Sólo? – skoro!

Po nemilých zkušenostech na lednové horolezecké expedici do Jižní Ameriky na nejvyšší vrchol Aconcaguu – 6 962 m, kde byly s aklimatizací menší problémy, jsem se se členy Prima teamu domluvil na aklimatizační akci do Švýcarska. Objektem našeho zájmu se stal Liskamm v oblasti druhého největšího masivu Evropy Monte Rosy, který se svojí výškou 4 527 m patří mezi nejvyšší vrcholy. Akce měla být přípravou na zamýšlený prvovýstup na nejsevernější sedmitisícovku světa – Chan Tengri na Ťan – Šanu.

Osobním autem přímo do Zermattu a odtud již zubačkou směr Gornergrat s výstupem na stanici Rotenboden. Cesta pak směřuje horskou pěšinou k ledovci Gornergletscher, přes který vede okolo směrudávajících vlaječek k chatě Monte Rosahütte. Zde děláme malou pausu a pak pokračujeme ještě asi hodinu pěšky s bágly na zádech po levé straně ledovce Grenzgletscher. Před 18,00 hod. jsme na místě našeho nocování. Žádný stan, pouze spacák na karimatce. Po teplé večeři zaléháme a nad hlavami se nám objevují milióny hvězd, které jsou právě v této výšce 3 200 m nádherně zářivé. Tolik jich nikdy nemůžeme ve městě vidět.

Do severní stěny Liskammu, vysoké okolo 1 000 m, jdeme tři – Jan “Skalda“ Skalík, Ondra “Palec“ Vespalec a já. Ráno ve 3,30 hod. se opožděně budíme, vaříme něco k jídlu a rychle balíme. Po ledovci Grenzgletscher vystupujeme pod severní stěnu Liskammu. Přímo pod ní je velký široký odtrh, který musíme obejít zprava a netraverzovat nad něj doprostřed, vlevo od nebezpečně vyhlížejících obrovských převislých séraků. Obouváme si stoupací železa a všichni tři na sólo (bez jištění) vlézáme do sněhovo-ledové stěny. Sklon je okolo 60° a ledovcové zbraně drží výborně. Celkem rychle nabíráme výšku. Asi uprostřed stěny je tvrdší led. Každou zbraň musíme alespoň třikrát zaseknout, abychom měli pocit jistoty, že drží. Slunce již máme vysoko nad hlavami a kocháme se krásnými rozhledy po okolí. Za námi na skalnatém vrcholku Punta Gnifetti vyhlíží nejvýše položená chata v Evropě Regina Margherita, usazená na mohutných pilotech ve výšce 4 559 m. Po chvíli mě volá Skalda, že se chce s Ondrou navázat na lano. Ondra má totiž krizi. V lednu absolvoval třetí operaci ramene a stále není kondičně v pohodě, i když již několik měsíců tvrdě trénuje. Čekám na ně, předávám jim jedno lano a domlouvám se s nimi, že na každém následujícím stanovišti zavrtám vždy dvě ledovcové skoby, abych jim urychlil postup. Je to sice pomalejší jak sólo, ale pořád rychlejší než když by si je šroubovali sami. Je mi jasné, že výstup nám dá všem pořádně zabrat. Ve stěně není totiž nikde místo, kde bychom si mohli pohodlně stoupnout a odpočinout. Celou dobu lezeme pouze po předních hrotech stoupacích želez a lýtkové svaly dostávají co proto. Jsou neustále v záběru a divím se, že ještě nemáme z únavy křeče. Po třech čtvrtinách stěny se chce Skalda se mnou navázat, je prý přece jen z výstupu psychicky unaven. Nezbývá mi tedy nic jiného, než mu vyjít vstříc. Sólo tedy nebude tak zcela čisté. Vylezu vždy 50 m bez jištění, zavrtám dvě ledovcové skoby na stanoviště a doberu Skaldu. Odlezu dalších 50 m a on mezitím zajistí Ondru. Takhle to pokračuje dokud nejsme na vrcholu Liskammu. Je právě 17,00 hod. Cestu jsme tedy lezli rovných 10 hodin. Na vrcholu se opíjíme pocitem radosti, štěstí a krásného rozhledu. V 18,00 hod. začínáme po hřebeni sestupovat. Je na něm podivně krásná, široká a celkem rovná cestička, jako od malého válce. Je mi záhadou, jak se mohla v této výšce vytvořit. Šlápnu na ní a v ten okamžik mi je to jasné – trhlina! Zajel jsem do ní po kolena. Rychle zpátky! Větší část hřebene musíme obcházet zády do doliny. Sestup je nepříjemně dlouhý, vede hodně vysoko k chatě Margherita, protože pod závěrem hřebene jsou opět převislé séraky a nedá se v tomto místě sestoupit nebo slanit. Pak se cesta stáčí do údolí a konečně začínáme klesat. Kličkujeme a vyhýbáme se trhlinám. Tady to už prý kluci znají, šli v těchto místech před 2 lety. Přecházíme na pravou stranu a najednou jsme v koncích. Za tu dobu se ledovec nějak moc změnil a kluci se nemohou domluvit na správném směru sestupu. Začíná se stmívat a je jasné, že budeme bivakovat. Ve tmě se hledá sestup mezi trhlinami a séraky velice špatně. Naštěstí máme bivakovací pytle. Vyhrabáváme si cepíny záhrab, zalézáme do pytlů a mačkáme se na sebe, abychom se alespoň trochu zahřáli. Je to však pouze iluzorní. Noc je sice chladná, ale přežili jsme. Ráno trochu ztuhlí skládáme věci a vracíme se kousek zpět po ledovci. Nacházíme správný směr sestupu a za hodinu (to je ta, kterou jsme strávili na vrcholu) jsme na tábořišti u věcí. Za poletování sněhových vloček scházíme k zubačce a sjíždíme do Zermattu. Po podrobném prozkoumání horolezeckého průvodce od Ericha Vanise zjišťujeme, že se nám podařil prvovýstup už tady na Liskammu.

Bohuslav Vlček

Napsat komentář