Ve spárech lofotských spár

místo: Brno a blízké okolí

čas: někdy koncem května

„Tak jedem na ty Lofoty?“ „No jasně!“ „Jedem!“ „Kdy?“ „Já nemůžu tehdy a tehdy.“ „Já zas nemůžu tůdle a todle.“

čas: začátkem července (začíná perioda neustálých přívalových dešťů)

„OK, termín přelom července – srpna máme, tak kdo máte větší auto?“ „………….“ „…………………………“ „Mám Berunu (Opel Corsa).“ „Větší!“ „…………………………………………………..“ „Fajn, tak Vlasatí seženou auto, pozn. v rámci možností levně.“

čas: polovina července

„Tak máme auto, Octavii za slušnou cenu!“ „Čupr, začínám balit.“

čas: o den dva později (v Česku stále špatné počasí)

„Ahoj, tak auto nemáme. Když jsem mu v půčovně řekl, že jedeme do Norska, tak už bylo najednou půčený…“ ( vypípáno klávesou DELETE) „Mně už se nikam nechce.“ „Neblbni, co tady budem dělat? Pojedem v nouzi Felicií.“ „Ani náhodou. Nebudu se v tom mačkat celý 3 tisíce kiláků! Stejně už je po sézóně a chytneme špatný počasí. Proto nemusim jezdit až za polární kruh.“ „Zuzó!“ …

čas: týden před odjezdem

„Zdarec! Dobrá zpráva, máme auto. Velký, bez účtování kiláků a skoro za hubičku!“ „Jupíííí!!!“

Dva dny před odjezdem hromadná návštěva nejmenovaného hypermarketu za účelem bohatého zásobení za polární točnu na přibližně 16 dní. Kromě jiného Vlasáč se Zuzou nakupujou pytel brambor ( „Na banďory v ohni pečený,“ vysvětluje Zuzák). Den nato zjišťuju, že dovoz brambor je do Norska zakázán… Cestou z ráje nadbytku ztrácíme výfuk… Naštěstí ne z půjčeného Pučmelouna. Všechno klape, dovolené na dva týdny vyřízeny, zdá se, že překážky byly překonány a klacky zpod nohou odkopnuty. Stačí se jen dobře vyspat na nonstop cestu 3 500 km dlouhou. Nedaří se.

Den D, vlastně L, nastal. Po šichtě nakládám Kámu. Jako vždycky úsporná. Fajn, zatím se vlezem. Otázka s olbřímým interpunkčním znaménkem – Ale ještě Vlasáči????? Bojíme se jejich výhružek. Máme obavy, že si s sebou balí i peřiny s babičkou. Plni očekávání přijíždíme na místo srazu – peřiny jo, babička zůstává doma, místo ní pytel brambor. Přijatelný kompromis. Zdá se, že kufr berlinga má falešné dno. Z okýnek čouhají: 1 pohorka, rybářský prut, sedátko z Arca, dva batohy, stan, plotýnka vařiče a 4 vytlemené papuly. Vyrážíme za hezkým počasím za severní polární točnu. Ještě poslední zastávka v civilizaci – za Děčínem se stavujeme na poslední domácí českou, kulturní večeři – dvakrát býčí žlázy to jistí. S Vlasáčem kašleme na mužskou solidaritu. Sever je sever. 42hodinová nonstop jízda jak od Pergnerky. Německo, Dánsko, kafe, Švédsko, kafe, Švédsko, kafe, Švédsko… Norsko!, kafe, Lofoty (to je taky Norsko, já vím). Zastavujeme jen na čůrání, benzín a kafe. Později i na focení. Jednou proto, že nám svítí kontrolka, o které nevíme, co znamená. Později už bez focení. Později už raději nezastavujeme, jinak by se fotilo.

víkendové chatičky – jako u Sázavy

Lofoty – nekonečný fjordy, nekonečný hory vůkol, nekonečný azúro… Jo, jo, jet do polárních krajin za hezkým počasím a opalovačkou, když je doma hnusně. Za Svoelvaerem směrem na Kale je v zátoce kemp s pitnou vodou a suchými záchody. Když přijíždíme, na prvním stanu visí moirový slipy – je nám jasný, co to znamená. O pár metrů dál hraje celej autobus fotbálek a haleká. Dřevěný stoly z celý pláže sobecky sražený pod jednu stanovou plachtu, ačkoli jich je „jenom“ jeden autobus, je lidí z něho všude habaděj, až moc – už jsme si mysleli, že hromadný turismus nízkonákladových cestovek je v Česku minulostí. Bohužel ještě ne. Unavení a, snad proto i lehce znechucení, jdeme spát. Ráno multipřekvapení – český stanový tábor mizí (a už se až do konce našeho setrvání nikdo krom jednoho skoronaturovanýho žádnej další Čech neukáže), počasí jak ze škatulky, až skoro litujeme, že s sebou taháme péřovky, rukavice a pletený čepice (ale i ty se hodily), přes kopec nádherný jezero se sladkou vodou, kde se pak každý večer zkulturňujeme a kde člověk může najít kus samoty, pokud ji hledá, a ještě kousek dál, přímo nad mořem se před našima hladovýma očima rozevřou nádherný, dočervena zbarvený žulový útesy, famózní plotny, s jasnou pravidelností vyhlazený tisíciletím mořským příbojem, stovky spár, ani jedna stejná, vůně slaný vody, hučení vln, skřehotání racků a cinkání oceli. Tahle do výšky zhruba 30metrová rajská „minioblast“ Paradiset by u nás vydala za slušnou lezeckou arénu, tady je to jen cvičný úsek; osahat kámen, potrénovat s materiálem a nechat se vtáhnout do atmosféry Lofot. S „nedokonalým“ západem slunce máme za sebou severské entrée a báječný den. Další dny vyrážíme za multipičkami, což je vlastně logický, poněvadž kvůli tomu se sem jezdí (prý kromě boulderingu ještě, ale to jsme ňáko podcenili…) – Gandalf (cesty Gamle rev, Tromsø ekspressen), Djupfjord (Bare blåbaer, Lille Festvåg, Gankerisset), Store Festvåg (Lundenklubben), Trollfestningen (Colibrien, Fingerrisset), Presten (Vestpillaren)…

