Gumídkovský Silvestr v Ötzalu

Sedím v autě a trochu si připadám, že tu vlastně vůbec nemám co dělat. Včera mi volala Léňa.

„Vy ještě nedrtíte svahy?“ ptal jsem se překvapeně. Plán byl, že zatímco já budu objíždět nudné rodinné oslavy, neohrožená čtveřice hrdinů – Leňa, Ondra, Evka a Vraťa – vyrazí s motykami směr Ötzalské Alpy.
„Ondra Hypoch se projevil jako úplný hypoch a stihl onemocnět. Máme volný místo a počkáme na tebe.“ Na to už mi trochu chyběly výmluvy. Mohl jsem zkusit něco jako „Já takhle ještě nikdy nebyl“, „Neumím lézt v ledu“, „Nemám, co na sebe,“ apod., na Léňu by to asi moc neúčinkovalo. A konec konců – chtěl jsem jet. Pořád se poplácávám po rameni, jaký jsem to pašák, že se ze dne na den sbalím a pojedu do neznáma. Zatím ale bylo vždycky teplo…

„Kde budeme spát?“ ptám se na zadní sedačce Vraťova fára a modlím se. Třísezonní spacák značky PRIMA už má to nejlepší za sebou. Možná by bylo výstižnější napsat, že má to nejhorší před sebou.
„Winteraum. Jestli bude místo…“
Nevím, co je winteraum, a doufám, že bude místo. Druhou hemisféru zaměstnává otázka, jak se proboha dobalím, když mám 70l batoh totálně narvaný a k tomu další kupu popůjčovaných věcí volně v kufru.

Popáté se probouzím za zvuku Schubertovy symfonie – povedlo se nám naladit jakési klasiše muziše radio – zatímco dojíždíme serpentinami do Ventu. Je asi 6 ráno a konečně parkujeme. S povděkem kvituju návrh, že si ještě nějakou tu hoďku pospíme. Vraťa má co dohánět, za cestu moc nespal. Spíš vůbec. V 9 konečně vstáváme a balíme. V autě nechávám 5 ze 7 čokolád, co jsem nabral doma, pixlu cukroví a tunu ponožek a nějaká trika. Příště toho tam nechám víc.

Auto na nás při zamčení zabliká na pozdrav a hrneme úplně holou sjezdovkou nahoru. Trochu překvápko: jsme v 1800 metrech a sněhu tu jsou jen občasné hromádky. I v Brně leželo 5 čísel, když jsme odjížděli. Batoh není nejlehčí a brzy závidím ostatním hůlky, co si s sebou vzali. A taky prošlápnuté boty. Cestu nám komplikují občasné ledíky či cedule „Cesta uzavřena, pokračujte hroznou a nekonečnou obcházkou za potokem,“ kterou jsme zřejmě jako jediní respektovali.
S úsměvem pozorujeme skupinku horolezců jdoucí opačným směrem (pár míst ve winteraumu volných!) a s hrůzou větší skupinku, která se k nám zezadu nebezpečně přibližuje. Jestli tam budou dřív, nezbydou na nás místa! Před velkým ledem se hodně zdržíme nasazováním maček, Léňa ale pak nasadí smrtící tempo, kterým setřese nejen pronásledovatele, ale i zbytek z nás. „Byla jsem připravená mrsknout ten batoh na zem a utíkat, kdyby se blížili,“ popisuje následně hrdinka dne.

Winteraum na Martin Busch Hütte (2500 m) se skládá z noclehárny, kde je 8 postelí, a kuchyně, kde jsou 3 lavice a kamna. Vlastní chata je přes zimu zavřená. Voda se bere z díry v ledu v potůčku, na záchod se chodí do nechutné bílé budliny. Kapacita je 15 lidí. Nejen, že se v pohodě vejdeme, ale můžeme i zabrat trojpalandu, kam se bez problémů vejdeme 4 (a s drobnými problémy 5, viz dále) – ou jé! Večer dorazí i druhá divize – Anička s Michalem, kteří hrdinně (byť ne úplně dobrovolně) zakládají před chatou stanový tábor o jednom stanu.

