Popis jednoho zápasu

„Za první velký horolezecký čin po zdoláni Mont Blanku je považován výstup na Grossglockner (3797m). Tento podnik se výrazně lišil od skromné , ale přitom na lidské kvality mnohem náročnější výpravy Balmatovy. Když lékař a přírodovědec Belsazar Hacquet, jehož jméno je spojeno i s Vysokými Tatrami, objevil Grossglockner z horolezecké stránky, začali se o horu zajímal téměř všichni horolezecky činní vědci. Zřejmě bylo typickým rysem těch časů, že i výprava na Grossglockner měla svého mecenáše. Byl jim arcibiskup hrabě Franz von Salm, který slíbil odvážlivcům z řad vzdělanců a horolezců jakoukoli podporu. Tím byl dán i způsob vedeni výpravy. Z chaty, kterou postavili na náklady knížete na úpatí, podnikli 23. června 1799 horští vůdcové bratři Klotzovi z Heiligenblutu první průzkumný vpád. Za několik týdnů, už pod přímým vedením hraběte, začal první nápor na horu. Podílelo se na něm třicet lidi. Když pak 25. srpna vědec Sigismund von Hohenwart a bratři Kotzové se dvěma místními obyvateli dosáhli Kleinglockneru (3 771 m), obléhání se na 11 měsíců zastavilo.“

Wo co go?

Grossglockner je největším kopcem v celém Rakousku. Horolezecky docela zajímavá je jeho severní stěna, která má kolem šesti set metrů. S tím severem je to trochu podvod, protože sténaje krapítek natočena k východu, což vám může v letních pokusech o její pokoření připravit vykutálené překvapení. Krátké působení slunečních paprsků v ranních hodinách může uvolnit rozličné předměty v horních partiích stěny, takže si třeba užijete mnoho veselých chvil, kdy se na vás co chvílí něco vykutálí. (Toto platí hlavně pro levou část stěny, kde vede Pallavicini.) Vede tudy pár pěkných i škaredých horolezeckých tras, které jsou (s výjimkou diretky) spíše nižší a střední obtížnosti. Na Glockner lze horolezecky jít i hřebenovkami, které jsou prý pěkné, ale také dlouhé jako šichta horníkova, a některé i delší. Na všechny cesty se zde chodí v plné zbroji (pikle, mačky…), lezačky zde využijete ledajako futrál na sluňáky. „Mezitím probíhaly velkorysé přípravy na další pokus – byla rozšířena původní chata a postavena nová útulna ještě výše, na Hohemvarte. Hrabě vystrojil expedici s ne méně než dvaašedesátí osobami, mezi kterými byli i renomováni vědci-horolezci: Hohenwart, Vierthaler, Wulfen a jako horští vůdcové již zmiňováni bratři Klotzové. Velké dílo dovršili 29. července 1800 právě oni dva se dvěma dalšími horaly a farářem Horaschem z Do:lsachu, zbývající účastnici zůstali dole u chat. Hned druhého dne slavní vůdcové svůj triumf zopakovali se dvěma jinými vesničany a knězem Valentinem Staničem-Stanigem, budoucí hvězdou horolezeckého nebe. K široké publicitě výstupu na Grossglockner přispěla i ražba pamětní medaile, vydáni čtyřdílné knihy J. A. Schul tese „Výstup na Grossglockner“ roku 1804 a objevení relativně lehčí cesty, než jaká vedla na Mont Blank.“ Náš podnik sice neprobíhal v tak velkolepém stylu jako u prvních dobyvatelů, o to (možná) intenzivnější zážitky nám uchystal. Někdy začátkem listopadu, když jsme si byli s Čendou zalízt na Rosničce a potom jsme seděli u pár deci Dobré vody nad fotkami z Kirgizstánu a Pamíru. což dalo dohromady tu správnou atmosféru pro plánováni seriozních alpinistických výpadů, jsem se Čendy zeptal, zda by nebylo libo navštívit rakouské ledy a třeba i Glockner. Tam dáme nějakou dupárnu a pak si užijeme ledíků. To by bylo dobrý zahájení zimní sezóny. Čenda opáčil, že by takovej zájezd „docela aji zašoupl“ a pikl byl ukut. Další do party – Bača se vyjádřil taky souhlasně a zbývalo sehnat čtvrtého a já bych si na ty supr ledový prásky klidně vzal místo otřískaných „ájsinvejdrů od Kempa“ nějaký fajnový obutí. Hele, no, Jendo, nechtěl bys, aby tvá skoro nový Gamba pokořily severní stěnu Glockneru… teda bez tebe jako…. Díky, máš to u mně. Čtvrtého jsme sehnali ve čtvrtek, čtyři dny před odjezdem. S Golemem dobudeme celý svět a začneme Glocknerem, totiž tím, že mu seženeme mačky a cepíny. V úterý 14. prosince brzo ráno naše veselé kvarteto vyrazilo na cestu. Bača se stal pilotem, já diskžokejem, Čenda nekorunovaným náčelníkem a Golem, díky své mamince, stánkem s občerstvením.

