Co mi dala Horoškola

„Maximálně vyčerpaní, ale nesmírně šťastní nakonec stanuli na samém vrcholu této posvátné hory. Teď už nikomu nevadilo, že jim mrazivý vítr bičuje strnulé tváře a že je bolí každý kousek těla. Prožívali nezměrnou radost z vítězství nad sebou samými, šťastný pocit, který pochopí jen ten, pro něhož jsou hory splněným snem. Pocit, který dává zapomenout na bolest a vysílení, kdy cítíte touhu zakřičet celému světu, že je tu krásně, kdy cítíte vnitřní uvolnění a kdy vaše znavená mysl, dosud se zmítající úvahami o smyslu těchto útrap, je pojednou čistá a jasná. Pocit, kdy si náhle uvědomíte, že život je opravdu krásný. Podali si ruce. Dokázali to …“

J. Honz (NA KOLE PŘES ANDY)

Byla jsem požádána jedním věrným členem LOKOMOTIVY o celkové zhodnocení letošní horoškoly. Pokusím se tedy zhostit tohoto, ne zrovna snadného úkolu. I přes některá negativa a určité problémy (i když – kde nějaké problémy nejsou, že?) musím konstatovat, že horoškola mi dala víc, než jsem od ní očekávala.

Odmalička mne fascinovaly hory a něco nedefinovatelného mne k nim táhlo. Díky horoškole jsem konečně nalezla příčinu této „nevyléčitelné závislosti“. Není to jen krása horských velikánů, úbočí, potoků, rozmanitost flóry a fauny, ale především touha žít v souladu s přírodou a oprostit se alespoň na chvíli od té „přetechnizované civilizace“. Myslím, že by to měl být základní cíl nás všech horolezců – přírodu co nejvíce chránit, co nejméně poškozovat a konečně pochopit, že ona vládne nám a ne my jí. Ale příroda nám všechno vrátí – pokud se k ní budeme chovat krutě, ona se nám jednou krutě vymstí, a to tehdy, když to budeme nejméně očekávat. Pak si budeme zoufale vyčítat, že si třeba za dvacet na většině skal nezalezeme.

V neposlední řadě mi horoškola přinesla větší osobnostní růst a určitou psychickou odolnost. Je úžasné umět překonávat nejen vlastní strach, ale i sám sebe, osobní psychické i fyzické slabosti a pak se na vrcholu útesu opájet čistou radostí nad vlastním vítězstvím. Také příroda učí člověka větší samostatnosti, protože v divočině mimo dosah civilizace se musíme spolehnout jen a jen na sebe. Horolezectví je sport, který nás mimo jiné nutí rychle se rozhodovat, řešit problémy a improvizovat v každé situaci. Poněvadž žádná situace na skále nebo v horách není nikdy úplně stejná, improvizujeme vlastně neustále. Myslím, že to jsou podstatné, psychologické předpoklady nejen pro horolezectví, ale i pro každodenní život.

Nakonec možná to nejdůležitější, co jsem získala díky horoškole. Je to přátelství. Opravdové přátelství lidí, které spojuje stejná láska k přírodě a horám, podobné radosti i starosti při lezení. Přátelství, kde si navzájem všichni pomáhají a kde se jeden na druhého může spolehnout i v té nejtěžší chvíli svého života.

To byl jen skromný výčet toho, co mi dala letošní horoškola. Bylo by toho mnohem víc, co bych chtěla napsat, na to by nestačily ani všechny stránky Výroční zprávy. Každopádně bych chtěla poděkovat všem instruktorům, kteří s námi měli ohromnou trpělivost, pevné nervy a i přes nepřízeň počasí a jiné problémy nám věnovali maximum svého času, který mohli využít úplně jinak a líp… Moc si toho vážím a děkuji za nás všechny nováčky také přednášejícím a všem, kteří se podíleli nějakým způsobem na přípravě a organizaci horoškoly.

Lenka Opluštilová