Druhý den je zahájen ambiciózní plán – útok na severku Hintere Schwärtze (3624 m). Tak vysoko jsem v životě nebyl – nesmějte se, fakt ne! Po budíčku ve 4 ráno jsem překvapivě svěží, což zřejmě souvisí s tím, že jsme šli spát chvilku po Večerníčku. Vaříme čaj, zdlábneme snídani šampionů – ovesnou kaši a s čelovkama na hlavě směle vyrážíme vzhůru na hřebínek Marzellkamm, který musíme překonat, abychom se dostali do správného údolí. U vršku na nás ze tmy mrkne odrazka, která asi značí náš traverz. Sejdeme pěkný kus po odrazkách a najednou se před námi vynoří… obří propast. Zatímco vystupujeme opět nahoru a místo složitě obcházíme, ukazuje nám postupující denní světlo obří sesuv, který s sebou do hlubin vzal kus naší cesty. Co už.

Na dně údolí na nás čeká ledovec. Taky po sestupu řádně přituhne. Navazujeme se a já doufám, že nebudu muset praktikovat záchranu z ledovcové trhliny, o níž jsem si před odjezdem narychlo přečetl pár řádků. Střídáme se s Vraťou v šlapání stop a musím říct, že mi to postupně přišlo jako pravé peklo. Na vršku ledovce jsem unavenej a taky se mi lehce navaluje – jsme zhruba v 3200 metrech. Konečně se před námi vynoří severka našeho vrcholu a vypadá… děsivě. Asi 300 výškových metrů pokrývá rovný led o sklonu 50-60 stupňů.
„Uvidíme, jestli je to ten dobrej nebo ten hnusnej černej.“ Když se příblížíme, vidíme už docela jasně, že je to ten hnusnej černej. Jako záložní plán volíme výstup normálkou. Dereme se po kolena vysokým prašanem, od kterého nás spasí až deska tvrdého sněhu. Radostně po ní frčíme do kopce, když v tom se ozvale takové prasknutí, že nám všem ztuhla krev v žilách. Spodní vrstvy desky pukly a tuny ztlačeného sněhu pod námi se zachvěly. Pomalu a opatrně z desky scházíme a až v bezpečí hlubokého prašanu si vydechneme.
Šlapu ještě asi 50 výškových metrů hlubokým sněhem a cítím se totálně vyčáchle. Podívám se na holky, který za mnou jdou jako na pohodovou vycházku. Beztak obě běhají každej den maraton s batohem a já chodím pravidelně tak akorát do hospody. Náhlý záchvat paniky naštěstí rozptýlil pohled na totálně zelenýho a ztěžka dýchajícího Vraťu. Je to hrozná vlastnost, ale musím se přiznat, že v podobných situacích mě nejvíc nakopne pohled na podobně zničenýho kámoše. Oba nás spasí jen Evčina kontrola hodinek a suché konstatování, že už je půl dvanácté a asi to dneska nestihneme.

Po cestě dolů jsme svědky ojedinělého ornitologického úkazu: „bílej holub“, co viděl Vraťa, se ukazuje být mimořádně vzácným bělokurem, jehož fotografickému odlovu Léňa věnuje množství energie, které nechápu, kde se v ní ještě mohlo vzít. Mě víc než bělokur zajímá, jak proboha přežiju další den.

Winteraum je tuto noc totálně narvaný, odhadem tu nocuje tak 20 lidí. Michal hrdinně spí opět ve stanu, zatímci Aničce nabízíme komfortní nocleh na naší palandě. Teď je nás na trojlůžku už 5, v místnosti je pekelné vedro a půlka lidí děsně chrápe (zejména Vraťovi se muselo zdát o řezání na cirkule). Nepříliš odpočinkovou noc ukončuje budík ve 4:30. Následuje Lénin poznatek, že dostat se do kuchyně bez šlápnutí na spáče je celkem solidní boulder. Zmíněné faktory tak vedou k rozhodnutí vstát o hodinu později, kdy už jsou vzhůru skoro všichni.

