Hurá do Ádru, sejdem se na ARU

Chození pod deštníkem mě nějak motivuje vracet se v myšlenkách do slunných dnů v ráji na zemi. Letos jsem v Ádru strávil o mnoho víc času, než je doporučeno jedincům, kteří si chtějí zachovat zbytky zdravého rozumu. A co je horší, líbilo se mi tam. A to je úchylárna. Vždyť nemůžeš mágovat, matroš se může ulomit, občas solí, kruhy daleko od sebe, pokud teda v cestě vůbec jsou! A mezi nima tě mají chránit jakýsi cáry hadříků, co někde nacpeš! Do tohohle může jít fakt jenom magor.

Takže výběr letošních zážitků magora.

Milenci – Dlouhý kout

„Inžo, vole, dávej bacha, tady je to těžký!“ Natahuju se ven ze zavírajícího se nástupovýho komína. Nohy hrozný, ale ruce celkem jdou, takže po vykouzlení pár temp stojím v parádním koutě, kde žabky střídají madlovité kyzy, ale i nepříjemná zúžení.

„Něco sem nacpu.“

Velký bambuláč se nevejde a největší smyčka zajede vnitřkem o půl metru níž. Když po chvíli štanduju a Inža zdatně vyvzlíná ke zmíněné smyčce, nedaří se ji vyndat.

„Je šíleně hluboko!“

„Jojo, ona tam zapadla. Ale stejně není moc dobrá, zkus tahat dolů.“

Na první škubnutí je smyčka venku. Ale placebo iluze jištění evidentně zafungovalo…

 

Starostová – stará cesta

Od Q1 odlezu položenou širočinou a cvakám slaňák v půlce výšky věže (kam se odtud proboha doslaňuje?!).  Pak asi 10 metrů komínem pěknýho rozměru zadek-nohy nad nechutně vypadajícím vklíněným blokem. A pak to přijde.

„Týjo, tady ten komín končí a já musím vylézt na nějakou stranu ven!“ To v praxi znamená rozkročit se na vršku komína, nadechnout se a udělat dynamický krok na jednu nebo druhou stranu. Když to nevyjde, propadnu komínem a rozstřelím se o vklíněný blok 10 metrů pode mnou. Mňam.

Další slaňák trčí v mojí úrovni z boku věžičky, která tvoří komín, a je umístěný přesně tak, aby z komína těsně nešel cvaknout. Vylezu do nejvyššího bodu a odhodlávám se k překroku. 3-2-1-neee, to fakt není na jistotu! Zpátky na bok ke slaňáku, ten nahodím. Ale dyť to lano z něj sjede, ne? Zkusím nátah. Chybí pár čísel. Napnu špičku nohy a beru do ruky karábli. Po pár vteřinách svalového vypětí se cvaknutí povedlo uprosit. Dva překroky a převislá hlava na závěr už jsou za odměnu.

 

 

Palcát – Studničkova

„Co vede tady?“

„VIIIa s hvězdou.“

Vlastně se jednalo o první cestu, o který jsem si vůbec nic nezjistil. Ale bude to dobrý – nástupovou širočinu nějak vybojuju, pak tam něco půjde, pak pár kroků ve stěně nad dobrým a na klid cvaknu.

Širočina byla namáhavá, ale šla. Těžké kroky v osoleném převise byly nad čímsi totálně pochybným a klíč byla série kroků od hodin, který jsem taktak vyvázal, než mi došlo. Taky jsem si do nich před dalším postupem mohutně odsedl. První a jediný kruh jsem následně v totálním psychickém a fyzickém vyčerpání chytl a výlez závěrečným rajbasem, zpestřený vyvazováním hodin v mraveništi, jsem urychlil, co to jen šlo. Leňa si následné vyndávání smyčky vysloveně užila.

Po dobrání tisícovky členovců a jedné spolulezkyně jsme do knížky na začátku června zapsali „Hore zdar“ a rádi slanili dolů.

Při následné debatě s Pozdravem o Kokšových cestách padla řeč i na výše zmíněnou. Ve zkratce – vypadal velmi překvapeně, že jsem si na věž vybral právě tuto nádheru.

 

Starostová – Iljův odkaz

„Nástupová širočinka prověří,“ listuju na Pískařích. Nojo, ale to píšou všude.

