Já, Zdenka a Vysoké ukloněné plotny

Všechno to začalo tak, že oddíl odjel na Vtáčník a my jsme se Zdenkou cítily poněkud odstrčené. Jely jsme s Pikáčem do Krasu. Celé odpoledne básnil o Vysoké skále u Štěpánova. Ukloněný plotny, bezpečně odjištěný…znělo to jako ráj na zemi. Následující den mi přišla na mail podivná mapka, že prý ji mám vytisknout a o půl 10 být u Zoo, existuje prý popisek, všechno bude fajn. Úkol jsem splnila a půl 10 jsme se Zdenčou vyjely. Přišlo nám to hrozně dobrodružné, samy dvě, žádní chlapi. Kdo by si to byl před rokem pomyslel? Pohoda, sluníčko, nebudem se štvát, nic si dokazovat… Chvíli trvalo než jsme skálu našly. Vypadala…docela hezky. Do nástupu přes převis se nám hned ze startu nechtělo, ale po chvíli běhání kolem skály jsme našly štand na polici asi ve třetině stěny. Zdenka statečně odlezla. Jistila jsem a usilovně myslela na jediné: „Prosím tě, nepadej!“ Rezavé nýty a různé výstupky ve stěně mě příliš nepřesvědčovaly. Dobrala mě shora. Svítilo sluníčko, fotily jsme se, vyhřívaly, pohoda. Vytáhla jsem tu druhou cestu co vedla od štandu. Padat se mi nechtělo, ale celkem nebyl důvod. Pak si ji ještě vyběhla Zdenča. Tak jo, tak tu necháme foťák a matroš na slanění a dáme si to odspoda. Bomba. Slanily jsme k nástupu. V průvodci stálo: „Obtížným krokem přes převis, pak doprava, doleva, doprava, na hranu, jištění zastaralé…“ Hmmm. Prošly jsme se kolem skály z druhé strany a objevily další štand. Tak to je fajn, nýt, strom, štand, to půjde! Vzala jsem si na to prsák, od horoškoly prvně. Namádžovala jsem a že se pustím do toho obtížného kroku přes převis…nýt nebyl vysoko..zabít bych se neměla…

V tom si Zdenka všimla rezavé skoby pár metrů vlevo od převisu, vypadalo to k ní o dost jednodušeji….Tím mě dokonale zmátla, probudila se ve mě nerozhodná ženská. Tak co, nebudu se trápit, přece jsem si sem nepřijela nic dokazovat, vezmu to přes skobu. Čert mi to byl dlužen. Traverzovat dobrých 7m nad zemí a pod sebou mít jednu rezavou skobu do které byste si dobrovolně ani nesedli, je super pocit, vážně. Nýt už jsem nikdy nenašla, zachránil mě strom. Klíčové místo bylo za mnou, dolezla jsem ke štandu a dobrala Zdenku. Tvářila se, že se jí na první konec moc nechce. Ani se nebylo čemu divit. V dohledu stará skoba, borovice a hrana, o které psali, že je špatně zajištěná. Nebo poctivý odlez do jarní cesty, ze které koukal v dálce jeden nýt a nepsali o ní nic. Pak dlouhý hard corn traverz do našeho kruhu s foťákem. Pořádně jsem namádžovala, a protože rezavých skob už jsem měla toho dne dost, vydala jsem se k nýtu. Cvak, cvak, hrana, nýt … a pak…břízka…měla necelé 2 cm v průměru. Tu chvíli řadím k nejtěžším ve svém životě. Od břízky byly asi 2m k nýtu pod břízkou asi 3m k nýtu. Ten krok byl nepřekonatelný. Představovala jsem si jak padám 10m a strhávám s sebou skalní vegetaci. Zdenka za hranou…no to je situace. Do čtvrtého pokolení jsem proklela Pikáče, chce se nás snad zbavit? Pak jsem nadávala sobě, co tu sakra dělám? Nakonec jsem zmobilizovala své síly a cvakla. Nejkrásnější pocit na světě. Pud sebezáchovy uspokojen, sobecké geny se zaradovaly. Spára, nýt, vrchol! Děcka, tam nejezděte. Lezecky nezajímavé, celá skála je za 4 kromě jednoho převisu za 7…odjištěné horsky…já už tam taky nepojedu:-)

Klárísek

P.S. Klára to napsala naprosto výstižně a díky předvedenému výkonu (pro mě nepochopitelnému) si ani nedovolím napsat, že ta skála není zase tak hrozná, protože ty klidné, ukloněné, pro nás lezecké neodvážlivce naprosto ideální plotýnky se mně – na rozdíl od výzvy potřebující Kláry – líbily… nicméně to bylo ze skály všechno… Ale ten pocit, že jsme to SPOLU (ano, zrovna my dvě, teda Klára se mnou) zvládly SAMY, byl úžasný, a cukrárna cestou domů plně zasloužená…

Zdenka