Klouzání po zvlněném prostěradle

Sice s dvouměsíčním zpožděním, ale nakonec přeci jen vzniknul článek o jednom vydařeném výletu na Dachstein. Byla to taková hurá akce motivovaná velkou chutí pořádně si zalyžovat a omezená nedostatkem času. Z Brna jsme vyjeli v sobotu 1.12.2007 ve čtyři ráno. O necelých šest hodin později jsme už šoupali lyže po poměrně prudké sjezdovce vedoucí z Obertraunu na Krippenstein – pseudovrchol ležící 1500 výškových metrů nad parkovištěm.

Nebylo kam spěchat, a tak jsme si dlouhé stoupání zpestřovali opravami různých technických závad. Od neposlušné hůlky, přes vložky do bot až po zlomenou hrazdičku na vázání (ta už to chuděra nerozchodila).

Kolem třetí jsme se konečně vyškrábali k chatě Lodge am Krippenstein. Zbavili jsem se bagáže a šli si udělat před večeří ještě větší hlad. K naší velké radosti na chatě kromě nás, šéfa, výborné servírky a smečky psů nikdo nezůstal.

Večer na Krippensteinu

Po prvních třech chodech gastronomických pochoutek nám personál položil nečekanou otázku, jestli prý nechceme přidat. I když mi to asi někteří nebudou věřit, odmítli jsme. Fakt jsme měli dost. A tak nás dorazili ovocným pohárem, po kterém jsme se dokázali už jen skutálet do suterénní ložnice.

Na neděli jsme naplánovali přechod nekonečné zvlněné planiny k Simmonyhütte, kde chtěli zdatní a odvážní jedinci zanechat zátěž (v podobě materiální i personální) a vystoupit na vrchol Dachsteinu. Chatař nás ujišťoval, že se nemůžeme ztratit, páč je tam vyšlápnutá stopa.

Přes noc ovšem namísto slibovaného deště padal sníh. A tak jsme první kufr udělali hned pár set metrů od chaty – v místech, kde ještě včera byla sjezdovka. Teď už ji tam člověk mohl jen matně tušit, páč viditelnost byla asi na pět metrů a jediná stopa vedla od pat našich lyží.

Už se to trhá…

Chvíli jsme se tou bílou tmou potáceli do neznáma. Pak se mraky najednou roztrhly a nám se konečně otevřel pohled na nádhernou scenérii lemovanou majestátními stěnami tyčími se nad dachsteinským ledovcem.

Zvlněné bílé prostěradlo

Klouzali jsme se z kopce do kopce po vápencové planině prošpikované skrytými krasovými útvary, které prý rády polykají kolemjdoucí skialpinisty.

Tři mušketýři :-)

Kolem nás bílo, nad námi víceméně modro a nikde nikdo. Zbytek cesty nemusím popisovat. Daleko lépe to za mě udělají Honzovy a Zuzčiny fotky. Jen doplním, že vrchol Dachsteinu tentokrát dobyt nebyl (mmj. i proto, že jsme se neplánovaně zdrželi zdoláváním Klettersteigu na lyžích).

Škoda, že jsme se museli ještě v neděli večer dostat zpátky do Brna. S chutí bych si ten pobyt o pár dnů protáhla. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným za skvělou atmosféru a nezapomenutelné zážitky. Zuzce a Honzovi navíc za poskytnuté fotky a Míšovi za obrovskou obětavost a výdrž při kroucení volantem cestou tam i zpět.

Janca