Z vyhřátýho Friťáku do Alpskýho mrazáku

Znáte ten pocit, kdy venku je zima jak z ruskýho filmu a vy jste rádi, že vás od zimy odřízly dveře Fiťáku, kde lezci vaří bouldrovou polívčičku a svalový gulášek. Tak přesně to se mi honilo hlavou, když jsem se pokoušel usnout v bivaku na Col du Midi v Chamonix.

Byl to jeden z těch normálních dnů, kdy si ráno vylijete Čaj do trenek, vopustí vás žena a ještě k tomu autobusák přehlídne váš sprint ve stylu Bena Johnsona po neposypaným chodníku a s lišáckým úsměvem zavře těsně před vaším finálovým doskokem do mezidveřních prostor. Tak tenhle den jsem byl ve Fritu řádně rozpálenej. Vildovy bouldry byly pro mě řešitelný, jak středoškolská trojčlenka a já cítil nebeskou formu. Zchladila mě až ďábelská slova mýho kámoše Stoupy „Hele, nechceš jet na ledy do Chamonix?“. Ta věta měla rampouchy místo čárek a led mi připomínal chuť zlatavé whisky z nedávných večírků. Chamonix je město sportovců a jezbuchtové a pivopíci jako já mají své místo spíš u půllitru hořké chuti v nádražní putyce. No, ale zase představa popříjezdového obležení osobami něžného pohlaví, kterým vyprávím ledově chladným hlasem tvrďáckě historky z expedičního obléhání tohoto malého kousku Francie, to je jiný kafe. Tak jsem teda řekl svý „JO!“.

Když si představíte nejmenší auto na světě. Trochu ho nafouknete čtyřma chlapama. Natlačíte do něj čtvery lyže a čtyři bečky piva (batohy). Roztlačíte jej stopadesátikilometrovou rychlostí po dálnici přes Německo, Švýcarsko až na hranice s Francií, tak se téměř přiblížíte naší strastiplné cestě. V Chamonix, u stanice lanovky na Aig. du Midi, se naše tlupa brněnských neandrtálců vyprázdnila, přitom nakoupila lístky (150F) a někteří, co umí i psát, napsali pohledy svým babičkám. Lanovka nás vyplivla ve výšce 3800 a dýchalo se podstatně hůř než v doutníkovým salónu. Ovšem výhled stál za to. Lepší jak z rozhledny na Babím lomu. Pod námi se v údolí třpytila vesnice Chamonix vpravo se prsily Les Droites, ještě o kousek vpravo Gr. Jorasses a pokud si nevykloubíte krk, tak určitě spatříte i Triangle du TacuL, což měl být náš sólokapr. Nasadili jsme skialpy na nohy, bečky na záda a sjeli jsme (někdo po dvou, někdo po čtyřech) k chatě Cosiniques, blízko které se krčila v zimě neobývaná bouda – náš hotel California.

Ledový vzduch, jen sem tam přihřátý plynem z večerní čočky, prořízl protivný zvuk budíku a ručičky stály na 3:27. Rychle navařit čaje, jak pro armádu bezdomovců, slupnout pár nedobrot, jejichž kalorická hodnota vyhovuje tak leda dietám Dr.Hubeňoura a už valíme na lyžích přes ledovec pod Tacul. Stoupa a Čelda nastudovali cestu Modiga (V/5+) a já a Čejn se vrháme do cesty Gabarou (V/5). První délky jsou společné brodění v 60ti stupňovém žlebu. Z toho běhu mám náběh na plicní embólii, ale konečně jsme se dostali k ledu. Osm délek sklonu 20ti stupňů pod bodem varu. Krásné lezení i krásné štandy – sestupujeme slaněním cestou. Dole čekáme na kluky, ale světlo už vypnuli a mrazák dali na plno. tak raději nazout pásy a funíme na hotel. Recepční hlásí příchod v 23:48, komorník uvaří pár čajů, něco jídla a spacák – nejlepší ženská. Smolařem dne je vyhlášen Stoupa, který zlomil vázání. Budík jsme dali do spacáku a vstáváme až na oběd. Přišli dva chlápci z Cosmiquesu, se zprávou, že máme opustit náš hotel California, neboť v zimě je uzavřen. Noc na Cosmiquesu stojí 200F a to je víc než bečka piva. Ale přece nebudeme týden spát v záhrabu. Naši bytovou situaci zachránila malinká boudička nedaleko na skalnatém hřebínku – sice se s rozměry 3x3x2 metry nemohla rovnat hotelu, ale byla zadarmo. Celé odpoledne jsme strávili kucháním sněhu z útrob boudy, celkem přesně 15,26 m3. Smolař dne byl opět Stoupa – rozřízl si prst.

