La prima di Dolomiti

Blíží se červenec – pro mě psychologický začátek léta, to znamená i začátek prázdnin, tedy těch lezeckých. Plyšák, se kterým jsme minlý rok celkem často lezli, pořád ještě šetří svůj plyšový prst, a navíc mě vyměnil za mnohem půvabnějšího parťáka. Takže po spolulezci je třeba se poohlédnout jinde.

S Purbošem od Uherského Hradiště, se kterým jsme spolu kdysi lezli Hranu Kalamárky v Teplicích, se domouváme na spojení sil. Volba destinace padá na Chamonix. S námi jede ještě Petr Kočvara a Standa, alias pan Kalášek. Protože oba jsou „obžundové“ (terminus technicus), jinými slovy „lidé pracující“, je termín jasně daný – sobota 30.6. až neděle 8.7. Konečně Chamonix! Ještě jsem tam nebyl a už minuý rok jsme to plánovali, ale zkazila nám to předpověď počasí. Purboš bedlivě sleduje předpověď protože, co by taky dělal, když momentálně nepracuje. Den před odjezdem hlásí, že saigon se stěhuje na celý týden pod Mt. Blanc. Zkušeně hned přecházíme do režimu plánu B, tzn. bereme si čas na rozmyšlenou (my s Purbošem můžeme, protože momentálně už/ještě nejsme obžundové), zaujímáme typickou pozici přemýšlejícího lezce (hlava filosoficky v lehkém záklonu mírně pootočená na stranu, oči upřené vzhůru v dálavu představ, jejíchž rysy se posléze vyloupnou z nekonkrétního nekonečna možností – profíci ještě přidají intelektuálně svěšené koutky úst) a nadhazujeme do placu krásné vícedélkové lezení v kompaktní skále na Tre Cime di Lavaredo.

            Odsoulaseno, stačí jen vyhodit zimní cajky z batohů. Logicky vzato by tak poté mělo být v autě víc místa. Jenže, jak všichni víme, logika v mnoha případech taky není obžunda, čili nepracuje. Každý s sebou taháme mnoho užitečných věcí, kromě 4 sad kompletního matroše (slyším jen lakonické „se probere až na místě“) namátkou ještě konvičku na preso (jedeme přece do Itálie), čtvery boty a troje lezečky na osobu a podobně. Nakonec jsem rád, když vidím alespoň na půl zpětného zrcátka. Vyjíždíme v sobotu odpoledne, protože není kam spěchat. Purboš už na „Čimách“ byl pětkrát nebo sedmkrát, Kočvarák asi jednou, takže na ně si nikdo nepřijde. Když prý totiž dojedeme pod hávem soumraku, vyhneme se tak placení vstupu. Pakliže budeme odcházet na věže brzo ráno, ani výběrčí, který mlsně chodí po parkovišti a cinká euroměšcem, nebude kvůli nám vstávat ve čtyři hodiny. Ha, jací jsme pašáci chytří…!

Zhruba 8hodinová cesta každému ubíhá různě. Abych neusnul za volantem, Purboš se mnou kamarádsky čas od času vede bitvu o klimatizaci nebo zásuvku, Kočvara si stěžuje, že je to nějaké dlouhé a pak se opět propadne do hlubokého spánku a Standa tam taky byl (to jsem si občas zkontroloval v zrcátku). Kolem osmé hodiny večerní se odpoutáváme od italské „hájvej“ a polykají nás ostré zatáčky Dolomit. Po dálnici je to příjemná změna. Po půl hodině točení kolečkem do maximálního rejdu, neustálého řazení a strachu, že točku vezmu i s barákem, už jsem si to nemyslel. Přes Misurinu k bráně do národního parku „Čim“ jsme dojeli něco po desáté hodině. Ouha, italské šikovné hlavičky vyzrály nad českou šetřivostí – brána je zatarasena závorou, je pozdě a nikdo tam už není. Já jsem byl teda dost per plex, takže jsem se zmohl jenom na koukání. Ale aspoň jsem vykoukal z cedule ceny za různé položky. Jak ceník funguje, na tom jsme se domluvili v průběhu dalších dní (vjezd 22 euro, každý další strávený den 5 euro navíc). Oni totiž Italové se moc nezatěžujou cizími jazyky. Další překážkou bylo, jak se dostat za automatickou bránu, která tam dříve nebývala (viz jazyky). Purboš automat u brány studoval, když se najednou spustilo dost nepříjemné vytrvalé houkání, jako když sepne alarm v kšeftu. Prý tam bylo tlačítko s žádostí o pomoc. Asi po půl minutě strašného randálu vykoukl z okna chajdy, která stojí přímo u brány a vypadá jako sklad na lopaty, strejda v nátělníku a čistou italštinou nám něco vysvětloval. Trpělivě a hlasitě, abychom ho dobře v nočním tichu a houkání slyšeli, leč pouze italsky. ‚Oukej, stejdo, tak mi teda jedem, jasně, v pohodě.‛ Tak to byla modernizace, resp. automatizace na jižanský způsob. Pak už jen dojet nahoru na parkoviště u chaty Auronzo a rozbít stany.

