Expedition camp – Ghasalpa glacier 1999

„Slečno, víte, my jedeme na expedici a tak jsou ty batohy trochu přes váhový limit.“

„Třicet tři a třicet osm kilo?“

„No. ale my máme místo normálních dvaceti dojednáno třicet.“

„V letence, ale není nic napsáno.“

„Ale my ty věci vážně potřebujeme.“

Okouzlující úsměv zřejmě zabral, neboť slečna se zvedá a kamsi na chvíli odchází.

„Tak paní šéfová vám to povoluje.“

A to slečna u přepážky neví, že jsou v haulbeku tři litry benzínu a i jiné věci z letecké přepravy vyloučené. Protentokrát se zadařilo, ještě projít co nejnenápadněji ve skeletech a s malými příručními zavazadly kolem cedulky, že příruční zavazadlo má být maximálně do 6 kg a je vyhráno! Po celkem týdnu cestování letadlem, autobusem, na džípech a nakonec, dokonce í dvou dnech pěšky stavíme BC. Je na nádherné loučce sevřené mezi dvěma mořenami ledovce Ghasalpa glacier. Ještě dva dny, během nichž si Vojta odbyl biologickou aklimatizaci na basecampovou stravu (jednu noc strávil střídavě v předklonu a podřepu) a odcházíme poprvé do ščany.

Jako cíl jsme si zvolili S V stěnu Chikari. Na nástup směřujeme tři Cristoph z Německa, Vojta a já. Na moréně necháváme nějaké věci na bivak a vyrážíme připravit trhlinu a prvních asi 200 m na další den. Po lezení v mírně strmém ledu 70° nastupujeme na první délky nádherného kouta, jehož efekt umocňuje spára kterou je protnutý.

Délka vypadá lehce, tak se nepřezouvám do lezek a smažím hore ve skeletech. Začátek tak za čtyři, pak mizí jištění, pak dobré stupy pro skelety, jen ty chyty jsou naštěstí jakés takés. Zakládám pofiderní čok a s funěním lokomotivy sokolíkuju pětkový převisek. Že jsem se blb nepřezul. Lana končí, takže pro dnešek stop. Do spán1 jde založit jen jeden friend, tak raději zatloukám nýt a mastím dolů. Všechno je super, jenom mi začíná být nějak divně.

Druhý den ráno nás sluníčko nenachází ve stěně, ale na ledovci skoro u BC. Jdu bez batohu a po „romantické“ noci jsem rád, že žiju. Už nikdy nebudu jíst sušené meruňky!

Po dni polehávání jsem konečně schopen fungovat pouze s občasným stažením kalhot, takže se rozhodujeme pro nějaký lehčí aklimatizační výstup. Dva z francouzů nám doporučují báječný kuloár níž po ledovci. Kuloár končí v sedle, pak že lezli na kopec vpravo a na ten nad sedlem vlevo, že to taky určitě půjde.

Každý s jedním cepínem vyrážíme nalehko k výstupu. Vidina vysněženého svahu se za záhybem kuloáru mění po asi dvou stech metrech v totální šotolinový horor. Suť drží ve svahu nepochopitelná geomagnetická anomálie, řekl bych takřka vodorovného vektoru se zemským povrchem. Po sedmí hodinách tohoto hororu jsme konečně v sedle. Ideální místo na dvě plošinky pro spacák} nás nemusí k bivaku přemlouvat. Večerní omalovánky na obloze nám dávají zapomenout na horor kuloáru, na východě svítí nejdéle Diran peak, trochu víc na jihu Nanga Parbat. Ráno dolézáme posledních dvěstě metrů ve střídavě mixovém terénu, maximálně za IV. Špička vrcholku je opravdu špičatá a mírně vysunutá nad dolinu, tak jaksi nevím, jestli se neodeberu i s vrcholem, ve vrcholové póze do doliny.

Po návratu do BC dáváme rest a připravujeme se na druhé kolo v SV stěně Chikari. Čas strávený v BC trávíme střídavě na bouldr šutru, v kuchyňském stanu a posléze na skalkách v sektoru:“Behind the toalets“. Snad jsme českému lezení neudělali.ostudu, cesta Oxygen, jako jediná kterou jsme z Vojtou utvořili odspoda dostává klasifikaci V-, po té co přelezl tuhle spáru Manu Pelisier, povídal, že prý tohle nazývají ve Francii 6b, nakonec tedy ustalujeme klasifikaci na 6a, ale výš nejdu. Spára je přeci jeden velkej chyt, teda občas.

Přes maximální redukci věcí jsou batohy 18. září nechutně těžké. Jdeme jenom dva, Christof se pokračování výstupu ze zcela neznámých důvodů zřekl, jenom mlel pořád něco o tom, že Češi strašně dobře lezou, ještě víc pijou (přitom jsme měli jen tři litry desinfekční meruňkovice) a navíc jsou jejich cesty hrozně nebezpečné. Tak nevím, ale nikoho takového na české lezecké scéně neznám.

