Glockner-Biwak gruppen party & Mayerlrampe

Mayerlrampe nebo taky Nordwandrampe je spolu s Pallavicini Rinne nejpopulárnjší cestou v severní stěně Großglockeneru. Prváč má na svědomí tyrolák Sepp Blasl Mayerl, který rampou vystoupil v říjnu roku 1967. Jednoho říjnového dne roku 2015 jsme se s Lajošem a Goriláčem rozhodli (stejně jako dalších asi 15 lidí) tento výkon zopakovat.

Je pět hodin odpoledne a od chaty Franze Josefa, našeho výchozího bodu, nás dělí několik km Glocknerhochalpenstrasse, závora, 25 Euro a bodrý rakušák odmítající závoru otevřít. Projet rozhodně nemůžeme, protože je pozdě a „road is icy and dangerous!“. A od kolika hodin bude možný projet zítra? „I don’t know, maybe eight, maybe nine, maybe ten…“. Trochu smutně zajedeme na přilehlé parkoviště s tím, že se aspoň pořádně vyspíme a vyrazíme ráno. Asi po půl hodině k nám přijíždí v autě onen Strážcě závory a podezírá nás, že čekáme, až odjede, a pak závoru objedeme. My ho zas v duchu podezíráme, že hraje v ochotnickém divadle, protože svůj už tak dost důrazný projev provází nadstandardní gestikulací. Ujišťujeme ho, že to máme v úmyslu zůstat kde jsme. Zjevně nám nevěří. „Cameras are everywhere“, „I know your number“, „You will be in tomorrow’s newspapers“… tvrdíme, že opravdu zůstaneme do rána. Nakonec odjíždí, ale shodujeme se, že hrůzou určitě oka nezamhouřil. Kolem osmé ráno je závora zvedlá, ale cestu zaterasuje kužel. Vysíláme Goriláče na diplomatické jednání týkající se odstranění kuželu. S Lajošem z bezpečí auta pozorujeme jak chlápek rozhazuje rukama jak večerníček, ale s kuželem ani nehne. Goriláč se vrací k autu a posunkem naznačuje, co si myslí o duševním zdraví tohoto týpka. Po půl hodině se přecejen přes závoru dostáváme s tím, že musíme být „very careful“, protože „there are wet places on the road“. Po desáté konečně vyrážíme z Franz-Josefs-Höhe směr Glockner-Biwak.

DSCN7309_DxODSCN7312_DxO

Kolem třetí přicházíme k bivaku, kterej kupodivu není plnej Švédských studentek ležících na kožešinách (Goriláčovy fantazie opět nebyly zhmotněny), ale úplně prázdnej. Prostornost chajdy nejlépe vystihuje Stoupa v 16 let starém článku o téže cestě: „Druhého dne jsme se dohrabali na bivak, který je luxusní a stojí přímo pod severní stěnou. Do chatky se nacpe až 8 lidí, takže čtyři jsou tak akorát“. V podstatě souhlasím. Luxusně zařízený bivak velikosti menší kůlničky je vybaven dvoupatrovou postelí pro 6 lidí. Když jde do tuhého, tak i pro pro 8. V nadstandardně vybaveném prostoru na vaření, odkládání materiálu, oblékání a jak se později ukázalo i spaní, se nachází malý viklající se stoleček, stolička a věšák. Na postelích jsou deky a jeden olezlý spacák. Tolik k deskripci onoho luxusu. A teď je chvíle na drobnou opravu Stoupova tvrzení: do chatky se nacpe až 15 lidí, ale čtyři by byli tak akorát.
Kolem třetí přicházíme na bivak a zabíráme vrchní patro. Jak se sluníčko sklání k obzoru, přicházejí další a další německy mluvící zájemci o ubytování v kůlničce. Kolem 18:30 se náš počet ustálí na 13ti kusech. Ležím slisovaná mezi Lajošem a Goriláčem, je mi vedro a nemůžu se pohnout. Pod nohama mi leží na štorc nějakej borec a nad hlavou mám svůj batoh, takže se nemůžu ani natáhnout. Goriláč vypadá nadšeně a vyloženě si tuto gruppen-party užívá. V tom někdo zahlásí, že přicházejí další dva nebo tři budoucí spolunocležníci. Shit!

DSCN7317_DxODSCN7320_DxODSCN7319_DxO

Vstáváme o půl třetí. Mám pocit, že jsem spala tak hodinu. Vedro, křeče do ruk, křeče do noh, nemožnost pohybu, nedostatek vzduchu, zkrátka luxusní noc. Goriláč tvrdí, že měl během noci v puse asi pět různých rukou. Lajoš tvrdí, že měl během noci mou ruku v uchu (to je tuším i pravda). Mikroprostor na vaření téměř kompletně zabírá spící borec. Všichni naštěstí vstávají později, takže na zbývajícím mikroprostoru vaříme. Uvědomujeme si, že naše lezecký cajky jsme po příchodu spořádaně uložili pod stoličku, na které teď leží hromada asi 10ti batohů. Všechno jde tak nějak pomalu, takže chatku opuštíme až kolem půl paté a asi o hodinu později už ukrajujeme první metry z rampy.
První část by měla být pohoda do 50°, pak se rampa stáčí doleva a má údajně začít to pravé lezení. První část je opravdu pohoda s výjimkou asi 5 metrového cca 80° ledíku, který v tenoučké vrstvičce pokrývá šutry. Lajoš to přeleze jako nic, ale mně se to moc nepozdává. Lezeme souběž, takže úplně vidím, jak se ledík pode mnou urve, strhnu Lajoše, ten strhne Goriláče a pofrčíme si to všichni dolů do doliny. Naštěstí se tragické scénáře nenaplňují a ledík bez újmy překonávam. Druhá část rampy má být 60-70°, ale mně to přišlo tak 60° max. Většinu lezeme souběž, 2x nebo 3x Lajoš zaštanduje, dobere nás a přebere si matroš. Metry ubíhají a cca po 3 hodinách rampa končí a jsme v sedle. Na Zvoníka nám zbývá 200 výškových, a to poněkud exponovaným hřebínekem (III). Do čela se tentokrát dostává Goriláč. Všechno jistíme (jsou tam borháky) a na vrchol dolézáme kolem desáté.

DSCN7321_DxODSCN7330_DxODSCN7336_DxODSCN7340_DxODSCN7342_DxODSCN7348_DxODSCN7362_DxO

Díky kluci, že jste mě sebou vzali. Na onu noc s Vámi asi jen tak nezapomenu! :)

Napsat komentář