Francie – Verdon

1.5.- 9.5.1999

Stalo se pro nás už pravidlem, že první týden v květnu vyrážíme na dalekou pouť do Mekky lezení – do Francie. Oproti loňsku jsme pozměnili poněkud přibližovadlo – jedeme skoro po střechu naloženou Felicií Combi ve složení Petr Bursa, Luboš Střítecký, Milan Hanuš a Vašek Janda. Vyrážíme z Brna v pátek 30.4.1999 již o půl osmé večer. Neznámo proč čekáme cca 20 minut v Mikulově na hranicích, ve Vídni jsme špatně odbočili a místo aby nás to vyplivlo na dálnici vedoucí z Vídně, jedeme přímo do centra. Opět malé zdržení v přeplněných ulicích města a pak už konečně směr Insbruck, Brennerský průsmyk a Areo, až jsme se druhý den ráno v devět hodin ocitli v Monte Carlu. Cílem nebylo si v den svátku práce zahrát v Casinu a přijít tak o naše skrovné finance, ale prohlédnout si Monaco a hlavně oceá-nografické muzeum. Sice jsme zaplatili 60 frantíků, ale více jak tříhodinová prohlídka historie zkoumání a dobývání mořských hlubin včetně barevné záplavy ryb a rybek ve velkých akváriích stála určitě za to. Pak už jsme pokračovali obvyklým směrem na Marseille do oblasti Les Calanques. Nám doporučené parkoviště nad skalami jsme našli až po několikerém vyptávání cca dvě hodiny před setměním. Ještě jsme stihli nabrat životadárnou vodu v místním hotýlku, prohlédnout si alespoň trochu okolí a šli jsme po 1500 kilometrové cestě spát.

V neděli jako správní mastňáci snídáme až v devět hodin a zhruba za necelou hodinku už scházíme dolů do zálivu na pláž. Procházíme impozantním údolím, kolem dokola jsou samé vápencové skály a sem tam je vytyčená nějaká cesta. Být to tak u nás v Krase, je tu zcela jistě cesta na cestě. Za to jsou tu cesty od jedné do pěti délek jak uvnitř údolí, tak nad mořem. Na vlastní lezení jsme se rozdělili do dvou dvojek, které zůstaly prakticky v nezměněném složení až do konce našeho „zájezdu“. Napřed jsme šli ozkoušet kvalitu vápna na výrazné věžičce Petite Aiguille. První dvě cesty La Directe 4c a spárka za 5a byly nesmírně ojeté, za to Directe De Gauche 6b a Directete Droite 6b+ už byly o něco málo lepší. Pak jsme si s Milanem vybrali výrazný pilíř v sektoru Siréně a tam snad nejhezčí cestu od G.Rébuffata, čtyřdélkovou Super Siréně (6a+,6a+,5a,4b). Při vyvádění jsem přehlédl první štand (3 skoby a nýt), tak jsem díky nedostávajícímu se lanu (pouhých 50 metrů dlouhé lano Roca) zarazil cca pět metrů pod druhým štandem u rezaté skoby a nýtu. Když byl Milan asi 10 metrů pode mnou, spustil se takový menší deštík, tak akorát aby nám promoklo tričko. Znovu vysvitlo sluníčko a lezlo se dál. U druhého Standu se nám totéž v bledě modrém stalo znovu, naštěstí nám nezmokl maglajz. Tentokrát jsme již oba dolézali po mokrém vápně, ale než jsme připravili na vrcholu lano ke slanění, bylo opět sucho. Z vrcholu byl nádherný výhled po celém údolí včetně mořské zátok}. Petr s Lubošem mezitím práskli jedno 6c+, na které jsme se s Milanem pak již bohužel nedostali. Jako poučení jsme si odnesli z této oblasti to, že nemá smysl lézt cesty pod 5c, neboť jištění je v těchto délkách velice sporadické – jeden nýt na cca osm až deset výškových metrů. U jednodélkových lehkých cest jsou nýty v obvyklé dvou až třímetrové vzdálenosti. Samozřejmě jsme udělali spoustu fotek, zmapovali si důkladně celou oblast zálivu a vytipovali cesty na další den. V pondělí ráno o půl čtvrté však našimi stany zalomcoval velice silný poryv větru – to bylo první varování. Od šesté ranní pak začalo pršet a to nepřetržitě až do půl desáté. Udělali jsme si snídani a plánovali lezení po vysušení skal, žel po hodině nám opět začalo pršet. Čekáme ve stanech na zázrak. Krátce po poledni přestává pršet a my se rozhodujeme vyrazit do Marseille. Balíme stany a vyrážíme do přístavního města. Projeli jsme si trochu stará místa v Marseille a vyrazili do vesničky Les Calalonques podívat se na oblast, kde jsme si vloni tak dobře zalezli. Stále prší. Po obhlídce oblasti jsme nabrali vodu a rozhodli se už nevracet a jet přímo do cíle naší cesty – do Grand Canyonu Verdon. Celou cestu prší. O půl osmé večer dorážíme jako loni do La Palud a za stálého deště se vybalujeme pod přístřeškem. Po dobré večeři jdeme spát.

