On Belay!

„Já jsem nechal goráčovku doma, předpověď byla dobrá.“
– bujarý smích –
„Tady si prostě goráčovku bereš vždycky. VŽDYCKY. Bejt v Británii outdoorovým sportovcem je samostatná meteorologická disciplína.“

Ba že. Lezení v Británii má vůbec svoje specifika.

Kde to tam lezete?

V okolí je kotel lomů – některý vypadají krásně a poeticky, jiný jsou jak měsíční krajina. Nejspecifičtějším příkladem je místní „industriální porno“ – místními překvapivě oblíbená tradiční oblast Avon Gorge. Na úpatí vápencovýho lomu na periferii Bristolu prochází rušná silnice A4. Stačí povylézt několik metrů a je v podstatě nemožný se s jističem slyšet. Za silnicí se vine řeka Avon, která klidně mohla být inspirací pro Pratchettovu řeku Ankh: při odlivu je v ní mnohonásobně víc bahna než vody a tak se městem spíš sune, než teče.

 

Dál tu máme místní verzi Krasu. Říká se, že všude na světě potkáváte dokola ty samý lidi – a s některýma lezeckýma oblastma je to zjevně taky tak. Naprosto nečitelná struktura krasového vápence v kombinaci s neuvěřitelnou olezeností přívětivěji hodnocených cest (kterých je VELMI poskrovnu) mi pateticky připomněla „domovský“ Holštejn. Cheddar Gorge má jako jedna z mála přírodních oblastí i nějaké sportovní cesty, nic vám ale nebrání vychutnávat si okamžiky čiré hrůzy v řadě cest po vlastním. O víkendu je tu obludný nával turistů a množství stánků, obchodů se suvenýry a jinými blbostmi se limitně blíží stavu v Hřensku.

 

Wye Valley je klidná a rozlehlá řada oblastí kolem poetické řeky Wye, která tvoří část východní hranice Walesu. Kromě legračních nápisů v místním divnojazyce je tu i celkem pěkné lezení na menších přírodních i vytěžených skalkách. Speciální kategorii představuje lom Windcliff Quarry. Ten připomíná velikostí i charakterem Stránskou skálu – díky dostatku fixního jištění, sluníčka a lehkých cest sem v zimních měsících o víkendech migruje půlka Bristolu. Not my cup of tea.

 

Nádherný národní park Dartmoor na západě hrabství Devon tvoří rozlehlá vřesoviště s roztroušenými ovcemi, kamennými kruhy a malými skalkami, díky nichž jsem pochopil, proč vznikl bouldering. Sbalíte do batohu lezečky, touláte se, sem tam vylezete kraťounký boulder nebo lehounké sólo. Kdo by se sem tahal s lanem a matrošem?

 

Nabízí Británie něco lezecky hodnotnějšího než co máme doma? Písek je písek, ale lezení na mořských útesech je prostě pecka! Na jihozápadě Walesu je jedna z nejlepších oblastí v celé Británii: Pembrokeshire. Konečně pořádný dobrodrožství jako v Ádru! Slanění k rozbouřenému moři z obřího stanovýho kolíku. Moře tě občas pozdraví spršou slané vody. Bacha na příliv – v Bristol Channel je údajně 2. nejvyšší na světě – až 13 metrů!
Slaníme pod první cestu – fouká šílenej vítr a vlny pravidelně olizujou polici, na který stojíme. „Tak kdo jde první?“ Je to děsivý a lákavý, a tak se navazuju a traverzuju do linie kamsi nad moře. Kdybych spadnul, vydrápu se zpátky, nebo mě vlny rozbijí o ostrá skaliska?
Scenérie jsou naprosto úchvatný – tu slaňujeme do exponované, větrem a vlnami bičované stěny; tu do uzounské rokliny, skoro jeskyně, ze které se dá jen vyplavat nebo vylézt aspoň E2 cestou.

Co je to E2?

Britská obtížnostní škála je povídání na samostatnou publikaci. Nejlehčí stupně obtížnosti jsou s příjmením „D – difficult“: V(ery) D, H(ard) V(ery) D. Střední třídu tvoří „S – severe“: HS, VS, HVS a stupnici uzavírají extrémy: E1-E11 (?). Tahle stupnice odpovídá celkové obtížnosti: fyzické + psychické. Prostě to znamená, jak dobrej musíš být, aby sis mohl troufnout na danou cestu. Vedle toho jsou ještě cesty hodnoceny technickou obtížností nejtěžšího kroku (jako u nás) – tahle stupnice je ale chápána jako vedlejší, tj. (pro tvoje přežití) je celkem jedno, jestli lezeš 5a nebo 5c, podstatnější je, jestli lezeš HVS nebo E2. Většina lidí tu leze HS-HVS, což zhruba odpovídá tatranským IV-VI (teda ty „normálně“ zajistitelné cesty).

Sportovně zajištěných cest na přírodní skále je tu minimum, a tak jsem Británii vlastně poprvý lezl po vlastním na vápenci. Překvapilo mě, že moje krásná sada BD friendů často zůstává na sedáku v podstatě netknutá, zatímco vklíněnců a kevlarkek vystřílím často kotel. Děsivej pro mě bývá pohled na cestu zezdola: Když linka není zrovna spárová, místa na jištění většinou nejsou vidět. Musíš věřit, že potom, co uděláš támhleten boulder, někde tam zajistit půjde. V cestách je výjimečně nějaká ta skobička, určitě ale ne tam, kde se dá jistit jinak.

„Když jsem byl ve Spojených Státech, pochopil jsem rozdíl mezi jejich a naším přístupem k lezení. Tam si prostě vyberou zajistitelnou linku a vylezou ji. Když nejde zajistit, tak ji nelezou. Tady se leze všechno. Jen to pak má vyšší E stupeň.“

Kam bych ještě chtěl?

V Británii pověstný grit, to jest tvrdý pískovec na severu Anglie, hlavně Peak District. Něco jako malý Ádr s friendama. Peckovní je prý lezení na žulových (!) útesech v Cornwallu. A pak kopce – Skotsko nebo bližší Snowdonia na severu Walesu. Nedaleko odtatud jsou i proslulé plotny v břidlicových lomech.

Je toho tu kotel, tak dojeďte! ;)

Čau, H