Ráno nijak nespěcháme. Od stanů odcházíme celkem pozdě, po deváté. My s Purbošem se jdeme rozlézt na klasickou Comiciho Žlutou hranu na Piccolu, borci mají smělejší plán, Comiciho linka na Cima Grande, 550 metrů čistého lezení. Pod Žlutou hranou čekáme asi dvě hodiny, holt populární cesta, neděle a pozdní nástup, ale s tím jsme počítali. Dlouhou chvíli si krátíme povídáním s Jihlaváky a ukrýváním se před vrčícími kameny, které co chvíli posílají dolů ti, co už jsou ve stěně. Jít se vyčůrat je trochu rizikové. Spigolo Giallo není nijak těžké lezení. I když už jsem toho o dolomitickém vápenci slyšel dost, cesta dlouhá 380m mě ale nepříjemně překvapila materiálem. Všechno vypadá, že se urve, co chytneš, na co stoupneš se tváří nepřívětivě drolivě. Je velice vhodné vzít si s sebou kromě expresek do starých rezavých skob taky frendy, resp. čoky k dojištění. Míst, kam je odložit není málo, ale zase ta nedůvěra v materiál – padat do nich bych určitě nechtěl. Štandy jsou skobové, občas se nějaký kámen nebo kamenná lavinka urve… Takže, po prvním dni jsem byl z lezení celkem vydřený, ne kvůli lezecké obtížnosti, ale psychické náročnosti. Nahoře jsme byli za pár hodin. Boty jsme si nahoru nebrali, protože původní plán byl slanit přes cestu Gelbe Mauer od Stefana Glowacze a Kurta Alberta. Po prvním slanění se nám při stahování seklo lano, takže jsme museli ještě jednou nahoru a podruhé už raději volíme ústup po svých… lezečkách. Pro sestup z Piccoly je nutné skoro celou věž po rampě oblézt/obejít až k novému stříbrnému kruhu. Cestou dolů za námi slaňujou další dva Češi. Na délku jednoho slanění se s nimi domlouváme, že spojíme síly a budeme slaňovat dohromady, tj. hodíme jedny půlky a hned v dalším slaňáku další lana, abychom sestup urychlili. Borci to asi moc nepobrali, takže ten s lany jede k nám po našich lanech až jako poslední, navíc je podivně smotal obě dohromady, takže jsme je museli znovu přebrat. Dalšího kluka musím posléze odřezávat z prusíku, který si uvázal nad sebou a příliš dlouhý, takže se v převisu zasekl těsně nad štandem a jiný prusík už u sebe neměl… Zpátky u stanu jsme kolem osmé. Následuje vaření, plánování a čekání na „naše“ borce. Kolem jedenácté si říkáme, že bivak je nemine. Alespoň jim pěkně svítí měsíc, je bezvětří, romantika jako bič. Naštěstí se vracejí někdy po půlnoci, ani nevaří a jsou spát. Prý je zdržel nějaký jistící se sólista. Protože je na další den předpověď horší, kluci restujou, dospávají a jdou na procházku a my s Purbošem (resp. Purboš mě bere s sebou) jdeme bouldrovat do převisu Cimy Ovest v severní stěně, kam neprší. Převis jako kráva!

