Velikonoční Špáňo

Zimní sezóna se letos jaksi nevydařila podle předtav. Sněhu málo, samá základovka, takže místo Haute route jdou lyže do sklepa, ale co s načatým jarem. Takže ještě že má člověk kamarády co mají špatné nápady a další kamarády, kteří se k těm špatným nápadům přidají.
Levné letenky do Alicante s Ryan Air, takže není co řešit, nějaká lezenice po vyhřátém vápně se najde. Snad nebude moc vedro.
Letenky nakonec až tak levné nebyly, vedro rozhodně nebylo, tak ještě že zůstala aspoň ta dobrá lezenice.
Takže teď už jen pár poznámek k výletu.

Den první – cesta, nákup nezbytností a první lezení

Až někdy poletím příště, tak si určitě vytisknu palubní lístek, nikoli potvrzení rezervace, nikoli seznam spolucestujících se všemi požadovanými údaji či jiný nesmysl, který web Ryan Airu nabízí, ale kartičku s textem Boarding Pass. Jelikož jsem vytisknul všechno, krom té poslední klíčové, doplácíme na letišti ještě každý 40 EUR. To nám to pěkně začíná. Nicméně po této okolnosti jsme připraveni i na placenou toaletu v letadle, ale naštěstí je zdarma.
Půjčení auta v Alicante je zcela bez problému, použili jsme rezervaciu přes www.hispacar.com a dokonce pokud budete mít štěstí, hovoří jedna z asistentek česky, takže total pohoda.
Pokud budete vyrážet směrem na Sellu, tak sjeďte hned exit 12, nachází se zde hned vedle sebe Carefour, těch najdete i víc, ale hlavně Decathlon. Jediné místo kde se v širokém, dalekém okolí dalo koupit plynové bomby se závitem na naše vařiče.
Jinak přejezd do Sella není dálnice potřeba, bezproblémů jde jet po státní. I přes peripetie se sháněním plynu, nákupy, atd. stíháme do tmy vylézt tři pěkné dlouhé cesty v centrálním sektoru na stěně Techo del Rino.

Den druhý – lezenice Sella

Lukin s Marťou vyrážejí do centrálního sektoru a okolo, my s Vlkem jdeme pěšky do Wild Side. Místní rangeři nám řekli, že se tam chodí pěšky. Asi nemají rádi cizí amigos. Normálně se nahoru jezdí autem, dolů nás naštěstí už jeden z lezců svezl.
Ve spodních sektorech prý lezení takové divné, no na Wild Side jsme krom prvního rozlezového 6c+, taky bylo divné, už nacházeli jen samé příjemné linie. Dlouhá 7b, 7b+, 7c a pak čísla na které už jsme jen s otevřenou hubou zírali a nechápali za co že se to leze.

Den třetí – lezenice Sella

Počasí nejisté, místy skoro deštivé, takže převisy Wild Side jsou jedinou rozumnou volbou. Tah na bránu by byl, jen ty ruce po předchozím dni nějak nenásledují. No aspoň na AF si přelézáme asi nejhezčí cestu sektoru Ya Somos Olympicos. 40 metrů se spodní půlkou po krápnících se 7c bouldrem na závěr. Bývalo to 7b+, ale upadnul krápníček.
V noci přichází pořádný lijavec a program na rest day je jasný, sušit a něco lehkého, zážitkového na sluníčku nad mořem.