Po prvních délkách si začínáme pozici prvního na laně í přes horší jištění závidět. Žímarovat se dvěma batohy je totiž něco, jaksi ve stylu S. Kinga. Na konci spáry v otevřeném koutě konečně přestávají padat šutry, teda nepadají co půl minuty, ale asi tak po minutě. Rozporový komín s malým převiskem, za který by se nemuseli stydět ani v Ádru nás přivádí k plotnové rampě a ta poslední délkou na hlavu pilíře. Plánované délky v ukloněných sněhových mixech se stávají vysněnou minulostí. Krutá realita nabízí jenom rozbité pilířky s občasnými ostrůvky ledu.

Smrtící ránu však naší elegantní linii zasazuje vysoká teplota. Nádherný dvousetmetrový ledopád ve střední části stěny je spíše sprchou. S obrovskou nechutí uhýbáme po rampě doleva, směrem k sedlu mezi Chikari a bezejmenným vrcholem. V sedle 4 800 m se rozhodujeme bivakovat. Pří prvním pokusu o vaření zjišťujeme velmi nemilou věc. Nezničitelný vařič VAR – 2, je sice nejlehčí na světě, ale ještě kdyby měl pořádně udělaný závit na našroubování na bombu. Dvouletým intenzivním používáním není závit stržený, ale úplně ubroušený. Nakonec se nám jej s totálním vypětím daří našroubovat aspoň na jednu bombu. 250 g plynu je ale docela málo.

Ráno vyrážíme z bivaku ve tři a vsázíme všechno na jednu kartu. Slunce nás zastihuje asi v 5 100 m. skoro na konci traverzu ledových polí, ve vstupu do vrcholové stěny. Teplota ale dělá čáru přes rozpočet už podruhé, vyhlédnutým kuloárem se valí jeden kámen za druhým a my musíme uhnout směrem na hřeben. Kolem deváté konečně oblézáme převěj v sedýlku na hřebeni a rozhlížíme se co dál. Hřeben je tvořen jakýmsi systémem věží a věžiček, jenom jaksi nevíme jestli bychom s nimi spadli doleva, nebo doprava. Mraky nad Afghánistánem nám pomáhají rozhodnout. Dolézáme délku na věž doleva nad sedlem. Dvojvrcholek nazýváme Chikari tower 5 450 m.

Slaňováním a slézáním se dostáváme asi ve dvanáct k bivaku, pod vlivem stále horšího počasí a takřka žádného plynu se rozhodujeme dorazit to ještě dneska dolů. Šedesátimetrové devítky z Gentiany urychlují sestup v místech, kde nás stěna nutí slaňovat. Spodní stěnu pilíře slaňujeme raději vedle naší výstupové trasy. Jakýmsi zcela nepochopitelným způsobem nefunguje Murphyho zákon a lano stahujeme s menšími obtížemi až v poslední délce přes trhlinu.

Frantíci dali během naší nepřítomnosti pokus o Makutchum 6 200 m. Nedostatek času je ale přinutil vzdát výstup v 5 900m. Domlouváme se s jedním z nich, Asmusem na dalším pokusu. O dva dny později šlapeme ve třech ledopádem na horní plato ledovce.

Budíček je před půlnocí, na obloze jsou jakési potrhané cáry mraků a křivka barometru na hodinkách je velmi podobná závěrečné fázi křivky balistické. Do odchodu z BC zbývá jen něco přes týden, tohle už může být poslední šance. S půl jednou vyrážíme pod nástupový kuloár. Tempo je super, na první sluneční paprsk}“ čekáme v sedle na začátku pilíře asi půl hodiny a s úsvitem lezeme první délky.

Počasí svádí boj mezi beznadějně zataženým a zářivě jasným. Těsně nad nejtěžšími délkami v 5 650m začíná sněžit a sem tam i hřmít. Po chvíli se raději rozhodujeme pro ústup. Oproti prvnímu francouzskému pokusu máme náskok asi čtyři hodiny, škoda, mohlo to vyjít. Za občasného sněžení scházíme do BC. Přes noc napadlo tak třicet čísel sněhu.

V dalších dnech se počasí ještě trochu probírá, balíme batohy na úplně poslední pokus. Makutchum nám nedává spát, ale počasí vše mění. Zkazilo se totálně. Každý toužebně čeká na příchod nosičů, abychom mohli vypadnout z už neuvěřitelně provlhlých stanů v BC. Třicátého září konečně začínáme zpáteční cestu, která skončila devátého října večer v Praze na Ruzyni.

Zoban

Napsat komentář