Milan Štulpa
*5. července 1942
„Jedenkrát v týdnu do lesa nebo na skály, pokud ne, snad bych byl nemocný.“
Náročné horské letní i zimní přechody vysokých hor, tatranské hřebeny, morálové lezení v Krasu. Na skály jezdil především kvůli intenzivnímu kontaktu s přírodou. V Lokálce zanechal nesmazatelnou stopu vedením horoškoly, letních a zimních výcviků ve Vysokých Tatrách, od roku 1987 až do roku 2004.
Od vysokohorské turistiky k lezení
Milanova dobrodružství spojená s horami začala v turistickém oddílu Spoj. Zde se prováděla sportovní turistika s možností získat výkonnostní třídy, u něho to byla 2. třída splněná a neudělená 1. (to už všechen čas věnoval horolezení). Z té doby vzpomíná na mnoho dlouhých přechodů, zejména přes celé Tatry Vysoké, Západní, Polské, a Východní. Poprvé tam byl v létě a hory na něj mocně zapůsobily. Pustil se i do zimních přechodů, které byly obzvláště těžké, například přechod přes pohoří Fatry, Nízkých a Vysokých Tater. Taková náročná turistika ho přitáhla k lezení.
Poprvé se navázal na lano na Pálavě v roce 1959. „Tehdy se lezlo v pohorkách, později v keckách, které byly za jednu sezonu zničené. Žádný horomateriál nebyl, a ještě bylo konopné lano, to i v Tatrách. Tehdy platilo, když někdo spadl do skoby, i když se nic nestalo, bylo to jakousi hanbou, i několik let se to tradovalo, na narozdíl od současných zvyků,“ vzpomíná na svoje lezecké začátky. Pamatuje si, že za svou lezeckou kariéru měl pouze dva pády, a to v pozdější době. Jeden, když se opřel do špatně zatlučené skoby a chytila ho ta spodní. Podruhé, když se kamarád na prvním laně po pár krocích lezení vrátil, tak Milan horlivě nalez a až u skoby zjistil, že veškerý materiál má kamarád na sobě a při návratu mu uklouzla noha. „To byl tvrdý náraz na tvrdou zem,“ konstatuje Milan.
S kamarády nově založený HO Spoj byl pod patronací Lokomotivy, což mělo být lezení s instruktory i z jiných oddílů, zejména. Na Pálavě jim nezapomenutelný Maty s vážnou tváří uděloval důtky. Lezlo se též na Býčí skále, v centru Krasu, na Babách a také ve Vysokých Tatrách. Poprvé byl Milan v zimních Vysokých Tatrách se starou partou Zbrojováků, což pro něj bylo velice poučné zejména z hlediska zimního výcviku a pro poznání horolezeckých osobností zvučných jmen, známých jim tehdy pouze ze Sitařova průvodčíku.
Šedesátky v Krasu
Když se v roce 1963 vrátil Milan z vojny, v HO Spoj bylo jiné vedení, tak parta vrstevníků přešla do vzniklého HO Jiskra v Brně-Medlánkách. Jelikož chtěl hodně lézt, tak začal jezdil do skal často sám také v týdnu ve volném odpoledni na motorce. „Začínal jsem více upřednostňovat pro svoji divokou krásu a obtížnost Kras, tedy i Sloup, Býčinu a další. Zde jsem se setkával s jeskyňáři, ti se sami nabízeli na můj druhý konec lana. Když bylo škaredě, na oplátku mě brali do děr,“ vypráví Milan. Pod masivem Rorejsů byla chata profesionálních jeskyňářů, u ní se o víkendech scházela celá parta horolezců-jeskyňářů, spávalo se na její střeše. K jeho tehdejším spolulezcům patřil především Pavlík Glozar a Vladimír „Fery“ Pípal a další, v Rudicích to byl Lojza Nejezchleb. „Hodně jsem lezl s Ferym, a to i na Hrubici, kde jsme lezli většinou sedmy, včetně Snítkovy nezapomenutelné legendární Kouřovky. Když jsme spolu lezli, my jsme si nemuseli dávat povely, věděli jsme jeden o druhém, povely jsme si dávali výjimečně trhem lana a na prvním konci po lanových délkách jsme se střídali – na skále bylo ticho,“ vzpomíná Milan a pokračuje: „Lezl jsem se třemi smyčkami a třemi železnými karabinami. Po vylezení ke skobě jsem se vracel zpět, vypnul karabinu, abych ji měl na další skobu, nebo použil smyčku – až později mě sestra z NDR dovezla ovály, to bylo fajn, i když se sedlo do karabiny, tak nešla otevřít. V té době jsem byl vždy na prvním konci lana.“
S Tondou Bothem udělal v roce 1966 prvovýstup na Henryho stěně. V průvodci cestu najdete jako Bothovu spáru za 6+ v jedné délce. „To byla teda věc. Tonda to šel na prvním laně, já na druhém. To se lezlo po ničem, co tam sotva drželo. Člověk se naučil zatlačovat chyt do skály, ne se za něj přitahovat. V té době mi to už dosti lezlo,“ vzpomíná Milan. Dnes je spára vyčištěná a hustě přejištěná, což se Milanovi nelíbí. Souhlasí, aby se pochybné skoby nahradily borháky, ale je potřeba s nimi šetřit, aby se skála zbytečně nehyzdila a lezlo se tak, jako prvolezci.
