Lezení v placatém Německu I.

Hned pro začátek musím uvést napravou míru tu placatost. Přestože jsem téměř na hranicích s placatou Belgií a jestě placatějším Holandskem, není to s tou placatostí tak strašný. Naopak, jsou tu pořádný kopce. Například když si chci vyběhnout na nejvyšší horu Holandska, tak se docela zapotím i zadýchám.

Ale to není to, o čem jsem chtěla psát. Chtěla jsem psát o lezení. Takže, jak se leze v Německu?

Když jsem se balila na půlroční studijně pracovní pobyt v Německu, bylo venku asi tak třicetpět stupňů. Takže jsem s klidným svědomím nechala doma všechny věci typu čepice, rukavice, teplé ponožky a tak. A díky tomu se mě do povolených dvaceti kil vešel sedák, lezečky, dokonce i dvě karabiny a reverso. Mágo jsem pro jistotu nechala doma, co kdyby je na letišti napadlo, že to vypadá jako heroin. Nakonec to nebylo dvacet ale dvacet čtyři kilo a když na mě slečna na letišti začala dělat přísný ksichty, já jsem na oplátku dělala nechápavý a prošlo to bez připlácení.

Lezení se do Německa propašovalo, jenže co s ním? Tak nějak jsem tušila, že na univerzitě bude spousta tělocviků a jeden z nich by mohl být lezení. Dokonce jsem se na stránkách dočetla, že existuje nějaký lezecký klub – Klettergruppe, něco o úterku, no a pak jim asi spadnul server a v nejbližších třech týdnech ho nikdo nezvednul, takže víc jsem se nedozvěděla.

Nezbylo mě, než zvednout zadek od počítače a vydat se do terénu. Vyzbrojena mapou a zbrusu novým kolem, vydala jsem se až na kraj města, kde měla stát lezecká hala. Našla jsem ji snadno, zvenku na ní totiž visí velikej horolezec, trošku jako takové ty v poslední době moderní makety Ježíšků či Santa Klausů visících před vánocemi z balkónů movitých majitelů bez kouska vkusu.

Vlezla jsem dovnitř a málem mi upadla čelist. Asi čtvrt hodiny jsem se jenom kochala, koukala na všechny strany i dolů a nahoru, protože všude tam byly nějaké chyty, všude se lezlo. Koukala jsem na nabušený Helmuty a Gertrudy a tipovala si, kteří že jsou z univerzity. Nebyli žádní. Protože, jak jsem se dozvěděla poté, co jsem se odhodlala lámanou němčinou zeptat a pak poprosila, jestli by to ten kluk nemohl říct ještě jednou a anglicky, univerzitní klub sem chodí ve čtvrtek.

Ve čtvrtek jsem tedy naklusala na stěnu znovu a pak už to šlo rychle. Nechala jsem si ukázat, kdo že patří k univerzitě, vybrala si nejmíň nesympatického Helmuta a oznámila mu, že s nimi odteď budu chodit lézt. A bylo.

Ten den jsem se naučila základní a nejdůležitější fráze, tak se o ně podělím, abyste byli taky poučení:

Dober! – Zu!

Povol! – Seil!

Dolů! – Ab!

Němci jsou zkrátka struční a účeloví, nicméně tak trochu bez fantazie…

A abyste věděli, jak že to tedy na té úžasné stěně vypadá, vzala jsem si jednou s sebou vypůjčený foťák (digitální krabičku od mýdla, v tak mizerném světle se mi nechtělo plýtvat filmem a snažit se o nemožné se zrcadlovkou, takže omluvte kvalitu, je to spíš takové dokumentární), vyfotila pár fotek, pak jich polovinu omylem vymazala a zbytek máte tady.