Jeseničtí skialpoši

Nevím jak slušně napsat to, že letošní zima je pro nás, Jesenické skialpoše, naprostým fiaskem. V Tatrách se podmínky údajně zlepšily. V jižních Alpských krajích už je už prý taky pěkně bílo. Janek pravidelně hlásí z Kanady sněžení a čerstvé přírůstky nového sněhu s každým ránem. Na nás v Čechách ale pan vrchní zasněžovač asi pozapomněl. Možná je to jakási kompenzace za minulý rok – tak si to vykládám já, abych měl alespoň nějaké logické vysvětlení a nepropadal úplné Jesenické beznaději.

Tři veteráni

Některé části Jeseníků mi v posledních letech doslova přirostly k srdci. Díky „pánům stavitelům a zeměměřičům Dlouhých strání“ jsem se dostal do oblasti, jakou nezasvěcený skialpinista často hledá, hledá a hledá … a nenachází, končí pak na profláklých a přelidněných místech. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit fakt, že je celá oblast i tento rok téměř opuštěná a outdoorovým boomem posledních let téměř netknutá. A nebo se pletu a je nás opravdu jen těch pár nadšenců, pro které se svahy v dolech pod Pradědem staly srdeční záležitostí.

Dvě sluníčka jako předpověď na víkend jsou jasným znamením k odjezdu z Brna. Vyrážíme v sobotu brzy ráno: já, Zuzi, Evča, Tom s Jitkou a Zbyňa s … uff, moje paměť. Letíme důvěrně známou cestou na Olomouc, snídáme tradičně v Zábřehu a pak už je to kousek jarní krajinou pod Praděd.

Cestou na hřeben

Skialpy, to je především volnost a radost z pohybu ve volné přírodě. S Tomem volíme výstup na Saša peek nezvyklou variantou. Všechny zúčastněné tak testujeme v přecházení úzkých vysokých hrází a přelézání nezamrzlých vodních toků – vše samozřejmě s lyžemi na nohou. Sjezd ze Sašova vrcholku byl „vskutku epesní“. Teď už je to úplně jasné. Podmínky na lyžování jsou ideální. Stoupáme na hlavní hřeben, jedeme dolů zpátky pod Saša peek a znovu na hřeben. Čisté modré nebe, rozhledy, mráz, horký čaj z termosky. No nádhera. Jsem rád, že s sebou celý den tahám těžký foťák a několik objektivů. Po hřebenu přecházíme na Vysokou Holi. Chvilku škemrám ať zůstaneme kvůli focení na hřebenu až do západu slunce, ale mráz, únava a Tomovo auto zablokované mým jsou argumenty, proti kterým nemám šanci. Před západem sluníčka hřeben opouštíme a den zakončujeme krásným dlouhým sjezdem do Sviního dolu. Ze Sviního dolu se pak po stanovení pravidel sjezdu: „kdo vyjede ze stopy je srab“, řítíme dolů k autu. Většina se vrací do Brna. Zůstáváme se Zuzi a s Evčou sami. Spíme v parádní chatě ve Žďárském potoce – inu odbory. Před usnutím popíjíme svařák a hrajeme pexeso, ve kterém se mi k velké nespokojenosti Zuzky zázračně daří nacházet stejné kartičky (vyhrávat).

Tom

V neděli ráno je zataženo a na slunečný den to rozhodně nevypadá. Když o hodinu později nasazujeme lyže, máme už nad hlavou modré nebe. Ptám se holek jestli chtějí spíš chodit nebo lyžovat. Jednohlasně jsme se shodli, že dnes jdeme hlavně lyžovat. Plán pro takovou variantu jsem měl připravený už ze soboty – Sviní důl. Když křest, tak ohněm. Šlapeme stopu nejprudší částí svahu. Holky jsou ze sklonu a malých rozestupů mezi stromy mírně rozpačité, což je obvyklá reakce všech začínajících Jesenických skialpošů zvyklých ze sjezdovek a velkých hor na spousty místa. Před prvním sjezdem dávám holkám instrukce, mimo jiné ať se drží stopy, aby se v lese neztratily. Mé doporučení si holky vzaly k srdci a tak cestou nahoru část stopy prošlapávám po druhé. S nedostatkem místa pro dlouhé oblouky si taky každý poradil po svém. Zuzku jsem například přistihl při pokusu o vyvrácení mohutného statného smrku. Lesní lyžování se ale holkám zalíbilo a opravdu mě mile překvapily. V pohodě zvládly základní fígle jako skialpové otočky nebo sundávání pásů ve větru. Ne každý se také smíří s únavným výstupem o několik set metrů výše pro těch pár minut sjezdu. Kolikrát jsme kdo svah vyťapkali a sjeli není tak důležité. Po sedmi hodinách jsme se západem sluníčka sjeli naposled.

Kdo to nezažil, asi nepochopí pocity, se kterými se člověk vrací po takovém víkendu domů. A kdo ví o čem je řeč a tento víkend tam nebyl, by tohle všechno raději neměl číst, abych nedostal někde v tmavém koutě deku.

Dík všem, se kterými jsem se TAM potkal a na viděnou na kopcích.

PS: Více obrázků najdete tady a tady.

Mišan