How to get?

Chcete-li se dostat pod severní stěnu Glockneru a zvolíte jako dopravní prostředek auto, pak vězte, že autem se o moc dál než kousek za Heiligenblut nedostanete.Nejlepší je zvolit osu Vídeň – Graz – Klagenfurt -Vilách – Spittal – Mallnítz (ale ne až do) – Heiligenblut.V zimě se tím vyhnete placeni tunelů přes Taury (horské silničky jsou zavřené). Z Brna je to něco přes 600 km a kromě auta k tomu potřebujete rakouskou dálniční známku a v zimě i zimní gumy a řetězy. Většina cesty vede po dálnici a zbytek po dobrých silnicích, takže za 8 hodin jste v pohodě na miste. Auto je nejlepší nechat asi 8 km za Heiligenblutem na parkovišti u budov, kde se v létě vybírá mylné. V zimě se nevybírá proto, že silnice je dále zavřená. Poté vás čeká pochod po této silničce na konečné parkoviště u hotelu Františka Josefa. Dále se tam v létě autem nedostanete. Odpoledne po příjezdu jsme důkladně posvačili, vzali si do chlebníků a batohů trochu lezeckého nářadí, jídlo na tři dny a vyrazili jsme k hotelu Frunze Josefa. Prvních 10 minut jsem vykřikoval, že dneska bychom mohli přece dojít až na bivak pod stenu, že přece taková štreka to není pro takové alpinisty, jako jsme my. a potom zbývající tři hodiny se zarytě díval do asfaltu pod nohama a hlavou se mi táhly neveselé obrazy z Angelik} (roubíky do úst, zvýšit rychlost na dvacet dva…). Na infocentru u Franze je tutovej bivak. Vstupní otvor o rozměrech asi 80×80 cm je kvůli sněhu umístěný do výše asi jednoho metru nad úroveň silnice. Dvířka se dají otevřít nikou povolením největšího šroubu. Toto jsme samozřejmě zjistili až po dvouhodinovém ohledávání parkovištních budov, které jsou přes zimu zatlučené, a tuto informací vám poskytujeme naprosto bezplatně, z dobroty naši duše. Druhého dne jsme se dohrabali na bivak, který je luxusní a stojí přímo pod severní stěnou. Do chatky se nacpe až osm lidi, takže čtyři jsou tak akorát. Luxus je však zasloužený. Cesta z parkoviště zabere pět až osm hodin, podle podmínek a kondice. Pro chůzi závěrečným ledopádem doporučuje se navázat. Je to cesta krušná, na kterou jste tady jen vy a vaše plíce. A ovšem i kamarád batoh.

When to go?

