Horoškola

Jako budoucí pedagog a aktivní metodik jsem se, ano, zamyslel nad minulostí, stavem a budoucím vývojem naší horoškoly. Na dalších řádcích bych se s vámi rád podělil o kousek historie. Vše začalo, jak už samo z názvu ,,horoškola“ vyplývá , ve škole. Bylo tomu asi takhle…

Kdysi dávno, děti nebývaly slušné, hodné, milé, jako tomu jsou dnes, ne ne, tehdejší děti bývaly pravým opakem těch dnešních. A tak se nemůžeme divit, že kantor, duše čistá, nezkažená, se o malých přestávkách chodil čistit do hospůdky k Máchalům. Zpravidla o přestávce velké, byl již z častého chození unavený, jest rozhodl se do školy již nikdy nevkročit. A to byla doba, kdy učitelé už a rodiče ještě na děti čas neměli. No ona je to stará známá věc, že rodiče na své děti čas nemají. To jsou samé přesčasy, noční, splníme a ještě překročíme, jenom aby ten spratek už spal až dojdu domů… Již tenkrát, v pravěku, byli tátové od rodin v týdnu na lovu a sotva přišli domů, se najedli, přikryli novinama a spali a spali. Matky v týdnu spaly s Kopčemem a přes samé pletení, štrykování a babské klepání si dětí všimli právě, když zvrtly polívku z kotlíku, nohu v kotníku, palec k malíku a to si pak dětí všímaly důtkou a řvali zlostníku, že já na tě Polednici…

A v téhle době, kdy kantoři už a rodiče ještě čas neměli a nechtěli, se mládež nekalá shlukovala, párovala, pářila a činila všelijaké jiné neřesti. To se pochopitelně nelíbilo jak rodičům, nu kdo by chtěl být ve třiceti dědečkem, že, tak ani učitelům. Těhotnou Aničku pramálo zajímal zákon zachování energie, ta měla v hlavě zachování rodu a v podbřišku plodovou vodu. Kantor neměl výsledky, tudíž ani prémie. Čeho však měl dost, byla zlost. Na zasedání školní rady si vzal slovo, logaritmické pravítko, papuče, předal výpověď a odešel dolů do dolu lámat kámen… Ve sborovně se rozhostilo ticho, neboť to tento měsíc nebyl první odejivší profesor. A mlčeli by dodnes, kdyby nebylo váženého pana ředitele, který, když bylo ticho nejnesnesitelnější, vyskočil a zařval: ,,už to mám, založíme kroužek a když už, tak zájmový, aby se tam chodilo se zájmem“. Ovace, veselí a gratulace nebrali konce. Po právu již pan ředitel pomýšlel na povýšení, když v tom se rejpavý tělocvikář Lunert, kterému se všichni za jeho zády potajmu posmívali za jeho nabubřelé ego přihlásil a pravil: ,,no jo, kroužek, ale koho tam budeme dávat, do kroužku“. Veselí, jako když utne. Všichni si začínali zoufat, nehty kousat a když už i Lunertovi došlo, co všechno svým zbytečným dotazem pokazil, stal se zázrak. Jindy naprosto nesmělá profesorka matematiky vstala a říká: ,, máme tady zbytečně moc dětí, já, já bych tam dala nějaké děti. A vést by ho mohl tady profesor češtiny, beztak má houby co na práci. Nutno dodat, že to bylo v době před Jungmannem, před Havlíčkem a před Borovským, děti si o češtině četli jenom v němčině a pouze v dějepise. Hozená rukavice se profesoru Šluplovi nelíbila, ale protože měl doma ženu zlou, uvolil se a řekl: ,,dobrá, zavedeme školu hrou“.

Šlupla Milan, přezdívaný Miloš a nebo Šlupla Miloš, přezdívaný Milan, to se doposud neví, o tom se dodneška vedou spory, byl v pondělí ráno nevrlý a nevyspalý. Nic nepomohlo to, že se dospal dopoledne ve škole, pořád musel myslet na to, co musí a že se mu to hnusí.

Právě odbývala dvanáctá, když si uvědomil, že už je čas odejít. Vzal lano a zamířil k lesu, ale jak na potvoru ho zrovna v ten moment spatřily děti, které věděly, že ho až do odpoledne můžou beztrestně mučit, že si to nechá líbit, že musí a že se mu to hnusí. Miloš, smířený se svým osudem se jal věšet. No ono se vám ale moc dobře nevěší, když vás někdo pořád tahá za ruku, za nohu, za šos, za nos. Nic nedbal, vylezl až do koruny, ale zas ho našly. Vyšší strom už v okolí nebyl, ale věděl, že nedaleko stojí jakási skála. Nic naplat, musím tam, řekl si a začal šplhat nahoru, že se bude věšet. Ale děcka vidouc, že jim objekt zábavy uniká, začaly šplhat za ním. Bezradný Miloš začal věšet je. A začal je věšet pěkně jednoho po druhém, zrovna ve chvíli, kdy se čirou náhodou pod skálou procházel pan ředitel se svou paní. Řiditel vida, že je s dětmi zacházeno metodicky a že sotva na ně Miloš dosáhne, hned je přivazuje, spokojeně zajásal. Kývl Milošovi na pozdrav, prohodil něco o vyšších prémiích a delších lanech a zmizel v lese. Milošovi se zpráva o vyšších prémiích a zejména o delších lanech začala líbit. Delší lana znamenala více pověšenejch dětí a taky se mu začínalo líbit, jak se děti navzájem všemožně motají a sukují. Vylezl nahoru, vykouřil krabičku cigaret a řekl si, nu což, tohle by se možná dalo vydržet. Posbíral polomrtvá děcka, pohrozil jim, že kdo zítra nepřijde je srab a odešel přes hospodu domů. Doma se na něho z kuchyně, podle zvyku, vyřítila manželka s válečkem na těsto, ale zaslechla jenom: ,,každý večer v obýváku, třískni starou po rypáku“ a probudila se až ráno.

Další dny se všechno opakovalo rychtyk stejně, jenom s tím rozdílem, že to Miloše začalo bavit. Začal štvát děti čím dál tím dál a výš až už se jednoho dne nespokojil se skalkama a nahnal je do hor. A tohoto památného dne vznikla škola v horách, krátce horoškola…

…Árný říkal, že je automatický, že mám něco napsat, tak jsem něco ,,automaticky“ napsal… …Ne, díky, další už si nedám…

MW