Prváč na Sans Nom

Během pěti dnů (bráno od auta k autu) se podařilo Pavlu „Bačovi“ Vrtíkovi a Milanu „Mejlovi“ Doležalovi vylézt novou cestu v severní stěně Sans Nom. Zde by mohla zpráva skončit, ale to by pro některé mohlo být příliš stručné. A nebo by to mohlo být ještě kratší – Bača s Mejlem jeli do Francie a dobře si zalezli. Ale netrapme ty informacechtivé a nechejme se vnést do jednoho z příběhů vepsaných do severní stěny Sans Nom.

 

 

Orientační mapka Chamonix. Zdroj www.chamonix.net

 

 

Vrchol Sans Nom (3982m.n.m.) se tyčí v hřebeni táhnoucím se z věží Drus na Aiguille Verte, Jeho severní stěna stoupá z ledovce Nant Blanc. Spodní část stěny tvoří obrovský skalní masív podpírající visící ledovec, jenž přechází ve strmou skalní stěnu posetou smrkanci ledu. Do 70tých led minulého století měla tato stěna pouze dva výstupy od mistra Armanda Charleta (ne, to není ten, co založil Charlet-Moser patřící dnes pod Petzl, to byl Jermarn Charlet). Potom nastoupili angličtí specialisté Joe Brown (skála) a Tom Patey (mixové lezení). Jejich cesta je i dnes (ve své originální linii) velmi vážnou cestou v této stěně.

Skutečným milníkem moderní doby však byl výstup, který uskutečnili v roce 1978 Patrick Gabarrou se svým nevlastním bratrem Philippem Silvy. Skalní lezení 6c/A2 (volně M8) ve spodní části a obtížné mixové lezení v části horní dělají z této cesty jednu z výzev moderního alpinismu.

 

Severní stěna Sans Nom. Vpravo vrcholy Drus. Foto Pavel Vrtík.

 

A poté se na scéně objevila další velká jména: Simon Richardson, Stevie Haston, Francois Marsigny, Mark Twight, Scott Backes, Valeri Babanov, Andy Parkin, Jules Cartwright, Nick Bullock, Christoph Dumarest… tento výčet vypadá jak telefonní seznam těch nejlepších alpinistů posledních let. Linka vylezená dvojicí Mark Twight a Scott Backes, „There Goes the Neighborhood“, ohromila francouzskou lezeckou scénu natolik, že z Marka se stal v Chamonix nepřítel číslo jedna. Sám Mark si považuje tuto cestu za to nejtěžší, co v Alpách vylezl a problémy s francouzskou lezeckou smetánkou vnímá jako boj chátrajících klasiků (francouzi) proti trénovaným modernistům (Twightovci).

Přidat prvovýstup v této stěně znamená udělat zářez na pažbu pušky té nejlepší alpinistické společnosti.

 

 

Mejla a Bača v Chamonix. Foto Pavel Vrtík.

 

S Mejlem jsme se sladili už během našeho prvovýstupu v Lomnickém štítě. Já mám na starosti plánování, řízení, organizaci, lezení, vaření, tahání. Mejla zase má za úkol jištění, vybírání délek, jumarování, auto, tankování, mazání chlebů atd. Prostě vše je vyladěné do posledního detailu. Naše lezení se odehrává v poklidné atmosféře. Mejla moc nemluví, já jsem většinu času v „zóně“ na prvním a čas letí závratnou rychlostí. Ticho je přerušováno jen občasným „zruš“, „žlutý na fix“, „na červeným tahačák“, „tahej“. Oba dva si to dokonale užíváme. Já, odloučen od svých tří dětí a stresující práce, medituji, rozjímám a harmonizuji ducha a tělo. Mejla se prostě kochá.

