Jura „Šerpa“ Růžička

* 28.dubna 1941
† 5.ledna 2012

Jura Růžička alias Šerpa – jeden z předních brněnských lezců 60. a 70. let, člen horolezecké
reprezentace (1965-1967), účastník expedic na Kavkaz, do Fanských hor a Hindúkúše, člen redakční
rady časopisu Hotejl a zakladatel časopisu Montana.
Šerpovo zaujetí lezením a horami se datuje do let, kdy studoval na střední průmyslové škole
chemické. Sám ve své knize Báječná léta na laně vzpomíná, že někdy v roce 1957 hltal pod lavicí
zpověď Hermana Buhla Od Álp po Himaláje. Nicméně do nejbližší lezecké skalní oblasti – Moravského
krasu – jezdil zprvu kvůli jeskyňaření – např. do Barové jeskyně pod Krkavčími skalami. Jeskyně však
dlouho ve středu jeho zájmu nezůstaly – vše se začalo lámat ve chvíli, kdy vylezl s kamarády z díry a
uviděl na skále konopné lano. Obstarat si vlastní ovšem nebylo v té době tak jednoduché, proto svůj
vůbec první lezecký výstup (na Hřebenáč) absolvoval na kominickém laně, ze kterého uřezal kouli.
Ještě než se naplno začal věnovat lezení, koketoval s nápadem začít s potápěním, ale díky malé
nehodě se nakonec přece jen dal k horolezcům. Jeho první výprava mezi komunitu lezců vedla na Den
otevřených skal na Pálavu, kde se dostal mezi zkušenější lezce, od kterých se začal učit.
První lezeckou výpravu do Tater absolvoval kupodivu v zimním období a na zážitky nebyla skoupá.
Absenci vybavení v tehdejší době ilustrují jeho vzpomínky na výpravu na Francouzskou muldu u
Skalnatého plesa, kde svoje první kroky na ledu udělal v mačkách válečníků wehrmachtu, s cepínem
v ruce – r. v. 1928. Hned druhý den byl však schopen nastoupit pod SZ hranu Malého Kežmaráku,
v jehož stěně museli posléze neplánovaně bivakovat. Při výstupu na Cmiteru se jako člen větší
skupiny dostal do laviny – naštěstí přežili.
Na dalším Dni otevřených skal potkává svého životního lezeckého parťáka – Oldu „Sáhiba“ Vítka, se
kterým si velmi rozuměli a vykonali spoustu úspěšných lezeckých (prvo)výstupů: z Brna začali jezdit
hojně do pískařských oblastí – zejména Prachov: Severní cesta na Velblouda (1961), Platinová cesta
na Rozmanitou věž (1963), později i Adršpach: Údolní varianta na Orlí hnízdo (1964), nebo také do
letních Tater.
60. léta 20. století popisuje jako překrásná, protože pro něj šlo o dobu, kdy jenom studovali a lezli.
Samozřejmě toužili vyjet i za hranice republiky, proto v létě 1964 využili volnějších poměrů a podařilo
se jim dostat povolení vyjet k příbuzným, které měl Šerpa v Rakousku. Poprvé se dostali do Alp v roce
1966, do míst obklopených séraky, které znali jen z Buhlových knih. Pallaviciniho žlabem stoupají na
Grossglockner – bez přileb, jen se šálou smotanou pod čepicí.
V dalších letech tráví léto „doma“ na Téryho chatě, kde spolu s Oldou pracují jako nosiči. V té době
lezou i padesát cest ročně (celoživotně cca 250 cest v Tatrách) – různorodých, brání se jakékoli
systematičnosti. Podle svých slov ho vždy lákaly především severní stěny a také opakování cest
klasiků, o kterých četl – např. Stanislawského – nicméně i navzdory tomu se stanou autory
uznávaných cest na Zadnou Javorovou vežu – středem S stěny (1962) a S stěnou na Javorový štít
(1963) .

