„Šítúra“ po našom

Přestože jsem ještě před rokem vůbec netušila, jak vypadá skialpová lyže, nedejbože tulení pásy, nechali jsme se s Miou našimi tyrolskými přáteli přemluvit, abychom s nimi vyrazili na jednu „einfache Skitour“. Skialpinistické vybavení nemaje, půjčili jsme si sněžnice, naložili na záda sjezdařské boty i lyže a s tímhle nákladem jsme pelášili ve sluncem zalitém dni vstříc novým zážitkům.

Měli jsme za sebou už pěkný kus cesty, když mi Franz položil otázku: „A jste dobří lyžaři?“

„No, nic moc. Na sjezdovce fajn, ale s freeridem nemáme dobré zkušenosti.“ Přeci jen jsem si ještě moc dobře pamatovala svůj poslední pokus, který skončil… nepěkně. „Proč se ptáš?“

„Zpátky pojedem tímhle lesem.“

A sakra! Koukla jsem na hustou změť stromů kolem sebe, uvědomila si, že právě šlapu do kopce, který svým sklonem připomíná přehnaně strmou černou sjezdovku, a… ulevilo se mi. Ten šibal! Zase jsem mu naletěla. Na znamení, že chápu, jsem se uchichtla a spokojeně jsem pokračovala ve výstupu. Laškování s Franzem prostě žeru!

Les začal řídnout a my jsme se najednou ocitli uprostřed amfiteátru obklopeného nesouvislou hradbou zasněžených skalních vrcholků. Oslnivá bělost sněhu efektně kontrastovala se sytě modrou oblohou, ze všech stran na nás mrkaly různobarevné krystalky ledu a temně černé stíny, které se ležérně válely za sebemenší nerovností terénu, dodávaly každému tvaru omračující hloubku a plastičnost… Prostě pohádka! Únava, neúnava, dupali jsme jak o život, jen abychom už byli nahoře a viděli ještě víc! Odměna byla skutečně úchvatná. Nejenže mě postupně objalo a políbilo pět urostlých chlapů :-), ale ten výhled! Půlka Alp jak na dlani!

Při kochání mě rušila jen myšlenka na to, že budu muset co nevidět nazout lyže a pokusit se je spolu se svým tělem dopravit v pořádku o 1000 výškových metrů níž. Očistec hadra! Tož jsem se do toho obula, odpíchla se, nabrala rychlost a… po vzoru pštrosa zabořila hlavu do nejbližší závěje, kde už na mě mimochodem čekal v podobné poloze Mia. Z jeho výrazu se dalo vyčíst zklamání.

„A cos myslel?“ Zeptala jsem se jízlivě. „Že ti to půjde jak na urolbované sjezdovce, jo? Tys to ještě nikdy nezkoušel?“

„Ne.“ Odpověděl smutně.

Vyhrabali jsme se ze sněhu, oprášili kaťata a… jeli naproti další závěji.

Nakonec jsme to vzdali. Oblouk v hlubokém sněhu pokrytém zledovatělou krustou jsme prostě nezvládli. Techniku sjíždění svahu ve stylu „bába s nůší“ jsme si ale osvojili okamžitě. Traverz – otočka – traverz – otočka – traverz … Fungovalo to až do chvíle, kdy nebylo kam traverzovat… Alternativní řešení se zdálo být jednoduché.

„To projedeš a pak se zastavíš tam dole…“

Zastavil se o potok. Naštěstí byl dokonale zamrzlý, takže stačilo jen se dostat ven z koryta. Mě čekal podobný osud. Tyroláci na nás civěli a nevěděli, jestli se můžou smát, nebo jestli si mají raději začít lámat hlavu s tím, jak nás dostanou dolů živé. Když jsme dojeli k lesu, stala se tato otázka nepříjemně aktuální. Po krátké úvaze Franz rozhodl: „To zvládnete.“ Laškování s Franzem prostě žeru!

Mia ztuhnul. Vzápětí mezi zuby procedil rize český výraz, jehož smysl ale Tyroláci evidentně pochopili.

„My to raději někudy objedeme.“ Dodal smířlivě.

Naši přátelé viděli, že jejich návrh nemá nejmenši šanci projít a tak jen pokrčili rameny, otočili se a suverénně vpluli mezi všechen ten „bordel“ z haluzí, kmenů a pařezů, vykrojili pár elegantních oblouků a za chvíli nám zmizeli z očí. Nevěřícně jsme na to zírali. „Cvoci“, konstatovali jsme svorně.

Když jsme je o dvě hodiny později v hospodě poslouchali, s jakou vášní jeden druhému líčí čerstvé zážitky, začala se nás zmocňovat závist a tehdy jsme si slíbili, že chceme něco podobného zkusit…

A protože nejsme kecalové, tak letos zkoušíme a zkoušíme a… ty lesy jsou fakt bomba :-)))!

Janča