V úterý se probouzíme do intenzivního deště pokračujícího z minulého dne. Vaříme. Po jedenácté konečně přestalo pršet a my prokřehlí vyrážíme na prohlídku lezeckých obchodů v La Palud. Kupujeme aktuálního průvodce Ardéche a Toulonu. Opět začalo pršet. Ve čtyři odpoledne se počasí umoudřilo a my vyrážíme autem na obhlídku Verdonu. Oproti loňsku jedeme do Verdonu z druhé strany. Stavěli jsme se snad na každé vyhlídce a mapovali oblast. Všude kolem nás se tyčily pěkné a impozantní zdi, bohužel však mokré. Exponovali jsme spoustu filmu a přitom postupně zjišťovali, že několikasetmetrové stěny Verdonu schnou přímo před očima. Vracíme se před setměním, vaříme a okolo desáté jdeme spát.

Ráno se probouzíme do překrásného slunečného počasí. Přestože v noci opět pršelo, vše kolem dost rychle osy-cliá. Před polednem jsme už tak nažhavení, že vyrážíme do třetí zatáčky nad kaňonem Verdonu směrem od La Palud Parkoviště je již skoro plné, všude se to hemží samými lezci. Chvíle mapování a jde se na věc. Svazujeme dvě lana a slaňujeme do stěny. V sektorech Dalles Grises a Dingo lezeme postupně tři cesty za 6a+ a jako bonbónek na závěr jsem si vyvedl jedno pěkné 6b. Sluníčko svítilo jak hloupé a my se vyhřívali ve stěně v úžasné expozici cca 200 metrů nade dnem kaňonu – co víc si může srdce horolezce přát. Velká spousta víceméně neoklouzaných chytů, spousta dírek, lišt, bočáků a spoďáků – prostě pohoda. Po sedmé večerní už vaříme v kempu a spřádáme plány na zítřek.

