Jak optimisté převálcovali pesimisty

Čtvrtek večer sedíme u Kozy, řeší se co víkend, Marťa je domluvená s Lukášem že bychom mohli podniknout výlet do Čech. Prozkoumat nějaké nové oblasti..
Lukáš, jakožto pískař a protože bydlí v Praze nás prej vezme na nějaký písky.. Hrubice, Sušky… to bude super.
No jo..ale co to počasí? Předpověď dost bídná, zvažujeme variantu nějaké české žuly.
Ondra nás zrazuje.. „tak daleko kvůli nějakým kvakům?“
Blá blá, nenecháme se odradit, prostě JEDEM.

Bude to lezecko-poznávací výlet, podle toho co počasí a naše lezecké schopnosti dovolí. Ještě že máme toho Lukáše který nám snad něco vytáhne.
V pátek ladíme detaily…“tak co, žula nebo písek?“
Marťa M. posílá předpověď slunečnou, prej bude celou sobotu krásně (optimista).
Pája posílá link na horosvaz… všechno červený a zákaz lezení.
Ach jo..tak prej ta žula.. ale mně to nevadí, třeba si zkusím vytáhnout nějakou trojku částečně po svým.
„Marti, bereme ty špekáčky? Vezmu vám taky, jo?“, píše Marťa M.
Hlásím to Pajovi.
Pája:“a to ty špekáčky chcete opékat ve stanu nebo pod deštníkem?“
Ha ha.
Ti pesimisté… pršet nebude:)

Tak konečně, odjezd z Brna kolem půl sedmé v pátek, v sestavě ja, Pája a Marťa M.
Hned na úvod Marťa rozprostírá na zadních sedačkách deku s výhružkami, že nás zaškrtí jestli budeme jíst nebo pít v autě, protože je nový a jestli jí z něj uděláme špinavý lezecký auto tak nás už nikam nevezme:)
To pivo co má Pája s sebou popíjí teda jen na tajno:)

V Praze nabíráme Lukáše a frčíme směr Most.. naše destinace Bořeň:)

Marťa zjišťuje že zapomněla spacák.
Bude jí stačit ta minideka na které sedíme?
I zželelo se nám milé Marti a půjčuji jí svůj spacák a musím se vecpat k Pájovi.

Na místě jsme kolem 22.30 a jdeme hledat tábořiště.
Tábořiště = ohrada pro krávy, tento večer bez jejich společnosti.

Vzbudím se v 8 ráno, leje.
Do pytle. Snad to přejde a nebude tak celý den.
Sice jsme to brali jako výlet, ale přece jenom.. :(
Další probuzení asi v deset.
Hurááá, už neprší, fouká, ale obloha vypadá slibně.
Vylízám ven, Pája stojí asi 15 m od stanu a prý: „pojď sem a neotáčej se, až budeš tady“
Tak jo.
Otáčím se…. „wow“. Skály nad námi mi berou dech, působí fakt majestátně. Tak nějak „horsky“
Později zjišťujeme že to není žádná žula ale jakási vyvřelina.

Po snídaní se pokoušíme najít nějaké nástupy, trošku se motáme, pak se zdá že se Lukáš orientuje a chce si vylézt nějakou šestku kterou tu prý už kdysi lezl.
Naštěstí mu nevadí že další 3 lidi lezou za ním na druhým :)
Pěkná cesta, no, zadarmo není.
Jen jsme doufali že Lukáš nezhučí pod prvním do té díry pod námi.

Dál se snažíme zorientovat, „kde jsou sakra nějaký trojky, čtverky, něco lehčího?“
Ptám se nějakého borce který vypadá že tu není poprvé.
Tak prej tyhle tři linie vedle sebe jsou čtverky.. ok, no když to říká.

