Zimní Tatry

Zimní horoškola se letos uskutečnila o velikonočním týdnu v druhé půli března. Jak se již stalo tradicí, konala se na Brnčálce a účastnil se jí Zoban. Přes počáteční pesimistické odhady se nakonec dostavilo pět, té chvíle živých a zdravých, nováčků. Jmenovitě Anička, Veronika, Marek, Tomáš a Jirka. Při jejich prvních túrách jim dopomáhali Martin Krůček, Martin, Goriláč, Vlasáč, Sylva Talla a již zmíněný šaman Zoban. Sraz byl domluven na sobotu odpoledne, a proto se lezlo už od sobotního rána.

Na první prodloužený víkend navíc dorazila Bára a Evka. Silný holky, který život v paneláku naučil lámat skály!  Na druhý prodloužený víkend pak přijel kompletní female loko team, Bača a Muf.

V neděli většina družstev vyrazila na pohodové túry na Kozí štít. Pouze Vlasáč v doprovodu Marka a Aničky zatvrdili a vyrazili do sedla Jastrabky z jiho-západu. Prý celkem bitka. Při sestupu z Kozího si nováčci vyzkoušeli brždění pádu na sněhu. Veronice se to moc nepozdávalo, proto se následujícího dne pokusila uvést do praxe novou, vylepšenou podobu brždění. Metoda k zastavení pádu chytře využívá hmotnosti a stability níže postaveného spolulezce, který vše odpruží v kolenou a padajícího zachytí. Veronika však počítala s tím, že všichni účastníci brzdícího procesu se chtějí zachránit (nezranit). No, a jelikož kam čert nemůže, tam nasadí ženskou, tak na Brnčálku ten den mělo dorazit rovnou 27 mediček na čtyřdenní kurz (hodný to čert!). Jak známo s medičkami se vždy dobře seznamuje, ale s drobnou bolístkou to jde ještě lépe. Martinovi tedy přišlo zranění vhod a byl by hloupý, kdyby srážku s letící Veronikou odpružil v kolenou, že? Oba tedy proletěli sestupovým žlabem mezi Východnou a Západnou Žeruchovou vežou. Martin, potřebujíc jen drobná zranění, zastavil v místě, kde končí poslední slanění (v létě). Veronika zastavila ve spodní části žlabu, pár metrů před skalami. Drama jak ze žurnálu!

 Následující záchranná operace proběhla ukázkově (skoro až nudně): zhodnocení situace, ošetření zraněné, volání horské, spouštění zraněné k cestě, zaizolování zraněné, čekání na horskou, horská, transport na chatu. Veronika skončila s pohmožděninami, vykloubenou rukou a kotníkem. Martin „jen“ s dírou po mačce ve stehně. Ten však ani nečekal na horskou a s radostným výrazem dítěte před vánočním stromečkem odešel předčasně na chatu. K jeho smůle (i ostatních) na chatě nečekaly pomocí chtivé medičky, ale studenti pedagogiky s jasnou převahou klobás (jen pár kousků kuřecího). Veronika i Martin nakonec odjeli do popradské nemocnice a následně domů do Brna.

Výstupy z následujících dní si nevybavuji. Dalo by se říci, že jsem toho ty dny moc nevylezl, ale o to více se bavil. Jedno odpoledne do doliny spadla mohutná lavina a zavalila dva lavinové vyhledávače. Naštěstí, díky naším nováčkům, byly oba vyhledávače brzy zachráněni a vyvázli bez výraznější újmy na obvodech. Další den jsme si zkusili test stability sněhu a odpoledne si udělali drytool párty ve stěnce pod Jastrabkou. Přítomný horský vůdce sliboval opalovačku až nudapláž. Vzal jsem si všechno teplé a neprohloupil jsem. Následoval seznamovací večírek, na kterém jsem s Aničkou reprezentoval náš oddíl. Jsem si zcela jist, že jsme navázali výborné vztahy s frýdecko-místeckým oddílem i s lezci z okolí Labáku. Naneštěstí večírek přerostl v pijatiku a všechny velké úmluvy a společné plány byly zapomenuty.

Jak už bylo zmíněno, oddílových tater se účastnil i Sylva Talla. Jeho přítomnost byla velice přínosná. Inspirativní člověk s přemírou energie, vitality, optimismu a úsměvu. Jinými slovy: ten borec si v poklidu dá Jastrabku ke snídani, Kežmarák k obědu a desítku Kozla k večeři! Měl jsem to štěstí a jeden den s ním a Martinem vyrazil na Karbuňkulový hřeben. „Miluj hory, odvděčí se ti hlubokým sněhem“ jen tak mimochodem pronesl, když jsme se lopotili do sedla Jastrabky. Maximální hláška! Četl jsem spousty citátů a frází od alpinistických velikánů, spisovatelů, myslitelů a bůh ví koho, ale žádná mě nezasáhla tak, jak tato prostá, mnohovýznamová ubervěta! Celá túra byla jedna velká škola. Vždy, když vedl, tak bylo vše tak nějak jinak a tak nějak super! A ty panorámata! No krásný den.

Toho samého dne měli nováčci své samostatné túry. Všichni čtyři se rozhodli přežít a lezení si užít.  Tomáš s Jirkou večer náležitě oslavovali výstup Stanislavského cestou na Kozí štít. Marek s Aničkou kombinaci cest JV roklina a Cesta cez knihu na Žeruchy. Poslední dny už to vypadalo spíše na jaro. V severu bylo nějak teplo, a tak se rozvěšovaly pytle na příští rok. Za zmínku snad stojí jen Aniččin pád po tom, co naburácela do plotniček, i když tři metry vlevo byl choďák (skoro jak z Baja – „pravá ruka chyty klasifikácie V., ľavá ruka a nohy chodecký terén“). Naštěstí jí zachytil, dle jejích slov „úplně na…“, založený mikrofriend. Po šestimetrovém pádu se rychle oklepala a zavýskala nadšením, že jako „bomba“! Jako spolulezec jsem její nadšení nesdílel a celkem to rozdýchával. Opět se mi potvrdilo, že druholezec se mnohdykrát bojí více než prvolezec.

Poslední instruktor opustil chatu v neděli večer, a tak to děcka mohli konečně pořádně rozjet! Ten večer to prý bylo strašné! Africký pivo, pakistánský drogy a kolem samý východňár! Od všech jsem slyšel jen nějaké polovičaté informace. Druhý den se prý moc nelezlo.

Závěrem: bylo to pěkný, za rok bude zas! Pojedeš? Pojeď!

Goriláč