Tatry s Miškou – S02

E01

S Miškou jsme se v létě zařadily do nemalého zástupu lokálkovských nepracujících povalečů. Zcela dobrovolně a s radostí. Ideální čas a prostor podívat se k sousedům do nejmenších a nejkrásnějších velehor.
Po minuloročních úspěších v Nemorálném tanci vybírá Miška Stargate na Veľkú Lomnicku vežu. Je to za VIII, ale žiju v domnění, že je to taková ta osmička za šest s jedním krokem za 7. Že to má Miška prostě zmáknutý a budou tam chodit báby s nůší a jezdit korčuliari. Později se ukazuje, že domnění nemusejí být vždy zcela přesná.
Nabalíme desítky kilo žrádla a matroše a vydáváme se do Malé Studené. Cestou přibíráme bezprizorního Luboše se kterým si vylezeme novinku v Lomnické veži – Zářezem (první přelez). Docela fajn šestka, odjištěná s citem a rozumem, krátká a nezákeřná. Luboš mizí domů a my jdeme nalézt do Stargatu. Zdola to vypadá těžce. Báby a korčuliari nemají šanci. Miška vyleze první délku za VI. Dolezu za ní a koukám nahoru. Další délka vypadá sakra těžce a následující osmičková délka vypadá jako převislá vražda bez chytů. Je strašný vedro. Následuje hluboká analýza našich lezeckých schopností, respektive neschopností a naší odvahy, respektive připosranosti, jejímž jednoznačným výsledkem je, že slaňujeme.
V noci začíná Válka s liškami. Drama čapkovských rozměrů, kdy nadprůměrně inteligentní tatranská liška disponující silou marvelovských superhrdinů odnáší Míšinu asi pětikilovou igelitku s jídlem. V návaznosti na onu událost Miška překřtívá tyto jinak sympatické psovité šelmičky na “zrzavý chlupatý k**dy”. V dalším textu jim budu říkat třeba zrzavé kamarádky.
Předpověď je nejistá, tak vybíráme Korosadowicze na Žltou stěnu – lehká, přejištěná cesta se štandama. Když hrozí deštík, není lepší volby. Ve třetí délce slibovaný deštík začíná a cca po dvou minutách s Miškou vypadáme, jako bychom měly dýchánek v automyčce, a tak slaňujeme, schováváme matroš pod šutr a mizíme do doliny.
Osvědčilo se mi najít si v opakovaně navštěvovaných pohořích takzvaného spřáteleného guida – tj. osobu znalou místních poměrů a vlastnící byt se sprchou. V Chamonix tuto funkci zastával Zobča, v Tatrách Tonko Suchý. Takže po chvíli si užíváme teplou sprchu ve Svitu, výbornou večeři, pivko v místní hospůdce, kde mezi řečí zjišťujeme, že v Stargatu bychom s nejvyšší pravděpodobností zemřely, a v půjčených suchých tepláčkách uleháme do peřin. Tonko je prostě zlatej!
Další den zevlíme v autě, jíme, kávičkujem a koukáme na filmy. K večeru se vracíme do Malé Studené. Tono nám sice radil změnit dolinu, ale máme nahoře většinu věcí, takže není volby. Opět se k nám přidává Luboš. Tentokrát zkušeně zavěšujeme jídlo do nýtu na skále a jdeme spát. Zrzavá kamarádka se několikrát za noc objeví, trochu ohryže Luboše, ale naše zásoby jsou v bezpečí. Ráno se pouštíme do cesty Platňami ve Žltce. Nic moc pěknýho. Bloudím tatranskou bryoflorou, ztrácím se a napojuju se do Korosadowicze. Aspoň zachraňujem mou majlonku. Pak se zase odpojujeme a poslední, poměrně nehezkou délku necháváme vychcaně na Lubošovi.
Malé Studené už máme dost, tak se přesunem nad Skalnatý a lezem Birkenmajera na Kežmarák, Puškáše v Lomničáku a poslední den přibíráme do trojky Evku a z časových důvodů dáváme Nezabudni na Eiger v JV Lomničáku. Opět rána vedle. Celou dobu přemýšlím, jestli to náhodou není zimní cesta, ale datum prváče mě přesvědčuje o opaku. Sestup Cmiterem ne zcela pozitivní zážitek jenom podtrhuje.