Purboš chce jít Švýcarskou cestu 7b+, ale asi jenom prvních 9 délek, pak, asi v půlce, se cesta pokládá. Ok, občas střídáme, ale ne moc, spíš se cítím jako nosič. Tady už je alespoň na štandech kromě skob taky vždycky alespoň jeden nýt. Celkem jsem na sedmi délkách napočítal 5 nýtů. Luxus. Po sedmi délkách už nemůžu, i bez báglu by to na mě bylo těžké, takže v převisu slaňujeme přes fix, který jsme si tam pro tuhle příležitost nechali. O tuhle linku prý bojovali Švýcaři s italskými lezci. Purboš taky říkal, že když italské holky Švýcarům, visícím ve stěně už nějaký čas, donesly něco k jídlu, tak si to pak doma pěkně slízly. Další den si žádám rest day.

            Zatímco Standa s Petrem jdou dobývat něco na Cima Piccolissima, my s Purbošem fotíme a loudáme se po okruhu kolem „Čim“ směrem na Riffugio Lavaredo, kde si dáváme kávičku. Pozorujeme „naše“ pašáky, jak bloudí v nástupu. Asi dělají novou cestu… Příjemné výhledy zpříjemňuje atraktivní usměvavá obsluha. Pak to bereme kolem a skrz Paternkofel, kde kromě vyhloubených šachet a dělostřeleckých hnízd je občas ještě možné vidět i jiné relikty první světové války – dřevěné vzpěry, ostnaté dráty, zbytky dopravní lanovky apod.

Všude na feratách, kterých je okolo jak naseto, je ještě víc ceprů. Takže se na kramle raději ani nedíváme a mažeme dolů na Riffugio Locatelli alle Tre Cime. Jelikož víc fotím, Purboš se mi ztrácí v labyrintu chodeb, takže se potkáváme až na další chatě (di Mezzo?). Jak si to mezitím štráduju po turistické cestě zpátky k „Čimám“ a plánuju, že si to střihnu pod severními stěnami, abych se podíval blíž, z vrcholového žlabu Grande se s obrovským rachotem sype kamenná lavina. Přesně v linii Comiciho cesty, kterou chceme zítra s Purbošem jít, a přesně na stezky, kudy jsem to chtěl právě střihnout. Naprázdno polknu a utěšuju se tím, že to spadlo a na nás tam toho tudíž už tolik nezbylo…

