Horoškola-zimní radovánky v Tatrách

Je opravdu hezké jak věci na které myslíme k sobě přitahujeme a zároveň do sebe krásně zapadají.

V letní horoškole jsme byli na Kežmarském štítu, cestou ze Svišťovky přes Malý Kežmarský. Na vrcholu mě zaujalo, jak si Inža povídá s Honzou o cestě nahoru z Měděné kotliny. Cesta se mi při pohledu ze shora moc líbila a já ji prakticky až do zimní horoškoly nemohl dostat z hlavy, dokud se nám ji podařilo zdolat s Michalem Nováčkem a Kubou Šiborem (Ital).
Píše se den 6.2.2019 a já, Dita a náš instruktor Michal máme ambice zdolat Malý Kežmarský štít cestou z Měděné kotliny. Od začátku tuším, že to nebude úplně jednoduché. Na náš nápad se chystá ještě jedna nováčkovská trojice a dvojice, takže nakonec vyrážíme jako 8 členný tým.
Z Brnčálky vycházíme v 8:15 flaškou přímo nahoru a stáčíme se na jih do Měděné kotliny. Předpověď počasí se vyplnila, je krásně slunečno, ale dost nám vyfukuje. Cestou do Měděné kotliny se střídáme v prošlapávání stopy, jelikož krusta není všude tak silná, aby nás unesla. Po dvou hodinách a deseti minutách, asi v 10:30, dorážíme do Ušatého sedla, což je náš první záchytný bod. Do té doby to byl takový prudký choďák, bez nutnosti použít lana.
Ze sedla vypadá zbytek cesty už trošku dobrodružněji a Muf, kterému někdo napovídal, že je to vlastně celé choďák, začíná být skeptický a dělá dobře.
Chvíli před jedenáctou Michal vyráží do první délky a představa je taková, že půjdeme na souběh, takže jistím dokud nejdojde lano. Než se tak stane, začne debta, jestli je moudré aby nás zbylé dvě party následovaly. I navázaná Dita se chvíli před vyražením do cesty nakonec rozhoduje pro sestup a místo ní se navazuje Kuba, podle toho co na nás ještě čekalo musím říct, že to bylo dobře, že se ti dva prohodili.
Z naší dvojice druholezců vyrážím jako první, jelikož už si ani jeden z nás nepamatujeme, jak se zkracuje lano na tělo, tak mám pod sebou za chvíli kolem dvanácti metrů lana, oba jsme z toho nervózní, jelikož hrozí pád na Kubu. Kříčím na Michala, ať dobere, ten po chvíli zakládá štand a my začínáme být klidnější.
Na druhém štandu si myslím, že mi omrznou prsty na nohách, protože jsem si pitomec vzal slabší ponožky, ale nepřetržité pohyby v botách mi přináší úlevu. S Kubou si děláme srandu, že je to teplo před upadnutím.

Další délka je odjištěná celá, ale začínáme myslet na to, jak na tom budeme s časem, když Michal bude pokaždé štandovat (i on mi z toho přijde nervózní). Do následující délky dále vyrážíme souběhem, ale nakonec Michal zase po chvíli štanduje, za což jsem opravdu rád, jelikož mi přišla nejtěžší a dokonce už mi v ní začlo i natékat a vrchol stále v nedohlednu.
Předposlední délka je už poctivý souběh, Kuba má dokonce díky Michalovi zkrácené lano a my začínáme trošku dohánět čas a taky se už konečně dostáváme na slunce, což alespoň mě hodně zvedá náladu. Jak Michalovi dochází materiál, dělá štand, což se hodí, protože takových 15 metrů pod ním je docela smrtící kout, kde jsem si poctivě zalezl.
Jak dolezeme na štand vidíme vrchol, Michal teda ještě straší a mluví o předvrcholu, ale naštěstí už je to on. Na vršku se všichni ocitáme ve 4 odpoledne a máme radost, že jsme to zvládli. Michal to na vršek krásně trefil a to nám hodně ušetřilo. Avšak s obavami, že máme málo času jsme měli pravdu. Takže rychle sbalit lana a hurá na sestup.

Dolů jdeme směr Svišťovka. Touto cestou jsme šli s Kubou v létě nahoru a to je dobře, protože ji už alespoň trochu známe a opravdu nemáme čas na bloudění. Po chvíli přicházíme na místo o kterém víme, že ho musíme slanit. Kuba je ze začátku skeptický a není si jistý, zda jsme správně, ale při slanění uznává, že je to ono. Nakonec tam necháváme smyčku a majlonku. Chvíli straším, že tam budem muset nechat i lano, ale po chvilce napětí naštěstí povolí. Za okamžik od slanění se dostáváme ke skalnímu hrotu, který je bez sněhu a ze kterého nemám vůbec radost, ale na druhou stranu vím, že jsme na správné cestě. Bez maček si ho pamatuji lehčí. Hrot je překonán a my jdeme prudkým svahem traverz, po pravé ruce máme Huncovskou kotlinu. Už je skro tma a s Kubou zapínáme čelovky, Michal před námi razí ještě chvíli bez ní. Po chvíli šlapaní mi v Michalově stopě ujíždí noha, já rychle zaléhám cepín a jsem rád, že se daří, protože tam někde dole v tý tmě bych opravdu skončit nechtěl. Zbytek traverzu si už raději proto dělám vlastní stopu.

Na Svišťovku už dorážíme v úplný tmě a trošku se dohadujeme s přesnou lokalizací místa, ale mobil a nápadná věž pod ní nám s tím pomáhají. Doražíme poslední čaje a jdeme směr Brnčálka. Cesta se mi zdá celkem nekonečná, ale jde rychle a podle mě je za odměnu, protože není už tak náročná na orientaci a na jejím konci čeká večeře a zasloužené pivko. Do chaty dorážíme před 7 večer, což jak vypadá je celkem dobrý sestupový čas. Na chatě nás všichni rádi vidí, my je samozřejmě taky a vrháme se na véču. Naše cesta byla celkem bohatá na vítr a sem tam expozice.

Velké díky patří Michalovi za to, že krásně prorazil cestu na vrchol. Pro mě, jakožto nováčka 2018 to byl zatím ten nejhodnotnější horský výstup. Děkuji klukům za to, že byli tak dobří a už se nemůžu dočkat dalšího dobrodružství.

Horám a oddílu zdar!