rajský Paradiset

Oblastí je tu víc než hodně, zaleze si opravdu každý, ti, kdo mají tvořivého ducha, tu mají obrovský potenciál cesty i vymýšlet, jen k těm nástupům to není někdy úplně lehký (ale záleží na výběru). Výhodou týhle severní destinace je, že se tu nedá zatmět, lézt se dá prakticky celých 24 hodin (místo konání další čtyřiadvacítky by měl tedy její organizátor zvážit). Počasí jsme měli až neobvykle stabilní (je to taková malá loterie), vyjma asi dvou dní, které jsme s chutí využili na čumendu vůkol. Je na co se dívat, nejspíš se to neokouká. Pokud máte při lezení tu výhodu, že vidíte na moře a máte to štěstí, že bouřka jde od něho (což se asi stává dost často), pak si můžete celkem včas rozmyslet, odkud slaníte – vřele doporučuju. I přes snad dokonalý tření je i mokrá žula kluzký materiál. Jelikož se snad všechno leze po vlastním jištění (pokud se např. vynechávají i nýty, když už tam někde jsou, jako se to podařilo mně), tak se vlastně vůbec nepadalo, on si to taky člověk dvakrát rozmyslí, jestli si odskočí do sebou založeného čoku, nicméně až na nějaké rozsáhlejší plotny jsou cesty logický (většinou soustava spár) a velice dobře odjistitelný. Leze a štanduje se tedy prakticky pouze na vlastním. Skála bývá většinou velice kompaktní a až neuvěřitelně drží na tření. Je příjemná, hebká a nedráždí pokožku (v rámci možností), doporučují 4 ze 4 lofoťáků a lofoťaček.

Zuza ve „Svinském direktu“

Večery se dají trávit různě (je třeba hlídat čas na dobrou noc – a to bez legrace) – hraním společenských her, pálením impregnovaného jedovatého dřeva, (následnou) komunikací s domorodci, plácáním komárů, zíráním do moře, vínem, zpěvem, tancem, ženami, a když ženy nestačí, rybařením, zachytá si opravdu každý (sám jsem toho jasným důkazem; ty potvory berou tak kolem 9/10 hodiny), povolení od norského rybářského svazu pro chytání z břehu moře není třeba, takže si můžete zpestřit jídelníček rybou na tisíc a jeden způsob (pomněte – ten nej si vyžaduje tučné předzásobení echtpravými vietnamskými bambusovými výhonky).

pohled na zátoku z kempu

Vagakallen – někde tam je ukrytá božská Freya

Zpátky jsme se dostali přes norské silnice po západním pobřeží, člověk jen litoval, že byl po automaratonu tak unavený, že musel chvílemi i zadřímat. Sice se nám to o den prodloužilo, bo se nedá jet legálně víc než 90 km/h a bo 3,5 tisíce kilometrů touhle rychlostí úplně neodsejpá, ale zato si krk vykroutí jako na zájezdě do Petrohradské ermitáže. I když jsme se v závěru nalodili na špatný trajekt, domů jsme dojeli zdrávi a spokojeni a plni dojmů.

Měl jsem štěstí, že jsem se poprvé na Lofoty dostal s báječnýma lidma, takže se pro mě staly herzenstückem. A to dělá většinu úspěchu. Snad díky nim, Pajtrnožce, Žbrndobabce a Šťáhlavovi, se chci do spárů lofotských spár vrátit a „dát si“ lofotské plotýnky znovu.

(účastníci zájezdu: Káma, Vlasáč, Zuzák a Olaf)

P.S.: Ceny surovin a vůbec všeho jsou zhruba takové, jako u nás, jen to před kasou nezapomeňte vynásobit třikrát. P.S.S.: Existuje výtečný průvodčík v přepočtu za 1000,- kčs, který se dá pořídit na báru v lezecký hospodě ve Svolvaeru, ale o tom a dalším naleznete víc v článku od Kámy http://lokalka.climbweb.cz/?bcoid=1477. P.S.S.S.: Pokud byste někdo sháněli větší auto a neměli vlastní nebo ho chtěli šetřit, za opravdu komfortní peníze vám pan Karel Samuel z Třebíče jedno takové zapůjčí (Ciroen Berlingo). Dá se s ním pohodlně domluvit na podmínkách. Budiž pochválen. Alelujá! P.S.S.S.S.: Losi jsou jen reklamní tah nadnárodní losí společnosti, nikdo je nikdy neviděl. Kromě mě.

Šťastnou cestu.