Jako skoro všude v Alpách jsou i zde nejlepší podmínky pro lezení ledových a mixových cest na jaře = únor/březen plus mínus jeden měsíc, kdy je sníh už sedlý, den je delší a teploty nejsou tak nízké. Když jsme odjížděli my. hlásili pro oblast Glockneru ve výšce 3OOOm v 9:00 h -22 stupňů Celsia. Tak jsem si přihodil ještě jedny spodky a klukům to radši řekl až za Vídní. O podmínkách pro léto a jeho záludnostech v této stěně jsem psal výše. Na druhý den si kluci vybrali Pallaviciniho a já s Čendou Nordwandrampe. V pionýrských dobách alpského horolezečtí se italský hrabě Pallavicini rozhodl, že se pokusí vystoupit novou cestou na nejvyšší horu Rakouska. Najal dva nejzdatnější místní muže, aby ho doprovázeli. Jak bylo tehdy zvykem, jeden z nich byl statný dřevorubec, zvyklý ohánět se celý den sekerou. Nemělo by mu dělat potíže sekat stupy v ledovém žlabu, který vedl severní stěnou a ústil mezi dva vrcholy Velké a Malé zvonice. Druhý byl místní horal, znalý poměrů a počasí, měl nést krosnu s jídlem. Jednoho rána v roce 1874 vstoupil do stěny. Dřevorubec sekal stupy – plošiny – bylo jich kolem dvou tisíc, za ním stoupali hrabě a nosič. Samozřejmě, jak bylo v té době obyčejem, bez lana. Výstup probíhal dobře a po třinácti hodinách stanulo družstvo na vrcholu. Podali si ruce, nosič vybalil z krosny kamzicí kýtu s demižonem červeného vína, posvačili. Vstali jsme nekřesťansky (nebo křesťansky?) brzo, pojedli, popili dobré mandarínkové šťávy a hurá do stěny. Po dobrodružství s okrajovou, která představovala nejkolmější led naší cesty a vyžádala si dva zavrtané šrouby, jsme pokračovali nezadržitelně směrem k hřebeni. Lezení bylo příjemné, v parádním firnovém ledu. Zpočátku 50 stupňů později jsme čtyři délky sedmdesátky odjistili. Potěšení z nádherného alpského rána a fantastického rozhledu nám trošku kazila oblaka sněhu rotující nad hřebenem. Zatím jsme ovšem byli v závětří. Také mráčky ležící v dolině, podle kterých jsem coby zkušený alpinista prorokoval inverzi a krásné počasí, se asi začali dole nudit. Poslední délku pod hřebenem nám začalo být jasné, že to, co bylo doposud, bylo jen zahřívací kolo, ale alpinismus začíná až na hřebeni. Nordwandrampe nevede totiž na vrchol Glockneru, ale na takovou hroudu v hřebeni, nazvanou Glocknerhorn. Z něj se musíte dát doleva na vrchol Glockneru, z toho přejdete na Kleineglockner a z něho turistickou cestou přibližně stále ve stejném směru po hřebeni na chatu Erz. Johann hute. Pod hřebenem jsme na sebe navlíkli vše co bylo možné, natlačili trochu čokolády, vytáhli z batohu druhou devítku (nikoliv automatickou pistoli, ale 9mm silné lano) a pustili se do toho očistce. Hřebínek je krásná a exponovaná trojka, tak to snad přeběhnem. A to se kamarádíčkové přepočítali. Chůze po sněhovém hřebeni byla vystřídána posunováním se obkročmo po sněhovém hřebínku a v sílícím větru došlo i na plazení. Vidět bylo s prominutím hovno, protože vítr vmetal do tváře ledové jehličky. Na oplátku jsem mu vmetal do tváře slovní spojení, před kterými by si gecnul na prdel i opilý námořník. Dosažení skalní partie hřebenu přineslo možnost se někdy schovat za skalní věžičku, ale odneslo možnost mít troje rukavice, neboť v těch, jak známo, se špatně lezou i sedmičky, natož trojky. Postup po trojkovém hřebínku v těchto podmínkách přinesl rozličné finesy. Jednou z nich byl způsob, při kterém jsem byl horní částí těla na severní straně a zadek s nohama jsem vystrkoval na vichřici do jižní stěny. Jištění jsme osazovali zejména pro potřebu rychlejšího postupu. Předposlední délku (o kontinuálním postupu nemohlo být ani řeči) jsem dolézal za Čendou potmě. Cestou jsem si hrál snad deset minut (což je v daných podmínkách o něco míň než věčnost) s poctivě založenou jedničkou friendem, ale se zmrzlejma rukama jsem neměl ani v jedněch rukavicích šanci. Tak jsem uronil kroupu, zarazil ho co nejhlouběji (když ne já, tak nikdo), vycvaknul karabinu, použil ho k postupu a bylo. Za úplné tmy jsme dorazili ke kříži na vrcholu Glockneru. Nepříjemné bylo, když jsme zjistili, že nám nesvítí čelovky. Já mám arktiku, tak jsem ji místy i rozchodil, ale Čendovi svítila asi 17 sekund. Co následovalo po tom, konvenčně většinou označované jako sestup, připomínalo něco mezi Cimrmanovým „bloudíme v mlze“ a Kafkovou povídkou Vzdej to!. Kamsi jsme slézali, spouštěli se, vraceli se a slaňovali. Hlavní bylo zmizet někam dolů z těch sraček. Vysoce potěšující okolností bylo, když jsme občas našli jakousi železnou tyčku. Tak to jsme asi chvílemi na nějaké feratě. Ale kam to vede? To nám bylo docela jedno. Z jedné tyčky jsme slanili kamsi, kde jsme po hmatu určili, že se jedná o sedlo. Na jedné straně nefoukalo. Tady budeme bydlet. Nejvyšší čas. Čenda mi začal tvrdit, že vidí postavy, které se škrábou proti nám a já čas od času usnul na Standu. Vítr byl vystřídán hustým sněžením, což jsme kvitovali jako výraznou změnu k lepšímu. Noc byla, i s prachovými lavinkami za zády, hodnocena jako dobrá. Ráno raníčko panna vstala a půl tatranky posnídala. Pomocí buzoly (to bylo při lezení poprvé, co jsem ji použil), mapy a fotek jsme určili, kde jsme,a zjistili, že asi půl hodiny chůze od chaty, zhruba třista výškových metrů pod vrcholem. Kolik nám těch třista výškových metrů zabralo? Odhadem (ale odhady jsou v takovýchto případech dost zmatené) tak sedm hodin humorného dovádění, kdy jsme se nemohli občas smíchy udržet. Překvapivě snadno jsme stáhli zmrzlý lana, na který jsme včera neměli už náladu, hodili ještě jedno slanění sněhovým svahem a po lehkém bloudění v mlze jsme tak za hodinu a něco dorazili k chatě. Tam nás chlapci, kteří dorazili za relativně lepších podmínek (ale fakt jen relativně) již včera odpoledne, uhostili výtečnými čínskými nudlemi a neslazeným čajem neméně výtečné kvality a chutě. Taky jim prý foukalo. Golem se nám pochlubil omrzlým prstem. Tak takovou věc jsem ještě neviděl. Na ukazováku mu narostl druhý, složený z puchýře a jeho obsahu. Čenda se nechal slyšet, že něco takového viděl na Leninovi na Pamíru. „Pak to borcovi tmavě zfialovělo až zčernalo, no a pak jsme jeli domů, takže nevím, jak to dopadlo.“ Hodinku jsme dali oraz a tradá dolů. V mlze, větru a sněžení byla trochu obtížná orientace, ale i přesto panovala v družstvu veselá nálada. .Ve čtyřech je v takových tísnivých podmínkách veseleji, a tak jestli nás nevěrné lavina z toho čerstvého sněhu, tak se ožerem, tralalá. Pro nedostatek času a pomalý postup, způsobený částečně horší orientací a částečně vyřazením Golemovy ruky z provozu, jsme zvolili vlastní zkratku a obětování jednoho šroubu výměnou za tři hodiny plácání se potmě ledopádem. V jednu v noci nás přivítal útulný bivak v infocentru.

