Víkend v Českém ráji

Poté, co jsme letos byli párkrát na skalkách a s počasím s letními teplotami už v dubnu, jsem si řekl, že bychom mohli dát zkoušku písku. A to opravdu od slova zkusit. Nějakou dobu jsem měl lezeckou přestávku a od horoškoly v r. 2005 jsem vlastně na pořádným písku nelezl. Leona teprve začíná, vylezla se mnou pár cest na Vysočině a jednu v Krase:o) No nic, kdyžtak se jen projdeme, uvidíme.

Víkend má být slunečným a opravdu tak jest. Přijíždíme do Sedmihorek a vstupujeme do skaláku. Se souřadnicemi a GPS hledáme věže abychom se aspoň trochu zorientovali. Přicházíme k Podmokelské, je tu fronta.

Lezeme Údolní cestu, jednu z nejdelších cest Hruboskalska. Vím, že je tam na místní poměry hafo kruhů, takže si troufnu. Vcelku dobrý, ale sem tam je to o hledání morálu, přestože kroky nejsou tak těžké. Nevím jak polezu jiný cesty, když tady je asi osm kruhů. Matroše mám akorát. Skála má z údolí asi 60m, cesta bude mít víc. Lezeme to na tři délky, abych dobře viděl na Leonu a kdyžtak jí vyradil nějakej ten těžší krok. Lezl jsem opatrně, pomalu si zvykám na solivý písek. Leona je na písku poprvé. Věž nám odolávala asi 4 hodiny. Po celodenním cestování 200km toho máme dost a jdeme se najíst a spát.

V neděli si trochu pospíme a opět hledáme vytipované věže. Tentokrát v oblasti Maják. Při hledání zastavuji a koukám na skálu přede mnou. Vypadá to tu jako pěkná cesta, věž docela ucházející. Nastupuji kolmou stěnou, žádný kruh, zakládám snad dostatečné hodiny a ustupuji do korýtka. Kdepak ty kruhu místo máš??? Trochu rajbásek, trochu mechu, začíná to být nějakej hnus. Všude jsem založil svoje jišťo. Dolezu nahoru, věž bez vrcholovky a bez slaňáku. Takže skála se asi neleze. Aspoň pěknej výhled. Slaňujeme z docela dobrýho stromku a pokračujeme v hledání. Nějak mě opustil morál a chci něco lehkýho, pěknýho a hlavně zajistitelnýho!!! Zkouším lézt na Manon nějakou hranou, kterou jsem si načet, že by měla být v pohodě. Po docela exponovaném kroku, kde se člověk dostane na jakési oblé skoro chyty a nezajistitelné místo to vzdávám a nadávám, že na písek už nejedu. Opět žádné fixní jištění a zajistitelnost svým matrošem skoro nulová.

Nevzdávám to ještě úplně. Naproti je nejvýše položená skála. Nevím co je to za věž, nevím co jsou na ní za cesty. Jsem navázanej a lezu šikmo doprava na nějakej balvan a potom překrok za hranu. Tady se zastavuji a koukám na šílený propad dolů. Vymýšlím jišťo a jdu po západní hraně přes malý převisek až na vrchol. Po cestě se ptám lezců na sousední věži, kteří jsou na vrcholu, jestli je na mé věži vůbec slaňák.

Jak jsem byl vybátej, tak už mě napadalo všechno možný. Byl jsem ujištěn: „Jasně!“. Pěkná cesta, dvě tutový smyčky a jedny dobrý hodiny, ostatní jišťo aspoň pro psychiku.

Nádherný výhled, jsme nejvýš v oblasti Maják. Z vrcholovky se dovídám, že jsme na věži Zelenáč (Na břízkách). Dělám pár fotek, od dalších vylezuvších lezců se necháváme vyfotit a slaníme.

Vybátej jsem za dva dny do sytosti.

Inu na písku je potřeba umět. Nejen lézt ale také dobře zajistit, pač kruhů tu je jak šafránu. Na to, že jsme to jeli zkusit a nakonec se mohli jen procházet, je to dobrý. Opouštíme skalák a kupujeme pivo. Zase docela dobrá zkušenost a úplně jiné lezení než na vápně nebo žule.

P.S.: Hruboskalsko je hodně solivý, o týden později jsme byli v Ádru a měli jsme srovnání. Chyty úplně jinak berou a stupy jinak drží. Druhá věc je orientace v terénu, která zabrala strašně moc času. Na Hrubici jsou desítky věží, v Ádru samozřejmě ještě víc.

Jiřík