Puškáš na LomničákNezabudni na Eiger

E02

Další návštěva Tater se nese v plezír duchu. Kempíme dole v autě a vybíháme ráno na Ostrvou. Máme hromady dobrýho jídla, večer si pouštíme filmy a neohrožují nás žádný zrzavý kamarádky. V hledáčku je tentokrát Ocelová niť. Vylezu první délku, načež zjišťujeme, že druhá délka je jakási mokrá. Nasazujeme do akce Miščiny vysoce pokročilé hákovací techniky, kdy Miška kousek pod štandem asi 20 minut remcá, pak ale předvádí sérii pohybů připomínající capoeiru zkříženou s jógou a štand zdatně dobude. Do další délky nalízám já, vyzbrojena přítelkyní v nouzi – Panic preskou od Kongu (neplést s českým “panic”!). Nad štandem provedu pár poměrně delikátních pohybů, natáhnu ruku prodlouženou o tuto nekalou cheatovací pomůckou a prd. Nedošáhnu asi o cenťák. Zkusím znova a zase prd. Nohy už začínají povolovat, chyty tu moc nejsou, tak křiknu na Mišku, ať mi chytne prdel. Miška hbitě nadlehčí moje pozadí, což mi dá prostor pro sklepání a následně vytáhnu ruku o cenťák víc z kloubu a nýt cvakám. Další je ale pekelně daleko. Takže nastupuje hákovací královna Miška a s pomocí smyčky a zázraku od Kongu dobude další jištění. (Pokud čtenářům připadá, že nelezeme úplně čistě, tak na tom je troška pravdy…). Dál je ale cesta mokrá. Asi už to není tak těžký, ale zateklej úsek je pro nás show stopper. Možná se skobama by se dalo, jenže ty nemáme. Tak aspoň na rybu zřetězíme kroky v doposud vybojovaném úseku a mizíme. V Ostrve lezeme ještě l. Pavlín – Kráčalík šestkovou variantou a pak se odebereme do nížin navštívit Tonka. Daří se nám ztratit i na sídlišti ve Svitu, kdy bez zaváhání vlezeme do úplně blbé bytovky a zoufale tam nějakou dobu pobíháme po schodišti.
Ve 3:15 solidárně vstáváme s Tonem, co jde asi po padesáté-osmé na Gerlach. S Miškou se shodujeme, že bychom nechtěly být horské vůdkyně. Sice bychom určitě všechno perfektně zvládaly, ale to vstávání je na nás moc hardcore.
Využíváme brzkýho nástupu, sbíráme matroš schovanej pod Ostrvou a míříme na Volovku. Dáváme Hviezdovu cestu (moc pěkný, dík Inžo za tip!) a Puškáše (ultra dobrý lezení, doporučuju). Pak se kazí počasí, zvažujeme odjezd, ale nakonec volíme zevlící den v autě, kdy sledujeme perverzní obskuritu s názvem “Buchty a Klobásy”. Miška srabsky usíná a přichází tak o závěrečnou group-sex scénu ve které souloží všechno se vším. Ale jinak jsme se dívaly na docela kvalitní filmy.
Zájezd uzavíráme Poustevnickou na Prostredný hrot. Zjišťujeme, že není vždy dobré nekriticky poslouchat tipy spřátelených guidů. Cesta je za V a zahrnuje lámavý těžce zajistitelný pasáže, převislou spáru a spoustu dalších zákeřností, který už jsem raději vytěsnila z paměti. Výhoda je, že má štandy. Nevýhoda je, že když si myslíte, že lezete úplně blbě, protože tohle přece nebylo za 4, narazíte na štand a zjistíte, že bylo.

Ocelová niťHviezdova cesta na VolovkuPuškáš na VolovkuPoustevnická na Prostredný hrot

E03

Poslední výlet byl krátký, za to výživný. Chceme lézt Kriššákove platne na Gerlach. Ale tak trochu se nám nechce vstávat, takže přicházíme pod stěnu v době, kdy guidům pomalu končí šichta a jdou s hostama dolů. Vzájemně se ztrácíme, což nás ještě o něco zbrzdí. Téměř poledne není nejlepší doba na nástup do stěny z které není úniku, tak měníme plány a jdeme do Batizáku. Vybírám Pytlákův expres, protože má mít štandy. Po pár délkách nám připadá, že se cesta od topa trošičku liší. Drobné nuance velikosti menší bytovky si vysvětlujeme tak, že je to asi focený z jinýho úhlu. Přijde mi to ale čím dál podivnější, tak rozhoduju ustoupit do vedlejších Kuttovych platni, který jsem kdysi lezla a vím, že je vyběhnu za chvíli a budeme vědět, kde jsme, a všechno bude v pohodě. Po chvíli s radostí do platní dolezu a jsem na sebe patřičně hrdá. Topo se pořád trošku liší, ale to ty úhly focení, jsou to prostě svině. V půlce další délky mi začíná být jasný, že jsem špatně. Jakože úplně špatně a navíc tak moc špatně, že vůbec netuším kde. Ale rozhodně tu nejsou štandy. A slanit cestou výstupu je nemožný. Začíná se smrákat a nahorů se nám nechce, protože nevíme, co nás tam čeká, a navíc ani nemáme boty, protože přece Pytlákův expres proslaňujeme. Po krátké poradě zahajujeme sestup dolů. Nejdřív slanění za pochybnou skobku a můj kvalitní vklíněnec (R.I.P.). A pak asi 150 m slízáme. Miška první, jištěná z friendových štandů. Já za ní. Na zem se dostáváme skoro za tmy. K bivaku jdeme nekonečně dlouho v černočerné tmě, vzájemně se ztrácíme a zase nacházíme.
Další den lezeme Pytlákův expres. Byl asi jen o polovinu stěny jinde. Pěkná cesta se štandama a jedním nýtem v nejtěžším místě (kterej jsem zdárně přehlídnula).

Pytlákův expres na Batizákslízání z batizáku

Kompletní galerie:
part 1
part 2 + 3

Napsat komentář