Via Vertigine

Via Vertigine… Tento název cesty mě strašil už nějaký ten rok. Vždy, když jsem jel do Arca, díval jsem se na Brentu a říkal jsem si, jak jenom tuto cestu někdo může vylézt. Kilometrovej prásk za VI A2 (přesněji podle průvodce VI, A2/R1/V).

Utíkal rok, dva roky, tři roky, kamarád se mě pořád ptal, jestli lezu jen ty dětské cesty v Tatrách, nebo se konečně hecnu i na Vertigine. No, utekl další rok a já si řekl, teď nebo nikdy. Jen tak ze srandy jsem napsal svému parťákovi Peterovi Matulovi, jestli do toho nepůjdeme. Tak trochu jsem doufal, že mu do toho něco vleze, ale to jsem se spletl a šli jsme do toho!!!

Ještě v Brně jsme trochu probrali taktiku a matroš. Když jsme se potkali na oddílovém lezení, tak jsme si postěžovali, jak nám nedrží prstíky a bolí ručičky. No nic, jsme ale chlapi a couvnout nemůžeme.

Nastal den D a jdeme do toho. Dlouhá cesta do Itálie, kvůli jedné cestě. Vyjeli jsme v sobotu ráno a večer jsme dorazili na místo. V klidu jsme přespali na parkovišti a teprve druhý den jsme se sbalili. Jeden místní lezec se díval na náš matroš a říkal olala. V tu chvíli jsem si říkal, že to asi vážně nebude taková sranda.

Pobrali jsme matroš a za chvíli jsme byli u stěny. Peter to krosil keř, nekeř, skála, neskála. Já jsem se chytře podíval do mapy a počkal jsem ho na krásné cestě.

První polovina cesty (15 délek) se leze klasicky a druhá půlka (15 délek) se hákuje. Náš plán byl jasný. Dát první půlku za jeden den, zabivakovat a druhou půlku další den. Vzali jsme si do batohu jen pár müsli tyčinek, 3l vody a termosku s čajem pro nás oba dva.

První půlka byla docela jednoduchá. Dobře nám to vyšlo, protože délky, které se nelíbily mě, tak se líbily Peterovi a zrovna je tahal. Délky, které se nelíbily Peterovi, tak zase vyšly na mě. I když to bylo lezení jen za 6, tak ani to úplně zadarmo nebylo. Hlavně s batohy na zádech.

Dorazili jsme k bivaku. Než jsme ulehli, tak jsme se ještě podívali, kam nás čertovy nohy povedou další den. Potom už hurá do milion star hotelu. Dali jsme si trochu čaje, jednu tyčinku na hlavu a já zaslouženy doutník na zahřátí (toho jsem později litoval, když jsem mrznul ve druhém nechtěném bivaku a doutník už byl fuč).

Další den jsme vyrazili brzy ráno. Od bivaku k prvnímu fixu jsme si nechali z předešlého dne nataženou dynamiku, tak postup byl docela rychlý. Bylo ale znát, že hákovačky nejdou tak rychle, jako klasické lezení. Byli jsme hodně pomalí, i když jsme dělali všechno tak, jak jsme měli. Naštěstí hákovací délky byly dobře odjištěné, tak až na pár míst se stačilo hodně natáhnout a cvaknout. Jak přibývaly hodiny, tak symetricky ubývaly síly. Postupně jsme oba dva dostávali křeče do ruk a jak bylo kolem třetí ráno, rozhodli jsme se pro druhý, tentokrát ale nechtěný bivak. Já jsem měl sebou úžasnou lavičku od RockEmpire, tak jsem ji využil a seděl jsem na ni. Nohy jsem měl zabalené v ALU fólii a tělo s hlavou jsem si zapřel do smyc. Takto jsem se snažil spát. Peter to měl o něco lepší. Našel si polici na polovinu zadku a tělo si také nějak zapřel do smyc. Nicméně, s pohodlím jsme na tom byli oba dva dost podobně. Po třech hodinách jsme začali oba dva mrznout, tak jsme se vydali dobojovat poslední délky. Bylo jich asi jen pět, ale dolezli jsme až kolem 10h. Člověk by si řekl, že poslední délky už musí být zadarmo, ale opak byl pravdou – oba dva jsme se shodli na tom, že mírně ukloněný strop je na hákování asi nejhorší.

• 

• 

Cestou dolů jsme se přidali k base jumperům, kteří nás zavedli trochu jinam, než jsme chtěli, tak jsme si dali 15km pochod k autu. Bez pití, bez jídla, totálně vyčerpaní. Cestou jsme naštěstí našli studnu, tak jsme si dali na ex asi 2l vody.

V Arcu jsme si dali za odměnu vynikající večeři, na dvě hodiny jsme si dali v autě padla a potom jsme se vydali na cestu do Brna. Plní nových zážitků a hrozně šťastní, že jsme cestu úspěšně vylezli.