Dolomity – sami v klasikách

V polovině července udeřila neuvěřitelně stálá perioda dobrého počasí, takže otázkou nebylo jestli vyjet, ale kam a kdy. Nakonec padla volba na oblast Dolomit, přesněji Tre Cime. Rozhodnutí více než správné, jak ukázali následující dny. S Lukinem odrážíme v úterý 17.7. večer z Brna. Za Villachem už se mi klíží oči a jelikož Lukin nemá řidičák, jdeme spát. Posledních 150 km dorážíme ráno naprosto v pohodě. Kolem osmé ráno parkujeme na parkovišti u chaty Auronzo. Mýto se vyplatí zaplatit, je to sice 20 EUR, ale člověk má klid na další dny. Vyrážet v děvět ráno na nástup na některou z cest na Tre Cime a doufat, že na nástupu nebude fronta je za krásného počasí drzost. No a drzost se někdy vyplácí, na rozlez chceme jít Žlutou hranu na Cima Picolla. Vyhlášená klasika je na nástupu i ve stěně naprosto liduprázdná. Sice nechápeme, zato rychle nastupujeme a ještě rychleji lezeme.

Cima Picolla, Zluta hrana

Zlutá hrana, Cima Picolla

Cima Picolla, Zluta hrana

Krom několika krátkých úseků se jedná o lezení v pěkné, pevné skále. Asi nejtěžší jsou první dvě délky a pak jedna délka v horní části. Počasí je stabilní, takže volba na další den je jasná. Comiciho cesta v severní stěně Cima Grande. Na nástup míříme velmi brzo, už kolem půl osmé. A světě div se, opět nikdo. Pouze jedna dvojka jde zkoušet ISO2000, sportovní cestu vedle Comiciho a jedna dvojka už leze klíčové délky 250 m nad nástupem. Náš rozlet tedy opět nikdo nebrzdí.

Cima Grande, Comici

Po dvou délkách lehkého terénu začíná lezení převážně ve stupních 6 – 7. Celkem pohoda, v nejtěžším místě to chce moc nepřemýšlet a dva metry zalézt, jinak celkem vychutnáváme. Nad klíčovou délkou se stěna trochu pokládá a v závěrečném komínu je trochu mokro. Naštěstí máme dobrý popis, takže se nedereme na vrcholovou lávku mokrým komínem, ale traverzujeme lehce doleva, kde vede pevnou skálou řada skob. Originál cesta je více vlevo, ale tudy to jde taky a je to i větší zábava než trojkový dolez. Sestup který jdeme poprvé nás trochu potrápil, ale nakonec jsme si našli vlastní cestu asi rychlejší a pohodlnější než originální sestup. Za kofolu vyradím :-) Třetí lezecký den jdeme do jedné z nejlepších a nejodvážnějších klasických linií na Tre Cime. Hasse/Brandler na Cima Grande. Když to Huber vylezl solo, tak to zas nemůže být takový masakr… Docela je…

Cima Grande Hasse,Brandler

Orientačně náročný výstup, řada traverzů, od určité výšky velmi obtížný ústup a místy rozbitá skála. To vše i přes slušné zajištění činí s této cesty cestu s velkým C. Jinak Alex Huber je pro mne po přelezení této cesty totální magor… Krom dvou nejtěžších délek lezeme vše OS. Ty dva kousky na závěr převislé pasáže ale stály za to. Přelez je spíše ve stylu JTD (jak to de). Dolez od bvivakovací police na vrchol a sestup už je naprostá pohoda. Čtvrtý den si dáváme rest. Něco lehkého, pěkného. Co takhle Jižní stěna Cima Picolla, cesta Egger/Schaueck. 6+, bnýty na některých štandech co víc si přát. Do cesty před námi nastupují dva místní. Utěšujeme se že budou rychlý a nastupujeme za ně. V první délce mi posílají na hlavu pozdrav v podobě vlečky kamení, ale nakonec celkem odlézají a shodit kamínek se stává i v lepších rodinách.

Cima Picolla, Egger,Schaueck

Druhá délka je lezení za dunící lupen, bez jištění velmi daleko k první skobě. Malé varování, kterého jsme neuposlechli. Jedna z následujících délek je za tři a tak si říkáme, že by mohli utéct trochu dopředu. Bohužel zjišťujeme, že hoši nejen že neumí lézt v rozbitém, ale neumí moc jistit vlastním, takže nakonec na všech štandech pekelně dlouho čekáme. Za traverzy je jedna délka v převisku (byla mokrá, jinak fajn) a pak jedna délka pekla. Odchlipující se věžičky skrz které je vidět a v převislé stěně brát na sokolíky. Slibuji, že už nikdy neoznačím Rorejsy za rozbitou skálu. Závěr strmé pasáže je v krásné širočině jak vystřižené z Ádru a tak jediné co nám kazí vychutnávání expozice a lezení je ta dvojka před námi. Lezení šneka je proti jejich tempu jízdou M. Schumachera v kokpitu F1. Ve vrcholové partii je urychleně obcházíme a daří se nám slanit dřív než přijdou ke slaňáku, dokonce i sběhnout sestupový žlab, takže nám nezvládli hodit nic na hlavu. Na poslední lezecký den přejíždíme na Cinque Tori. Sportovní cesty, sluníčko, ideální lezení. V průběhu dne přjíždí Šudan and company a pomalu začíná další lezecký zájezd. Lukáš zůstává s kluky v Dolomitech a já musel odjet do práce na Obrwalderhuette. Ale to už je z jiného soudku.

Pár tipů na závěr:

Cesta: cca 690 km, nejlépe Vídeň, Graz, Villach, Lienz, Toblach, Misurina, Auronzo nezbytná Rakouská dálniční známka, mýto na Auronzo 20 EUR

Ubytování: lager na chatě Auronzo 14 EUR na osobu za noc, nebo parkoviště, není vhodné stavět stan!!!

Co se oplatí lézt: Žlutá hrana, Cima Picolla, 6+ 320 m Comici, Cima Grande, 7 450 m Hasse,Brandler, Cima Grande, 8 450 m Dibona, Cima Grande 5+ 450 m Demuth, Cima Ovest 5+ 450 m Sciatoli kante, Cima Ovest 8 450 m Perlen fur die Saue. Cima Picolla 9- 300 m Preuss riss, Cima Picolissima 5+ 200 m

a mnoho dalších lezeckých hitů od 4 – 10+ :-)

Průvodce: Sextener Dolomiten, R. Goedeke, Bergverlag Rother, 1. Auflage,2003 Dolomiten Vertikal, K. und S. Wagenhasl, 2. Auflage, www.loboedition.de, 2004

zoban