 

Topo našeho prvovýstupu „Alpes Angels“. Foto Pavel Vrtík

 

Linku pro náš prvovýstup jsem našel podle jedné z mála fotek této stěny – beta informací o severní stěně Sans Nom je totiž pomále. Linie je logická a stále mi vrtalo hlavou, proč ji ještě nikdo nelezl. Rozluštit tuto hádanku šlo jediným způsobem…

 

„Bonjour madam, deux billets en Grand Montets, s’il vous plaît“, hrdě sypu na sympatickou pokladní v Argentiere. O půl hodinky později, pod Petit Verte, již barvíme sníh dozlatova a kroutíme krky na panoramatem Montblanského masívu. Je pozdě odpoledne a po 12hodinové jízdě se cítíme zesláblí. Nožičky se podlamují pod váhou našich haulbagů. Vzhledem k tomu, že vůbec nevíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak toho neseme asi opravdu příliš mnoho. Balení probíhalo za neustálého přemílání otázek. Budeme muset hákovat ? Bude stačit 15 skob ? Jedničky nebo účka ? Spíš víc menších friendů nebo čtyřku Camalota ? Háčky ? Lezečky ? Jídlo na čtyři nebo pět dní ? Plynu raděj víc. Kolik šroubů ? Kolik metrů prchačky ? Co abalaky ? …

 

Bača kope první bivak. Foto Milan Doležal.

 

Shazujeme svině pod nástupem a těsně u skály kopeme plošinku na stan. Krásný západ slunce nás dokonale nabíjí na příští náročný den. Budíček na čtvrtou a první délky dávají tušit, proč se ještě nikdo nepustil do tohoto dobrodružství. Vertikálně vrstvená, velmi rozbitá skála (tzv. rybí hřbety). Jen něco neshodit, nepřeseknout lano a nezabít Mejlu. To by mu nepomohlo ani gri-gri třetí generace. Mírné úseky střídají převislé koutky, kde cepíny putují na sedák a sílu ducha doplňuje síla prstů.

 

Mejla vybírá třetí délku. Foto Pavel Vrtík.

 

Těžší místa lezu bez haulbagu a pak jej obtížně tahám za sebou na štand. Mejla jumaruje s batohem. Zdola to vypadalo na občasné hákovaní, ale překvapivě jde vše volně na OS. Ještě drobný boulder s tahačákem na zádech a jsme na hřebínku. Pěkné místo na bivak, ale ještě máme dost času, tak jen svaříme něco k pití a pokračujeme dále. Přes nevinný sérak se dostáváme na střední ledové pole. Zhruba v polovici jej přetíná trhlina, jako stvořená pro biváček i s naším stanem dvouchlapákem. Západ slunce opět maluje nebe všemi odstíny rudé.

 

Druhý bivak v trhlině. Bača vaří večeři. Foto Milan Doležal.

 

Třetí den znova čtvrtá a zase lezení. Několik ledových délek nás přivádí pod klíčovou část výstupu. Zde Gabarrou uhnul doleva, Mark Twight doprava a my jdeme přímo – dlouhým převislým kout, jehož středem se jako žraločí ploutev, táhne ostré žebro.

Žebro duní a kde to jde, tak místo frendů raději dávám vklíněnce – ty při případném pádu méně roztahují spáru a hrozí tak menší riziko, že celé žebro skončí Mejlovi v náručí. Výše se spára rozšiřuje a už opravdu pomáhá jen čtverka Camalot. Cepíny jsou již dávno na sedáku, mačky ladí milimetrové lišty a z posledních sil překonávám žraločí ploutev.

 

Bača v osmnácté délce, pod klíčovým koutem s žraločí ploutví. Foto Milan Doležal.

 

 

Další délka je velmi nepřehledná, stále se nemohu rozhodnout, zda převislou spárkou vlevo či vpravo a tak volím pár kroků přes A1. Snažím se tlačit doprava, kde na fotografii byla vidět možnost průstupu pásmem ploten. Vše marné – koutky, hluché jak moje babička, a plotny hladké, jak bříško mojí dcery (ruce pryč, pašáci), mne vytláčí doleva. Zde nepomůžou ani jedničky, ani lezečky. A nýty pro postup v horách ? To by nám Mark Twight dal !

 

Lehčí skalní a všechny ledové délky jsme lezli s haulbagem. Foto Milan Doležal.

 

Další délkou se dostáváme do cesty Gabarrou-Silvy. Obtíže končí, ale místo vhodného fleku na bivak přichází únava. Chvíli lezeme v Gabrarrouově linii a pak nás to opět pouští doprava. Všude jen skála a led o sklonu 75°. Třetí západ slunce zahřívá naše unavená záda při kopání poličky o půl metru čtverečním. Noc netřeba popisovat.

