Už zase skáču přes kaluže

Příběh, který vám teď povím je skoro neuvěřitelný a dá se nazvat zázrakem…

Vše začalo 17.10.2001.No vlastně, ono to začalo asi o tři týdny dřív, ale to je dost osobní, takže vás tím nebudu zatěžovat.Takže poznamenaný předešlou událostí, nemohouce se sní vyrovnat ani se na cokoliv jiného soustředit se mi podařilo něco, co se většině lidí v životě nepodaří a věřte – není o co stát!

Ono uříznout si kus palce, celý ukazováček a téměř celý poslední článek prostředníčku na pravé ruce asi není sen každého normálního člověka – zvlášť, když je pravák.V tu chvíli ani člověk pořádně neví, kde nechal hlavu – totiž prsty.Jen jsem si vždy myslel, že když by se mi něco takového stalo, tak se mi zatmí a okamžitě klesnu k matičce zemi … Opak byl (naštěstí) pravdou.Při vysvětlování kolegům v práci co se vlastně stalo a při pohledu na jejich nechápavé obličeje jsem navrhl, že bychom mohli aspoň zavolat sanitku.Ještě jsem tuto radostnou novinu stihl zatelefonovat domů a už si pro mě přijela sanitka.

Cestou jsme se ještě zastavili v jedné nemocnici, kde jsem prošel různá vyšetření včetně rentgenu, protitetanovky atd.Prsty na mně zatím čekaly u přijímacího doktora.Po této zastávce a úporném doprošování, přemlouvání aby mě přijali na plastické chirurgii jsme vyrazili do cílové nemocnice. V nemocnici jsem se dozvěděl, že přede mnou přivezli ještě dva úrazy a tak si budu muset počkat na operaci asi (neuvěřitelně dlouhých) osm hodin, což při pohledu na prosakující obvazy nebylo zrovna příjemné.

Štěstí se na mě usmálo. Asi po čtyřech hodinách přivezli ze sálu lehátko a jelikož jsem se cítil celkem čile, tak jsem souhlasil že si přelezu z postele sám.Posadil jsem se, udělal krok, dva a tma… Najednou se probouzím, studený obklad na čele a zdálky matně slyším hlasy.Trošku jsem zkolaboval.Ono po víc jak čtyřech hodinách krvácení se asi není čemu divit.Na druhý pokus se přestup povedl a za chvilku jsem už ležel na operačním sále.Protože jsem nebyl (podle doktorů) dostatečně vyhladovělý tak jsem nemohl dostat narkózu.Napíchli mi tedy nerv v podpaží a umrtvili celou ruku.Po šesti a půl hodinách vrtání, drátování šití nervů a šlach doktor říká, že jich (prstů) mám zase plný počet.Během dalších čtyř dnů strávených na intenzivce nemohouce se pohnout kvůli těm všem drátům a hadičkám co ze mě vedly, mi každý den ráno brali krev, každé poledne pouštěli hadičkou antibiotika a jednou jsem si pochutnal na krevní konzervě.Pátý den jsem byl konečně převelen na normální pokoj.Zajímavý to pohled – ruka v sádře z prstů mi trčí dráty a ty překrásné modré nitky kterými jsem byl sešněrován.Pořád jsem musel hlídat teplotu a barvu prstů, protože kdyby začaly černat tak by bylo zle.Od těch dob vím, že nejcitlivější na teplotu jsou rty a špička nosu.

Přes tři dlouhé měsíce, jsem se znovu zrozenými prsty nemohl hýbat a u ukazováčku, který na tom byl nejhůř ani necítil teplo, chlad ani žádný dotek.Následovala dlouhá doba rehabilitací a učení prstů pohybu.

Po dlouhé době každodenních rehabilitací a několika komplikacích s infekcí jsem se učil znovu psát, zavazovat si tkaničky u bot a veškerou další normální činnost (ale zatím žádná sláva).Asi po půl roce proběhla další operace.Tentokrát jen asi třiceti minutová.Zkracovali mi šlachu na ukazováčku, abych sním mohl aspoň trochu hýbat.A zase jsem byl na začátku. Znovu sádrová dlaha, z prstu mi trčel drát a modré nitky.Zajímavé bylo, když doktor řekl ať jdu tak za hodinku po operaci na rehabilitaci.Prst sice ještě prosakoval, ale šel jsem a potom každou další hodinu.No nepřál bych vám to.Po vytažení stehů opět infekce, aby bylo trochu veseleji.Připadal jsem si jako kosmonaut.S mojí stravou která se skládala ze čtyřiceti různobarevných tabletek, vitamínů a antibiotik denně.

Postupem času jsem ruku začínal zatěžovat.Občas jsem zkoušel i osahávat chyty, (opravdu jen chyty) ale bez vizuální kontroly jsem ani nevěděl, že něco držím a ty dva prsty (prsteníček a malíček) které vyvázly bez zranění toho moc neudržely.Už jsem pomalu začínal ztrácet naději, že ještě někdy polezu.Sem a tam jsem se pokoušel vyvíjet nějakou kutilskou činnost a zlepšovat tak pohyb prstů, ale moc mi to nešlo.Když mi na rehabilitaci řekli, že lepší už to nebude, zapřel jsem se a řekl si, že se nevzdám.Začal jsem cvičit tak, až mi prsty otíkaly.Více jsem vyhledával lezecké prostředí a učil se zvykat na to, jak udržet chyt s téměř nulovým citem v prstech. Hodně lidí mi říkalo, že jsem blázen, že se někde zabiju.Vždy jsem odpověděl že ten, kdo se má oběsit se neutopí a co má se stát, stane se.Postupem času se cit, jak dorůstaly nervy zvětšoval a zatím pořád zvětšuje.Není divu, že cit se objevuje po tak dlouhé době, když nervy údajně rostou milimetr za měsíc. Začala se ve mně opět budit naděje, že si ještě něco vylezu.Díky pár přátelům „Díky Aleši, Janku, díky Štěpáne, díky Bóžo“ už jsem si něco pro radost vylezl.Pomalu se snažím získávat jistotu a morál i na prvním konci lana a věřím, že získám více jistoty hlavně na prvním konci lana.To nádherné adrenalinové kouzlo si nemůžu nechat ujít a taky být jen zátěž na druhém konci by mně zcela určitě nebavilo.Nikdy jsem nebyl sběratelem přetěžkých cest a „on sight“ přelezů, lezu spíše pro radost a potěší mně každá pěkná cesta ať už je to zasloužená „šestka“ nebo třeba jen „trojka“.A myslím si, že o radosti lezení je.

No a to je konec mého příběhu. Nevím jak vám, ale mně to jako zázrak připadá.

Zdeněk K. (Zdenička)

Napsat komentář