Recenze č. 9: Prokleté hory

Prokleté hory, většině lidem neznámé hory, kdesi na hranicích Albánie a Černé hory. Ať jsem o nich řekl komukoliv, většinou se mě každý ptal, kdeže tyto hory jsou. Stejně tak jsem se ptal i já kamaráda, který mi o nich poprvé řekl. Měly to být panenské hory. Minimum lezeckých cest, divočina, bez mobilního signálu a o turistech ani nemluvě. Prostě zapomenuté hory.

Myšlenku na ně jsem nemohl dostat z hlavy a jednou jsem o nich utrousil pár slov svému parťákovi. Co čert nechtěl – řekl mi, že to zní skvěle a jestli do toho letos půjdeme. Něco takového jsem nemohl odmítnout. Jedeme do Prokletých hor! Můj parťák se do plánování této akce pustil s veškerou vervou. Můj plán byl dost odlišný od toho jeho – já si tam chtěl vylézt pár cest klasicky. On se do toho hodlal pořádně opřít a navrtat tam nějaké cesty. Dokonce se mu podařilo sehnat i sponzora – Decathlon. Nic jsem nenamítal, protože jsem věděl, že tímto tam přilákáme další lezce, kteří by si třeba na klasické cesty netroufli.

Přišel den D a my se vydali na naši akci. Rozloučili jsme se doma se ženami, naložili auto až po strop lezeckým vercajkem a ve složení 4 borců jsme vyrazili do Vusanje, černohorské vesnice, odkud se pokračuje už po svých do hor.

Po příjezdu jsme byli všichni rozlámaní z cesty a shodli jsme se tedy na tom, že budeme pokračovat do base campu až druhý den. Z parkoviště u restaurace Grlja to je asi 18 km do pěkného krpálu s plnou polní. Rozhodli jsme se, že dva půjdeme nalehko, ale dvakrát, a dva půjdou „natěžko“ a vynesou na jeden zátah vše, co bude třeba. Cestou se jde kolem malebné chaty Karaula, kterou vlastní starší sympatický manželský pár. Vždy, když jsme šli kolem, zastavili jsme se u nich na nějaké dobré jídlo a také nás vždy pohostili vychlazeným pivem.

Vyčerpaní, ale nadšení, jsme došli k jezeru „Buni Jezercë“, kde jsme postavili náš základní tábor (čti 3 stany). I když jsme byli unaveni z náročného výstupu, cítili jsme dobře. Byl to takový ten pocit domoviny, kdesi v horách. Všude to máte daleko, ale už máte střechu nad hlavou.

Počasí bylo ovšem dost nejisté. Prakticky každou noc vydatně pršelo, ale skály vždy rychle uschly, takže se dalo druhý den lézt. Můj stan byl asi 10 let starý a už v době koupě patřil k nejlevnějším na trhu. Pro všechny případy jsem ho ještě přetáhl plachtou na auto, kterou nakonec všichni používali pro uskladnění matroše.

Vše bylo na místě a zbývalo to nejdůležitější. Rozhodnout se, co polezeme. Můj parťák tuto oblast už trochu znal, a proto navrhnul, abychom udělali „Svačinovou“ cestu. Kolmá stěna, zakončená dlouhým rajbasem. Nápad to byl skvělý, ale mělo to jeden háček. Celá stěna byla jedno velké lego a kdykoliv by se s námi mohlo něco urvat. S podobnými problémy jsme se setkali i u dalších stěn. Nakonec jsme ale našli jednu menší stěnu, která nabízela různé možnosti výstupů. Převisy, rajbasy, žlaby … Nástup byl jen přes jezero od našeho base campu a skála byla také kompaktní. Ideálka. Chtěli jsme sice něco delšího, ale nevadilo nám to.

