lenka s Tomem se prošli po místní pláži a po snídani jsme jeli do bažin. Doslova a do písmene do bažin. Jedná se totiž o národní park Parc Du Camarque, který se nachází v deltě řeky u města Arles. Zde se mísí sladká a slaná voda, člověk obdivuje neskutečně krásnou faunu a flóru. Pěkné vodní rostliny, spousta volavek, plameňáků, vyder, koní, chovných býků (na býčí zápasy) – to se nedá ani popsat. Pak pokračování do historického města Arles. Prohlídka kolosea nesměla samozřejmě chybět. A jelikož jsme totéž zopakovali v nedalekém Nimes, nemělo to vůbec žádnou chybu (včetně krátkého lijáku). A pak hurá do hledání pro nás nové lezecké oblasti Claret. Cestou jsme míjeli impozantní skály, večer v kempu se již těšíme na zítřek.

Ráno rychle najíst, čekala nás cesta přes Montpellier do Thauracu. Opět neskutečně nádherné skály se spoustou sektorů a cest vybízely k lezení. Nás však zaujal sektor Benje v oblasti Thaurac Face Sud. Dali jsme si cesty jako „Pneumo-Thaurac“ (6a), „Tomber La Chemise“ (6a), „Voie Pages“ (6a), „ Le Lievre Infranchissable“ (6b) a „Ca A Fait Hop“ (6a+). Z lezení jsme měli všichni pěkný pocit, jelikož čtvrtek byl první den, kdy svítilo sluníčko natolik, že se dalo lézt v tričku a kraťasech. V pozdním odpoledni jsme pokračovali do další oblasti George De La Joute. Jde o několik kilometrů dlouhé údolí s vysokými věžemi a masívy na obou stranách údolí. Jen škoda, že bylo už dost pozdě, stmívalo se, byla zima a my chtěli najít kemp. Po krátké prohlídce a poradě jsme tedy pokračovali do dalšího cíle naší cesty – údolí řeky Tarn, konkrétně do městečka Sainte Enimie. Zima, vítr a tma nás brzy zahnaly do stanů.

Pátek byl dalším studeným, i když slunečným dnem. Pomalu jsme projížděli údolím Tarnu směrem na Les Vignes. Za těžká Eura zakoupený průvodčík nás lákal do oblasti Le Gymnaze se sektorem Shadocks. Hledání nám zabralo docela dost času. Vůbec orientovat se v tomto nádherném údolí plném skal je docela kumšt, když to našinec nezná a spousta skal není v průvodci vůbec uvedená. Nakonec nás zachránila místní horoškola. Noví adepti totiž lezli v lehčím sektoru C.E.S. Beach, nad kterým se nacházel právě náš sektor Shadocks. Krpál nahoru to byl docela slušný, vypotili jsme hodně piv. Lezenice však byla parádní a odměnou našeho trmácení se příkrým svahem vzhůru bylo naprosto neolezené vápno. Padly cesty jako „Vas-y Minot“ (6a), „Alonest Du Pecos“ (6a+) a super cesta „Emma Carel“ (6c) – to se „na prvním“ pochlapil Petr. Veškeré lezení v tomto sektoru je po dírách a místy i velkých madlech. Tomas s Lenkou vylezli ještě v dolním sektoru C.E.S. Beach „Des Formations Bucheron“ (6a) a „Oncé Douksé“ (5c). Pak zase nazpět do našeho kempu v St.Enimie. Cestou focení dvou hradů a spousty skal v údolí. Večer nesměla chybět sprcha a vynikající francouzské víno.

No a co říci k sobotě? Po 10.hodině odjezd pro nás již známou cestou přes města Aubenas a Die do údolí národního parku Vercorse u Grenoblu. Projeli jsme ho skoro celý a po delším hledání našli i nejvyhlášenější lezeckou oblast „Prasle“. Podle našeho odhadu je patrně ještě rozsáhlejší než Verdon, na výšku až 5 délek, na délku se to snad nedá ani odhadnout. Příště to snad zkusíme i s matrošem. Dál nás už čekala jen cesta domů do Čech přes Lyon, Dijon, Mülhaus, Nürnberg…

Letos jsme na poznávacím zájezdu najeli celkem 4300 km, a přestože bylo celkem chladné počasí, docela slušně jsme si zalezli.

Tak se zase máme za rok na co těšit. Brzo naviděnou, sladká Francie…

Vašek Janda