Za rozbřesku pelášíme včerejší cestou na hřeben a pokračujeme ve stopách Aničky a Michala na vrchol Similaun (3606 m). Naši dva průzkumníci se ale ztočili zpět na sněžném poli pod vlastní horou.
Jít ve vyšlapaných stopách byla, zejména v porovnání s předchozím dnem, úplná pohádka. Po kolena nebo po pás se boříme jen při každém cca 10. kroku. Hravě přejdeme hřeben s delikátními výhledy na obě strany a na sněhovém poli pod kopcem jsme už kolem 11. Pokračujeme po stopách našeho neohroženého předvoje, prohloubených asi dvěma dvojicemi, co vstaly před námi. Stopy jsou vyšláplé velmi blízko k sobě, je to trochu jako jít po pražcích. Zatímco Anička s Michalem včera odcupitali do údolí, my hrneme dál nahoru. Výstup je nekonečný. Zdá se mi, že jdeme celé hodiny a ledová stěna před námi se nepřiblížila ani o píď, jen údolí je hlouběji za námi.

Znovu máme na výběr. Dvojice před námi pokračovaly normálkou po hřebeni hory, Vraťa s Léňou ale vidí „stezku“ traverzující asi 45stupňovým černým ledem šikmo vzhůru.
„To by nám mohlo ušetřit trochu cesty“ uvozoje krátký a neúspěšný pokus o průstup stěnou. „Stezka“ v ledu je totiž jen tenká prasklina vyplněná zledovatělým firnem, místy úplně zateklá ledem. Vraťa, který je nejdál, se rozhoduje pro traverz šikmo nahoru po ledu směrem k hřebeni, my ostatní se vracíme. Za chvilku se všichni potkáme o kousek výš na hřebeni a Vraťa nám s hrůzou vypráví, že v několika posledních krocích si připadal, jako by hrál na xylofon – led totiž nebyl ke skále dost přimrzlý a duněl tak, že to vypadalo, že se půlka stěny sesype. Po hřebeni překonáváme poslední desítky výškových metrů a v mysli přitahujeme vrcholový kříž blíž k nám.
Je 12:15 a konečně jsme nahoře! Je to super pocit podtržený nádherným počasím: nefouká a je jasno, výhled a my máme dobrý čas. Co víc si přát? Ale my… místo abychom se kochali výhledy na italské Dolomity, všichni vytahujeme telefony a zkřehlýma rukama zuřivě datlíme – nikde dole totiž není ani čárka signálu. Po mobilní a fotografické mánii zahajujeme sestup a až na chatu to jde jako po másle. Na ledovci se na chvilku navazujeme, u Similaun Hütte zase odvazujeme a sundáváme mačky. Následná cesta širokým ledovcovým údolím bez ledovce už nám připadá jako dálnice. Kolem 4. jsme na chatě a já jsem štěstím bez sebe, že se mi výškovka a únava dnes vyhnuly. I Michal a Anička úspěšně dobyli svůj cíl – vrchol Kreuzspitze (3455 m).

Na palandě nás dneska spí opět 5, ale mně se spí o poznání lépe. Ostatním údajně o poznání hůř – zřejmě jsem si vytyčil velkou osobní zónu. Ráno si přispíme a vyrážíme na pár místních ledíků. Jsou krátké a první celkem snadný, pro mě ideální průprava. Lezeme milion variant z variant, zatímco Leňa se rozhodla nezahálet a podniknout sólovou expedici na vrchol Saykogel (3355 m). Podle vyprávění krása střídala nádheru a našla se i krátká lezecká vložka ve žlábku.

Je Silvestrovský večer a nás šest plus dva Pražáci máme chatu pro sebe. Byly i prskavky a šampáňo. Český Silvestr bez ohňostrojů, pod hvězdami Ötzalských Alp. Tak šťastný nový rok!

 

Fotky v plném rozlišení tu.