Jak se leze ve Finsku

Strávila jsem úžasné čtyři měsíce na stáži na univerzitě ve městě Jyväskylä v zemi lesů a tisíců jezer. Zažila jsem teploty od pekelné zimy až po ráj po komáry. Sněhové bouře, jarní deště i polární zář. Slunce, co se skoro neukáže, i Slunce, co skoro nezapadne. Na začátku všechno bílé, na konci všechno zelené.

Finsko, jako jedna z evropských zemí s velmi nízkou směrodatnou odchylkou povrchu, na první pohled moc lezeckých příležitostí nenabízí. A opravdu, nejvyšší kopec je menší než Sněžka a vícedélky tam najdete, jen když se hodně snažíte a ještě je spočítáte na prstech maximálně několika rukou. Lezecká komunita tudíž není moc početná, ale je tam. Vždyť se tam dají za humny lézt třeba ledy, a to až do půlky dubna!

Severské oblasti mají něco, co hory v nižších zeměpisných šířkách nabídnout nemohou. K ledům natečeným po stranách uzavřeného vlakového tunelu jsme se museli prošlapat hlubokým sněhem. Uprostřed lesa, za mrazivé tmy, se zhaslou čelovkou, cepínem v ruce a mačkama v batohu a nad hlavou polární zář.

Skalní lezecká sezona se otevírá značně později než u nás. V době, kdy jsem poprvé zasekávala cepíny do zamrzlého vodopádu, v Česku se objevovaly první zprávy o lezení bez nich. Ale i Fini koncem dubna obuli gumáky a vydali se pod skálu bez ledovcových šroubů. Moje anglicko-finská slovní zásoba se rozrostla o slova jako lano, kámen nebo bažina.

Z letního lezení bych jako zajímavost vyzdvihla fakt, že k povinnému lezeckému vybavení do dvojice patří odpuzovač komárů. Jinak hrozí, že jistič skrz komáry v očích neuvidí na lezce. Z metodického hlediska všichni nosí helmy, i ti na zemi, a všichni dělají pořádnou partnerskou kontrolu. Zde by se řada lidí mohla inspirovat. V létě se vám taky určitě nestane, že zatmíte. A pak gril a sauna u jezera jsou po lezení krásnou odměnou :-)