Ve čtvrtek ráno je plech, pouze v údolí je opar. Vršky kolem jsou nádherně vidět. V deset hodin vyrážíme do své třetí zatáčky a po vzoru ostatních lezců navlékáme matroš a slaňujeme v sektoru Mami do velice známé několikadélkové cesty Ticket Danger. Slanění na tři celé délky dvou svázaných lan by nebylo tak hrozné, jako sezení čtyř lidí u jednoho Standu. Ani jsme nedojeli až dolů, neboť další délka se nám už nějak nelíbila. Zůstali jsme cca 100 metrů nade dnem Verdonu. A dobře jsme udělali. První délka lezená Milanem nebyla v žádném případě za avizovaných 6a+, ale minimálně za 6b+ až 6c. Milan zde bojoval přes hodinu, než konečně zastavil u Standu (tady chci podotknout, že naše parta neleze pro velké výkony, ale pro radost, takže cesty nad 6c lezeme víceméně sporadicky, a to nám ta cesta ještě musí něco říci). Pak už nastalo kýžené střídání v lezení, v člověku se rozproudila krev a měl dobrý pocit z lezení na prvním konci. Dál už pokračovaly délky s obtížností 6a+. Já s Milanem jsme dolezli na horní hranu Verdonu po šesté hodině večerní, Petr s Lubošem pak o hodinu později. Za prvé museli počkat, až my odlezeme, a za druhé Luboš neměl svůj den a Petr vytáhl celou cestu sám. Byli jsme hotoví, ale stálo to za tu námahu. Ihned na parkovišti padlo několik piv (jen já jako řidič nic…). Rozproudil se hovor, kde se každý snažil vylíčit své zážitky. Večer v kempu jsme dopřáli našim tělům teplou sprchu a po vynikající večeři jsme šli před půlnocí spát.

V pátek ráno byl opět v údolí opar, bohužel už bylo mírně zataženo. Petr s Lubošem dnes nechtějí lézt, odpočívají. Já s Milanem plánujeme nějakou cestu a hodinu před polednem vyrážíme do naší známé třetí zatáčky. Petr s Lubošem odjíždějí pryč na prohlídku Verdonu a my dva slaňujeme do cesty Six Fois Zette ve stejnojmenném sektoru. Je to nádherná padesátimetrová cesta za 6a+ a je poctivá od začátku do konce včetně dvou menších převisů. Cesta je dobře odjištěná, jen v horní části je to o něco horší, tady jsou nýty cca 5-7 metrů od sebe. Pak jsme se přemístili do sektoru Dalles Grises, kde Milan vytáhl pěknou 6a+. Lezlo se po výrazných krasových útvarech, kde byly i náteky a menší krápníky včetně několika hodin. V klíčovém místě přes malý převis však evidentně chyběl nýt (někdo ho urazil), ostatní místa byla až přejištěna. Takže pohoda. Mezitím dorazili kluci z výletu a společně vyrážíme zpět do kempu. Dali jsme si koupel, menší večeři a poté vyrazili na menší procházku po okolí La Palud. Je zataženo, občas spadne pár kapek.

V soboru ráno je opět po dešti, tak se rozhodujeme pro zakončení této mise. Balíme a kolem poledního vyrážíme na cestu domů. Poslední rozloučení s Verdonem nad jezerem, kam vtéká říčka vinoucí se tímto impozantním údolím, a přímý směr na dálnici vedoucí od Marseille směr Paříž. Pak už cesta vedla obvyklým koridorem přes Lyon a Grenoble do Ženevy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme si oproti loňsku museli pro průjezd Švýcarskem zakoupit dálniční známku v přepočtu za cca 1.100,- Kč. Dále cesta přes Bern, Regensburg, Roz-vadov a Prahu již ubíhala docela rychle, takže do Brna jsme dorazili v neděli dvě hodiny před polednem.

Mám-li zrekapitulovat tuto naši každoroční akci, tak bylo najeto 3.350 km, byly navštíveny dvě skalní oblasti Les Calanques a Verdon a jedno oceánografické muzeum. Z šesti lezeckých dnů nám propršely dva dny a tři noci. Nemá smysl uvádět, kolik bylo vylezeno cest, neboť obě dvojky lezly cesty od jednodélkových po šestidélkové a hlavně tolik, kolik chtěly. Podstatné však je to, že jsme se opět dostali do nádherných skalních oblastí s čistým vzduchem a spoustou neolezených cest, podařilo se nám poznat pro nás novou oblast Les Calanques a hlavně jsme si docela dobře zalezli i přes letošní mimořádnou nepřízeň počasí.

Tak zas nashledanou příští rok ve sladké Francii.

Vašek Janda