Díky atmosféře předsrpnových let mohli v roce 1966 získat opět povolení pro návštěvu Rakouska,
tentokrát dokonce s tranzitním vízem přes Francii. Proto se dostávají do Mekky horolezectví –
Chamonix, kde potkávají osobně i svého idola – Gastona Rébuffata. Bohužel ho ale neosloví.
Z stěnou Magnonovu cestou dosahují vrcholu Petit Dru (2. československý přelez). Následující rok se
do Chamonix vracejí, s Oldou ovšem jedou každý s jiným parťákem. Šerpa leze s Rosťou Fadrným,
Olda Vítek s Iljou Špitálským. Druhá lezecká dvojka se pouští do Aiguille de Plan – bohužel zde oba
příchází o život. Ztrátou blízkého parťáka tím také v podstatě skončilo Šerpovo lezení na pískách.
Rodina, práce pedagoga na vysoké škole a rok 1968 zapříčiní Šerpovu desetiletou pauzu od návštěvy
velehor a znovu se top destinací stávají Tatry (i v 70. letech). Také z kádrových důvodů nemohl dostat
devizový příslib, ale díky tomu, že získal mistrovskou výkonnostní třídu (1977), se dostal do oficiálního
zájezdu ČSTV na Kavkaz. Spolu s Pavlem Koubkem vylézají SV stěnou Štít svobodného Španělska
(4200m) a 1200m vysokou S stěnou Ullu-tau-čan (4207m) – cesta Malceva – po šesti letech jde o první
opakování cesty, za kterou byla v r. 1971 udělena zlatá medaile alpinistického mistrovství SSSR.
Šerpa však absolvuje i sólovýstup S stěnou na Bžeduch (4270m).
V roce 1978 se účastní první jihomoravské expedice do Hindúkúše. „Expedice Šachaur 1978“ do
afghánského Hindúkúše trvá tři měsíce, alpským stylem vylezou jako prvovýstupci např. vrcholy Kohe
Nasra Cukar (6588m), Kohe Avar. Na vrchol Kohe Šáchaur (7116 m) vystoupají po Francouzském pilíři
jako druzí vůbec.
Po dalších deseti letech se vydává do Fanských hor (které pro absenci lidí posléze považuje spolu
s Kavkazem za nejhezčí hory, kde kdy lezl). Ve svých 45 letech zde vylézá např. na vrcholy Adan Taš
(4500m), Zamok (5070m), Čimtarga (5494m) a Mirali (5170m). Rok poté přidává ještě vrchol
Bodchana (5304m).
Jiří Šerpa Růžička je rovněž známý jako člen redakční rady zpravodaje Hotelj (Horolezecký Oddíl
Tělovýchovné Jednoty Lokomotiva, od r. 1970), který i v temnějších komunistických dobách
informoval o horolezectví širší veřejnost, od roku 1973 zpravodaj sám vede. Úspěch časopisu
dokládá, že se tenkrát rozesílal až sedmi stům abonentů – naštěstí nebyl nijak pronásledován
represemi režimu, protože oficiálně o zpravodaji nikdo nevěděl (36 stran formátu A5 psaných na
stroji). Po listopadu 1989 navázal na tuto tradici založením lezeckého časopisu Montana, který je
nejdéle vycházejícím lezeckým periodikem v ČR. Šerpa se mu věnoval na plný úvazek od raných 90.
let.

Šerpa o své přezdívce a Oldovi:
Nám bylo spolu strašně dobře. Tak jsem dostal i tu přezdívku – Šerpa. Na Štrbskym Plese jsme tak
cosi kupovali, já měl kletrák a Olda na mě: Otoč se, Šerpo, já ti to naložím! A už mně to zůstalo. On
byl Sáhib a já Šerpa. (Montana portrét)

Zdroje:

Růžička, Jiří. Báječná léta na laně. Montana, Brno, 2003.
Portrét Šerpy v Montaně. http://www.emontana.cz/wp-content/uploads/2015/11/Jiri-Serpa-Ruzicka.pdf