What about climbing

Severní stěnou vede asi 10 cest. Nejlezenější cestou je Pallavicini – sklon je asi 50 stupňů, nahoře prvovýstupce odbočil do pravá lehčím terénem. Dnes se leze přímo do sedla -jedna délka mix asi 65 st.,600m. Doporučovanou a krásnou cestou, ve které téměř vždy naleznete dobré podmínky, je Nordwandrampe -určitý obrázek jste si mohli udělat z výše uvedeného. Všechny Standy lze dělat ve skále, vybaveni: 6 skob, 5 šroubů, friendy 1-4, 250m 40-50st.+ 5 délek 60-70 st., 500m na hřeben. Zajímavým cílem může být Direkte Nordvand, která vede skalní bariérou vpravo od Pallaviciniho. Jedná se o ledové a mixové lezení ve žlábcích o sklonu 70-90 st. V horní části 50-65 st.,600m. Welzenbachova cesta – IV+, 55st, 600m, vede na hlavni vrchol. Varianta Welzenbachovy cesty -Ideální diretisima, kombinované lezeni – V, 65st., 600m. Tyto dvě cesty jsou nejobtížnějšími cestami na Glockner a nedejte se mýlit klasifikací, klasici by vám mohli vyprávět. Průvodce je k maní v knihovně CHS. Když jsme druhý den vykoukli ven, myslel jsem, že mě raní mrtvice. Totální azuro a bezvětří.Jen 40 cm nového prašanu, do kterého pere slunko, dávalo tušit, že se tu něco dělo. To je asi ten horolezecký krajíc. Jeden den myslíš, že končíš, a druhý den tvé včerejší skučení vypadá neskutečně a směšně, jak je rozpuštěno v tom zatraceným katalogovým slunci. Navíc na důkaz toho, jakej jseš pašák, přivezeš vyfocený jenom to azuro. A pak ti ňákej dobrák v Brně řekne, že omrzliny jsou mírou inteligence. Konec konců zimní lezení je uměním trpět, jak jsme se jednou shodli so Stanom a ještě někým v zimě na Brnčálce při pivu. A do zimních hor, se „to“ jezdí přežít a ne si pěkně zalízt. Na to je Boux. Takže co bych chtěl. No asi Boux pro změnu…

Stoupa