V 60. letech se také hojně lezl vršek Macochy. „Přijel jsem na motorce pod Berana. jeskyním Beranem jsem to vyběhl sólo a přidal jsem se ke klukům na Macoše,“ říká Milan. Vršek Macochy si přelezl poprvé, když měl vojenský opušťák a potom ještě mnohokrát pro velký zájem spolulezců na druhém konci lana. „Feryho cestu Vifikundace jsem s ním lezl druhý den po prvovýstupu, nebylo to těžké, ale trochu nepříjemné vzhledem k jištění a chytům, což jsme spolu prodiskutovali.“
Kromě Krasu jezdil rád také do údolí Jihlavky, jak jí nazývají milovníci této řeky, na Lhánické Baby a Wilsonovu skálu. „To bylo ještě předtím, než Wilsonka z velké části zmizela pod hladinou přehrady. Je smutno se dívat ze zábradlí na hladinu a pod ní si vybavit údolí s krásnou skálou. Tam jsme za víkend přelezli všechny cesty,“ vzpomíná Milan. Ani písek mu nebyl cizí – Hrubice, Prachovské skály, Adršpach a též Tatry. Po svatbě začal stavět rodinný domek, poté absolvoval VUT dálkově při práci v Královopolské strojírně a proto v 70. letech musel přehodnotil lezení, které se stalo až druhé po těchto povinnostech – přesto sportu a vztahu k přírodě neunikl.
Vedení Horoškoly
V roce 1985 začal pomáhat v HO Lokomotiva s výcvikem nováčků a od roku 1987 vedl letní a zimní výcviky ve Vysokých Tatrách. Mnoho členů Lokálky zná Milana z Horoškoly a metodické základy dostali právě od něj. Do roku 2004 mu tak prošlo pod rukama ke dvěma stům nováčků.
I ve svých 82 letech Milan stále běhá po lesích okolo Brna, po kopcích Slovenských i Českých při letních i zimních vícedenních přechodech. Leze také na skalách se samojištěním, třeba na Babách si hodí lano svrchu, slaní a leze. Stále se drží svojí filozofie každý týden vyjet na skály nebo do lesa. A další Milanovo pravidlo, které je jistě hodno následování, zní: „Když jsem na více dní venku, chci být venku 24 hod – spočítejte si, když spíte v hotelu, kolik času ztratíte mimo přírodu, a to jste mimo dosah toho nejkrásnějšího.“ Spává pod širým nebem, pokud možno s výhledem na zapadající a vycházející slunce, ve spacáku, případně zasunutý do žďáráku. Výjimkou snad byla Chata pod sedlom Váhy.
Šest nejhezčích cest v Moravském krasu podle Milana Štulpy
ŽLEBY: Rorejsi; Majdaléna (zakázána, skoby odstraněny); Super Beran; Kůň
KRKAVČÍ SKÁLA: Stěnava
BÝČÍ SKÁLA: Zavřelovo Idaho