Pod Ovest se ještě „vykoupu“ v jezírku a na chatě čekám na Purboše. Po večeři u stanů zastavuje na parkovišti dodávka a z ní vyskakuje malý rudolící, rozuměj napitý, plešatý Ital v nátělníku (dress coat, anebo místní móda?) a cosi na nás všechny blekotá směsicí italštiny, němčiny, angličtiny a asi biblických jazyků. Nerozumí ale ničemu. Vyrozuměli jsme, že nemáme nechávat přes den postavené stany. ‚Kapiši‛ uzavíráme plodný „dialog“ slovem více méně srozumitelným pro všechny. Ráno vstáváme brzo, abychom nemuseli na tak populární cestě čekat a nechat si na hlavu posílat tuny kamení a protože ještě musíme všechny cajky naházet do auta. I když jsme pod nástupem celkem brzo, už v prvních dvou délkách se mrskají dvě tříčlenná družstva anglicky mluvících. Moc rychle jim to nejde. To není úplně dobrý začátek, ale po nás přicházejí další tři nebo čtyři skupiny, z nichž to asi dvě balí hned v druhé délce. Za námi lezou Jihlaváci, takže si na štandech můžeme i povídat. Naši ostrovní přátelé nás se shora sem tam zásobují celkem slušnými dávkami kamení, my je zase dávkami celkem neslušných slov. Už jsem si za ty tři dny vypěstoval návyk, že při každém neobvyklém zvuku se tisknu co nejblíž ke stěně, ramena k tělu a snažím se celý vmáčknout pod helmu a nedívat se nahoru. Leze se po skobách, štandy jsou z jedné, dvou, někdy i tří skobek – už mě to tolik nevzrušuje, raději si toho moc nevšímám, abych si zachoval zbytky psychického zdraví. Lezení je pěkné a celkem obtížnostně vyrovnané, kvalita skály je podle mého názoru mnohem lepší než na Ovest nebo Piccolu. Všechno jakž takž jde, dostáváme se do vrcholové části, do žlabu, odkud vypadl včera vagón kamení. Když to vidím, vůbec se tomu nedivím. V posledních asi čtyřech délkách nás čeká lehký, ale rozbitý žlábek, úplně zateklý komín, který vychází na mě, traverz doleva nad převis a výlez na police pod vrcholem, odkud se už schází dolů. Pod komínem nás doslova dobíhá dvojka asi padesátiletých Frantíků, jsou jako naspeedovaní, nervózně přešlapující, na štandech, neřeší, že skoby, ve kterých máš smyčku, je někdy možné vytáhnout prstem a bezostyšně si do nich sedají a dobírají, i když jim říkáš, že to není vůbec dobrý nápad, dělají, že anglicky (a ani francouzsky) nerozumějí. V traverzu nad převisem, kam se doleze z mokrého komína a kde si musíš sednout do tří rezavých a nedůvěryhodných skob a kde máš pod sevřenou zadnicí celou severní stěnu Grande, mi došel dech, když týpek přilezl a chtěl si do „mých“ skob sicnout i s parťákem. To bylo na mě moc. Nemilosrdně je posílám do prdele. Naštěstí si našli „svoje“ skobky o kousek dál. Pak už jen jedna rozbitá délka na police a máme to za sebou. Purboš si ještě skopl bágl, jako to dělají ti blázni při base jumpu, a naplánoval si tak před večeří ještě jeden výlet pod severní stěny. Z Grande se po policích přejde na JV stranu, odkud se dá přes normálku slanit mezi Piccolu a Grande. Pak už jen pohodová cesta na parkoviště.

Při vaření se opět přiřítila bílá dodávka, brzdí smykem a skoro ještě za jízdy z ní vyskakuje opět trpaslík v nátělníku, tentokrát o něco víc zrudlý, tj. nalitý a naštvaný. Řve, že prý musíme ráno balit stany a že ho jeho šéfová (to chápu z gestikulace, když naznačuje vybouleniny v oblasti hrudního koše a salutuje u toho) kvůli tomu péruje. Snažím se mu důrazně říct, že jsme to sklidili, tak ať neřve. Trochu se sklidnil, ale pořád dokola mlel svoji písničku. Nemá cenu se s ním „bavit“, takže ho necháváme být a nevšímáme si ho. Snad proto jde řvát k ostatním autům.

            Předpověď na další dny je tristní. Se Standou a Petrem se díkybohu shodujeme na tom, že na Čimách to prozatím stačilo a že bychom se jeli psychicky zotavit někam na jih, třeba do Arca. Purboš se moc netváří, resp. netváří se tak strhaně, jako my, ale my jsme ve většině. Takže další den si jdou Standa s Purbošem vylézt ještě několik délek jakési cesty na Piccolu a my s Petrem jen tak zevlujeme. Kolem 4. hodiny odjíždíme směr Arco, kde od večera do následujícího rána lije. Nicméně jsme si tam taky ještě asi dva dny trochu zalezli. Pak už jen cesta zpátky. Jak jsem po návratu do Krasu následně zjistil, tahle „cimoidní“ zkušenost mě docela psychicky posílila, takže některé odlezy, oklouzané stupy, rozbitá skála apod. v Krase mi nepřipadaly zas tak strašné. Shrnuto – hodnotná zkušenost.

P.S.: jak dlouho trvala cesta si už nepamatuju; k Čimám už se musí jet přes „elektronickou“ bránu u vstupu; platí se při odjezdu, nelze platit kartou, ale jen v hotovosti a když jsme chtěli použít automat na zaplacení, museli jsme nakonec jít zaplatit k týpkovi do budky u výjezdu (neumí jinak než italsky!) – toť k zjednodušení služeb…; voda a toalety se dají používat na chatě Auronzo, personál je tam vstřícný; je zjevně dobré balit před každou tůrou věci včetně stanu zpátky do auta.