Měkkej písek na nástupu indikuje příjemný dopad (čti: Možná se nezrakvíš) a támhle snad dokonce trčí nějaká erárka?! Za mohutného povzbuzování dvoučlenného harému se navazuju a komínuju jeskyňkou vzhůru. V pěti cvaknu tenoulinkou kevlarku (aspoň doufám, že je to kevlarka), radši moc nekoukám, kam je napěchovaná. Vylézám ven a čeká mě megabitka, která zapojí i ty kousky svalů, o kterých jsem netušil, že je mám. Několik metrů se ničeho pořádně nedržíte, jen se jaksi divně šoukáte, plácáte rukama a sledujete, jak moc má aktuální poloha daleko k pádu. Pak poděkujete za první náznaky žabek a možnost jištění a rázem cvakáte. Šukačka pokračuje, ale výrazně zlehkne. U prvního slaňáku dobírám holky. V klíčovém místě nevypadají moc šťastně a já nemám moc jak jim pomoct – mají ke mně dlouhou cestu a dynamika lana je neúprosná. Takže si z cvičných důvodů dávají klíčové místo hned několikrát.

Sežerem tyčinku, abychom zapudili hypoglykemický třes a hurá hore divým položeným komínem, co je nejlepší lézt na raka po zádech, a následnou spáru a rajbásek. Vrcholová hlava ze Staré cesty už je za odměnu.

 

Radnice – Ukřižování

Na „krabici“ vedle Starostové není lehký se dostat – na Pískařích psali, že Ukřižování je jedna z nejdostupnějších cest na věž. Tak jdem na to! Chvilka standardního přešlapování jo-ne, pak si oblíknout sedák a rázem vede jediná cesta vzhůru. Tři kroky v rozporu, založit bambulu, nadechnout se a hore převislou žábovicí, hlavně nekoukat, jak přibývá vzduch pod nohama. Založím, popolezu. Pak ještě kousek. Bezúspěšně zkouším založit. Kouknu dolů a přesvědčuju se, že je smyčka dobrá a na zem to určitě není. Asi. „Nasrat, odlezu k těm erárkám.“ Erárky i kruh cvaklé, bezpečně se vybojím v ukřižovávacím traverzu do druhé spáry a vzhůru na vrchol. Teda předvrchol.

„Zoban říkal, že je lepší bejt ve třech, pak se to líp přemostí.“ No jsem ještě nevěděl, že Vůdce přepadl na druhou stranu a holky po něm přeběhly. „Tak Goriláči, tady si jako kdyby odsedni, já si ti stoupnu na ramena a přepadnu.“ Pavla s netajenou hrůzou v očích jistí. Přepad se po mnoha „au“ skutečně povedl, problém byl, že jsme byli moc nízko a já pořádně nedostal do klíčového (jediného) chytu. Goriláč mi nakonec ve vysoce nestabilní poloze pro oba chytl nohy a já se velkou dávkou štěstí vydrápal ke slaňáku. Pavla podobnou taktikou otočila Goriláče kolem svislé osy a zaplula do hlubiny pod ním, takže večerním Ádrem zněl sborový smích. Rozhodně zážitek!

 

Milenci – Letecká

Tak tahle patří mezi Ádrovské Linie s velkým L. V průvodci má hvězdičku a vykřičník a jak prohlásil Kokša – když se tam udrží sníh, tak my taky!

Většinu cesty jsem šel naštěstí na tom správném konci lana, ikdyž v případě nástupového komína je toto rozlišení trochu zavádějící. Vypadá to asi takto: vylezete v komíně Milenecké cesty (mezi Milencem a Milenkou) zhruba do 15 metrů a pak zhruba 20 traverzujete ven. Ve 2/3 traverzu je erárka, další možnost jištění je až venku za hranou – řekněme po dalších 10-12 metrech traverzu. To v praxi znamená, že byste na prvním neměli padat až k erárce a na druhém pak ani první metry od ní a vlastně ani dál, tedy pokud nechcete obmotat věž jako na řetízkáči. Pro umocnění zážitku navíc doporučuji lézt v pozdním říjnu jako my, kdy je komín řádně zavlhlý a cvičky vám jezdí jak v tanečních.

Zbytek cesty je až do police parádní zážitek opepřený dalším stěnovým traverzem a výlezovým širočinokomínem.

Na závěr přijde ta nejlepší část – jemně vykapaná, mírně položená stěnka až na vrchol. Za celou dobu najdete možná jedem plytký chyt, případné Mg vám tedy moc nepomůže. Když Pozdrav dotančil s vítězným řevem na vrchol, nazul jsem supr čupr Scarpy a vyrazil vzhůru. Jak se brzo ukázalo, supr čupr Scarpy byly na rajbáky moc malý a tvrdý a/nebo já moc nešikovný. Několik nešťastných bruslařských temp přišlo na řadu už pod prvním a další následovaly výše. Kdyby v těhle místech letěl prvolezec, volal bych vrtuli. Ladička každopádně epesní!

More to come…

Napsat komentář