Den čtvrtý – Sierra de Toix-Raco del Corv

Prostě někdy uvidíte fotku cesty a víte, že tuhle prostě chcete. Někdy to platí i o jiných záležitostech, ale o těch cestách víc. No a tahle fotka v průvodci, modré moře, bílá převislá hrana z jeho hladiny, prostě bomba.
Vlk suší se slovy, že rest day je od slova rest, no a my jdeme lezt ve třech. Aspoň se bude dát fotit.
První délka je traverz těsně nad mořem a pokud si nechcete ošplouchnout kotníčky tak doporučuji nepadat. Štand po cca 50 m lezení na hraně a pak převislá lajna proti obloze. Jako první si ji vychutnává Lukin, pak já a nakonec Marťa. Poslední délka trochu kazí dojem, ale i ve vietnamské džungli říznuté kaktusy Lana Estacada je potřeba umět lézt. Ať žije alpinismus.
Na dvě slanění jsme dole a bohatší o prima zážitek už zbytek dne věnujeme koupání a KPČ (Kulturně poznávací činnost) v Alicante.
Večer přejiždíme do oblasti Forada. Jen takový malý postřeh, možná je dobré, když ten kdo naviguje umí anglicky. Takže my jsme sice netrefili do Forady hned napoprvé, ale za to jsme měli krásný nocleh v borovicových hájích.

Den pátý – Forada

Po důkladném pročtení průvodce se vracíme zpět do Petreru a už po správné silnici jsme za chvíli na správné odbočce abychom se pak už jen asi tři kilometry divili, co všechno dokáže vyjet Opel Corsa. No svým autem bych to asi nezkoušel. Do skal to je pak cca 5 min.
Kolmé a hlavně převislé směry po dírách a dírkách s velmi příjemnou strukturou. Lehké chladno, protože jsme skoro 1000 m nad mořem a pofukuje vítr, ale na lezení zcela ideální.
Lezeme jak utržení z řetězu a padají první 7b na Flash, většinou ale na druhý, max třetí pokus. Rozhodně doporučuji nevynechat nádherné lahůdky jako jsou Muscleman 7b, Elios 7a+ nebo 40 m dlouhý Galimatiash 6c+.

Den šestý – Marina

Ráno je ve Foradě zataženo, mraky se váeljí po kopcích a tak i přes odlišný názor některých členů expedice rozhodujeme pro přejezd do Mariny. Menší oblast položená na Petrerem v údolí, méně větru, více slunce. Sice je to jaky kdyby španělé přijeli do ČR a jeli lézt na Břestek, no ale nám se tam líbilo.
Pro Petrer je to asi něco takového jako pro Brno Stránská, ale lezec kolem 6a/6b nebo i lehčí si najde spoustu zajímavých směrů na vyžití. Většina cest kolem 15 – 20 m, ale ty lehčí, dlouhé až přes 30.
Jen tak marně přemýšlím, proč by Španěl jezdil do ČR za něčím jiným než Labák nebo Ádr. No , to je vedlejší.
V poledne začíná pršet a tak přejždíme na pobřeží, kde to vypadá, že je líp. V Mascaratu, sektoru Gorge mají být třicetimetrové, převislé lajny lezitelné za deště.
Skála je v kaňonu suchá, vypadá úžasně, má to pouze malý háček a to ten, že potok prohloubil nástup o cca 3 až 4 m. Největším dobrodružstvím se tak stává dobytí prvního nýtu v cca 6 m kombinací vydatného stavění, šáhla a velkého nasazení. Vlastní lezení je pak už za odměnu. Zejména prostřední cesta Hambre de Mujer 7a je lahůdková.

Den sedmý – Sella – Wild side

Vzhledem k silnému celonočnimu dešti, který neustal ani ráno není pro poslední lezecký den mnoho alternativ. Snidani si děláme až ve skalách, protože pod převisy neprší a skála je nepochopitelně suchá téměř všude.
Na rozlez dáváme Oceano, velmi pěkné 7b a pak to tak nějak bereme jak to jde pod ruku. CXhvíli lezeme s Vlkem sami, to když Lukin ošetřuje Marťu na kterou vlezla nějaká rýmyčka, chvílemi ve třech. Lukin nakonec onsajtuje jedno vypečené 7c a já si přelézam Ya Somos Olympicos.
Ještě poslední večeře a už za hezkého počasí přejiždíme na letiště do Alicante, nacházíme stinné zákoutí u záchodků a v suchu nocujeme.

Den osmý – odlet domů

Cesta zpátky proběhla v pohodě. Kouzelné kartičky s textem Boarding pass jsme si opatřili, dokonce prošlo i kilo nadváhy u zavazadla no a v Brně abychom nevyšli ze cviku prší. prostě prima výjezd.