Naše vyprazdňovací instinkty nás budí kolem páté. Jak se tak dívám na Čejna, vidím, že taky touží po pořádné Chamonixské žule a Supercouloir (V/6) je tou pravou volbou pro dnešní, určitě nádherný den. Stoupa s Čeldou si z důvodů zranění vybírají něco lehčího, ale o to alpinističtějšího. Sjíždíme při svitu čelovek pod Tacul a slunce nám ukazuje cestu k nástupu.

Sníh křupe víc než čerstvě osmažená topinka a my funíme, jak dvě parní lokomotivy do pořádnýho kopce. Pásy odřezávají metr za metrem a už stojíme pod okrajovkou. Panečku, to je stěna. Rychle se vyčůrat a navlíknout matroš. Mám pocit jak batole, co se snaží dosáhnout na kliku dveří máminy ložnice. První dvě délky mixů. Ledu málo, spíš skála a sníh. Čejn se pochlapil a už točíme délky v ledu. Jedna za druhou. „Štand, skrutka, skrutka, štand“. Místy je tenká glazura, takže se rytmus změní na „štand, čok, čok, štand“. A občas přijde na věc i „štand, skrutka, zruš a pojď, štand“, to podle délky lana. Počasí se zhoršuje a začíná silně sněžit. V alpským mrazáku teplota zase řádně poklesla. A ještě k tomu zase začínají zhasínat. Ale už jsou tu poslední délky, čelovka a slanění. Sněhová vichřice se však rozhodla nepustit nás zpátky na boudu a sprostě nás svedla z cesty jak Lewinská Clintonta. Ale neboj Bille, my se nedáme. Trocha tepla při kopání zahrabu se hodí, pod sebe pár lan, hlavu mezi kolena a hlavně kroutit s palcama. Myslím, že Čejn mě podrazil a na chvilku usnul. Ráno, když na mě tlačil jak parťák, tak můj měchýř, jsme ukončili naše sezení a s požehnáním tišícího se větru se vydali k boudě. Pár čajů a rychle do spacáků. Píše se 7:00. Smolař dne je zase Stoupa, který zlomil mačku.

Další den jsem celý prospal, ale kluci se vydali do nenáročné cesty Šavle (III/3+) a Stoupa opět bodoval. Nejenže tento náš drtič materiálu zvaný „kurvítko“ zlomil hrot na cepínu, ale dostal přímý zásah ledem do nosu a jeho vizáž se zase o kousek přiblížila oběti bostonské mlátičky. Ráno Stoupa s Čeldou už dál nepokoušeli štěstí a jali se fotit a já s Čejnem jsme se také proběhli v Šavli, krásném výstupu v pevném ledu. Večer nás opět Stoupa dostal. I přes velmi opatrnou manipulaci s veškerým materiálem se mu podařilo roztrhnout zip u spacáku a celou noc klepal kosu.

Ráno se neslo ve znamení velkého balení. Větu „někdo mi musel do toho batohu přibalit kovadlinu“ jsme měli na jazyku všichni. Sjezd do údolí Chamonix je pro zkušené lyžaře procházkou rájem. Možná jen pro zkušené lyžaře s ledvinkou či lehkým baťůžkem, kde mají pár cigár a plácačku rumu. My, čtyři malé postavičky prohýbající se pod váhou obrovských batohů, v očích smrt a s obrovským řevem se řítíce po ledovci na každou skupinku postávajících japonských turistů, jsme spíše budili respekt.

Nakonec vše dobře dopadlo a v relativním zdraví (že Stoupo) jsme dorazili k našemu mikroautu. Tam na nás již čekala druhá parta z Brna – voňaví, načesaní, čisťouncí kluci a holka, abychom se vydali na další pouť dále do vnitrozemí Francie na vyhřáté skalky Bouxu. Ale to už je jiný příběh…

Bača

Napsat komentář