 

Mejla vyklepává v poslední délce. Foto Pavel Vrtík

 

Na čtvrtý den ráno již cítíme vrchol. Možná kvůli tomu náš hrnec mizí v údolí, což znamená konec vody a tedy nejrychlejší cestou dolů – vlastně nahoru. V další délce zmizí v údolí šroub i s karabinou – ještě, že Mejla zůstal. Natahuji délky, co to jde, často lezeme souběžně. Batohy jsou stále těžké, ale vrchol je blízko. Konečně jsem na hřebenu a koukám na Grand Jorasses. Zrovna vychází sluníčko a otvírá naše zalepené oči. Radost však nepřichází. Ještě je brzo. Duše je stále v hluboké meditaci. Čeká nás náročný sestup. Tak, jak jsme vystupovali pro nás  neznámou stěnou, tak sestup je úplná jízda tmou. Slanit ? Ale kudy přesně ? Kolik to vlastně bude slaňáků – deset nebo dvacet ? No, nic, jdeme na to.

 

Jedno z mnoha slanění na sestupu. Foto Pavel Vrtík.

 

Po patnácti slaněních, po pár nadávkách při stahováních, kdy se to kouslo a musel jsem se přepnout z režimu „dolů“ do režimu „nahoru“, po spoustě oplakaném matroši a hlavně totálně vysušení (slunce 100%, voda ve flašce 0%) jsme přistáli na ledovci Charpoua. Že pozdní odpoledne je nejhorším časem pro přechod rozbitého ledovce, se dočtete v každé příručce. Ale tak, jako v první části, tak i tentokrát Alpští Andělé stáli při nás. S nádherným západem slunce si užíváme poslední kroky na chatu Charpoua. Odtud už příběh pokračuje jen barbarským zaháněním žízně, božsky dobrým spánkem, andělsky krásným sestupem a nekřesťansky drahým vláčkem z Montenvers přes Chamonix do Argentiere, abychom se na pátý den ocitli opět u našeho auta plného klobásek a dalších dobrot.

 

Bača s Mejlem na chatě Charpoua. Foto Pavel Vrtík.

 

Jak jste zajisté pochopili, název cesty „Alpes Angels“ se váže k božské milosti, která nám dovolila prožít takto nádherný týden bez újmy na zdraví. Ať už se jedná o první třetinu stěny s volnými kameny, či o klíčovou pasáž s dunivým žebrem, stahování lana při slanění nebo přechod ledovce Charpoua za totálního pařáku. Zlé jazyky, které tvrdí, že název cesty je odvozen od názvu nočního podniku v Chamonix, který Bača při svých výletech nikdy neopomene navštívit, nemají pravdu.

 

Shrnutí:

Francie, Chamonix, Mont-Blanc masív, severní stěna Aiguille Sans Nom,

prvovýstup „Alpes Angels“, 13.3.-15.3.2012, Pavel „Bača“ Vrtík, Milan „Mejla“ Doležal, 1200m, M7/A1 (sportovní klasa nejtěžší délky a pár hákovacích kroků po dobrém jištění)

 

Použitý materiál:

Friendy BD Camalot C4 vel. 0.25-4 (střední velikosti 2x)

Vklíněnce WC vel. 5-13

Spousta smyček 60 (10x) a 120cm (8x).

8 šroubů do ledu

4 skoby (2x dužník, 2x nožovka)

lano plné 9.8mm (60m) a tahací 7.9mm (70m)

 

Výbava:

BD – batoh 55l BD Speed, friendy, šnůry na cepíny, rukavice

Adr design – tahačák 60l

Raveltik – mačky, cepíny a šrouby do ledu

Tilak – rukavice, spoďáry, goráče, primaloft bunda

RAB – bunda a kalhoty z primaloftu

SirJoseph – primaloft kalhoty

Prima – 1.2kg spacáky z Climashieldu

MSR – vařič a hrnec Reactor

Nalegene – 1l flaška s termoobalem

Therm-A-Rest – NeoAir XLite a ProLite Plus

Scarpa – Omega, Phantom 6000

Singingrock – přilba, lana, smyčky, expresky, karabiny, jistítka, jumary

A další …

 

Linky:

Mark Twight („There Goes the Neighborhood“):

http://www.marktwight.com/discourse.php?id=23

Gabarrou-Silvy (report):

http://e9climbing.blogspot.com/2009/03/winter-ends-in-happiness-on-on-sans-nom.html