Další den jsme už vyrazili s naší výbavou pod stěnu a vybrali jsme krásnou linku, která by šla udělat i přes jeskyni (později jsem tuto délku nazval lovers cave – význam ponechávám na Vaší představivosti). Nachystali jsme se a šli do toho. Nástup do jeskyně byl jednoduchý. V jeskyni jsem obmotal hodiny a pokračoval na polici nad jeskyní. Odsud byly nádherné výhledy na všechna jezera v okolí. Šel jsem obhlédnout menší převis. Šel by tam dát jeden friend, ale když jsem zabušil na šutr, zaznělo mi na oplátku výhružné zadunění. S úctou jsem toto místo nakonec oblezl více zprava, zaštandoval o strom a dobral kolegu. Druhá délka byla ještě zajímavější a lezení jsem si vyloženě užíval. Dokonce jsem zatloukl i pár mých oblíbených skob. Opět zaštandování, dobrání parťáka a konečně jsme si mohli dát přípitek na naši první cestu. Vynikající místní Gorski list.

• 

• 

Řešili jsme ale také co dál. Jít na jinou stěnu? Nebo zůstat na této? Jiná stěna by byla hodně lákavá. Možností tam bylo plno. Ne každá stěna byla ale kompaktní a také jsme chtěli, aby naše cesty měly nějaké přelezy. Rozhodli jsme se zůstat na místě a udělat ještě několik cest. Skála je na dobrém místě. Je k ni poměrně dobrý přístup i možnost přespání. Zároveň tudy vede cesta na nejvyšší horu Prokletých i Dinárských hor – Maja Jezercë (2694 m n. m.). Ideální pro výstup na Maju v kombinaci s lezením.

Další den jsme se opět vrátili na tuto skálu. Dovrtali jsme nějaké nýty a náš kameraman si ji šel přelézt. Vzal to ale přes převis, kterému jsem se takticky vyhnul a co čert nechtěl, vzal to i s mým obávaným dunivým šutrem. Naštěstí ho vzal šutr „jenom“ přes nohu. Trochu zaskučel, nechal se spustit a ošetřit našim statným sanitářem, ale do druhého dne byl fit, jen s lehkým obtiskem kamene na lýtku.

Každý druhý den jsme šli večer dolů do restaurace Grlja, kde jsme si nechali nabít naše akumulátory do vrtaček. V restauraci nás už znali, tak nám dovolili jít dovnitř i po zavíracích hodinách a napájet se dle libosti. Zaplatili jsme vždy následující den.

Celkem jsme udělali pět cest v obtížnosti 5+ až 8-. Většinu z nich jsme odjistili sportovně, jenom jednu cestu jsem chtěl nechat s trochu větším nádechem horského lezení, kde se pár friendů bude hodit. Všechny naše cesty jsme někomu věnovali. Hlavně našim slečnám a kamarádům, kteří nás celou dobu podporovali.

• 

• 

Cesty jsme dokončili a přišel čas vrátit se zpět do civilizace.

Večer jsme seděli v restauraci Grlja a mě napadl ještě jeden bláznivý nápad. Kdysi jsem někde zahlédl krásnou fotku lajny nad Grand Canyonem a na ní zavěšenou hamaku. Nedaleko nás byl krásný vodopád, od kterého tekla voda do jeskyně. Natáhli jsme přes ni statiku a pro jistotu i dynamiku. Technicky jsme to měli pořešené tak, jako nikdy předtím. Nechyběly jumary, kladky, tibloc a další věci. Všichni jsme měli trochu obavy, že něco nevyjde a já se ztratím nadobro v jeskyni. Přišli nás podpořit i místní, takže jsme měli docela velké publikum. Zábradlí překročeno, zavěsil jsem se do lana. To vydrželo a nepovolilo. Potom jsem postupně posouval hamaku do středu a uvelebil jsem se v ní. Rychle jsme udělali pár fotek a už za tmy jsme balili.

Dovolená utekla rychle a museli jsme jet domů. Náš cíl a zároveň sen se nám splnil – podívali jsme se do hor, které ještě nepropadly turistickému ruchu, a postavili jsme krásné cesty. Musím říct, že to byla velká změna. Místní lidé nejsou zvyklí na příval turistů a všichni nás přivítali s otevřeným srdcem. Mnohokrát nám pomohli a my jsme jim za to vděční. Pokud chcete také poznat takovou spanilou krajinu, určitě zavítejte do Prokletých hor, nejen na přelez našich cest.