Dodávám si odvahu, chci tu jednu čtverku zkusit.
Doma jsem si hrála na hrdinku, že prej v Krasu mi to nejde, ale na hezké pevné skále kde můžu založit to bude lepši…
No jo, to bylo doma:)
Nalézám do čtverky, první borhák je nějak vysoko.. no nevadí, vždyť si přijistím, ne?
Hmm, ale má dřívější jistota z irského tradičního lezení už není tak jistá.. navíc tam jsem lezla 15 m cesty, tyhle jsou trochu delší.
Nějak se bojím ještě pod prvním, nevím jestli můžu těm friendům věřit a tak traverzuji do cesty kterou zkouší Marťa.. respektive dozkoušela a od druhého borháku se nechává spustit dolů… prej je to tam nějaký těžký.
Já se taky nechávám spustit dolů a Lukáš nastupuje abychom zachránili ten matroš:)
Všichni ostatní ji jdeme na druhým.. prej ČTVERKA.
Jakýsi koutokomín, nohy na rozpor, stupy žádný… no paráda. Čtverka jak vyšitá :) .. ani za boha.
Skvělý na té cestě bylo to, že na vrcholu je knížka tak se konečně dozvídáme kde jsme… a ne, opravdu to není tam kde jsme mysleli:)
Tak jo, byla to pět mínuska:)
Marťa pak vedle zkouší nějakou pětku… pěkný, pěkný…taky poněkud těžší pětka:)
Nebo je to naše lezení fakt tak mizerný? Ale ne, to musí být prostě chyba v klasifikaci:)
Lukáš navrhuje ať slaním dolů kolem té čtverky co jsem chtěla lézt (už víme, že začátek jsem šla blbě). „Nooo, vypadá to celkem v pohodě, to by mohlo jít, docela dobře by se mohlo dát zakládat. Akorát je na těch 30 m jen jeden borhák…“
Ok, tak zkusím, k prvnímu snad dolezu a pak uvidíme.
Tentokrát to jde nějak líp, nad prvním (jediným:) borhákem zvažuji jestli pokračovat, ale zkouším, bojím se, vracím se ale pak přece jen dobojuji nahoru!
Uff.. hurrá, krása. Výhledy luxusní a já si to užívám.
Ovšem tím mi adrenalinu ten den stačilo, beztak je kolem půl osmé tak už balíme.
Lukáš s Marťou lezou ještě nějakou 6-, kde si Lukáš několikrát odsedává do vklíněnce.
Tak prej sraz u stanů.
Čekáme, čekáme, padám hlady takže Pája starej skaut rozdělává oheň i z toho mokrého dřeva (psst, tajná poznámka: s pomocí papírů z mého zápisníčku)
Lukášovi beru špekáčky ze stanu, protože Marťa má ty naše s sebou a já padám hlady.
Dívám se na skály… oni ještě lezou.. teda že by toho ještě neměli dost?
Už se chystáme do hospody a přichází Marťa s Lukášem.
To lezení poslední bylo trošku nedobrovolné… ha, někdo zapomněl uzlík na konci lana po slaňování a trošku se seklo nahoře :)
Takže si museli dát ještě jednu cestu ke stejnému slaňáku:)

Následuje velké zklamání když dojdem dolů k autu na pivo a hospoda zavřená. Měla být do desíti:(
No tak nic, tak jdem zpátky a opečem aspoň další špekáčky.

Druhý den řešíme jestli zůstat nebo se přesunout ochutnat kousek pískovcového lezení na Tisé.
Lukáš by raději zůstal… zbytek by si raději sáhl na písek…takže jedem.
Tisá krásná, malé věžičky, málo turistů…
Na začátku Lukáš tahá nějakou „prý trojku“.
Chce do toho uvrtat Marťu ale ta odolává.. „kdyžtak nejdřív na druhým“.
Začátek poměrně težký, takže trojka to asi úplně nebyla, ale jinak hezký lezení.

Pak jdeme nějakou čtverku, prý nejlehčí cesta co tam je. Sice bez jištění, ale Lukáš provazuje asi troje hodiny, pak to jde na druhým Pája, prej „brnkačka“ a tak tahá i Marťa.. pohodka.
Výhledy parádní, slunečný den, obloha modrá s pár mráčky… dokonalý léto. Na sedáku pytlík se svačinou a čokoládou pro vrcholovou svačinu..paráda.
Akorát ke slanáku se musí udělat malý překrok/přeskok.
Trochu panikařím, na základce jsem sotva doskočila do písku když jsme skákali do dálky..ach jo:(
Kluci si to skáčou tam a zpátky jako by nic a mně jímá hrůza při představě kdy tam budu muset jít já.
Marťa to zvládá v pohodě, já pět minut stojím u kraje a pak to stejně jaksi slezu/oblezu.
Ach jo, sralbotka:) já ty překroky fakt nedávám.

Nemáme moc času, Lukáš chce jít ještě jednu šestku.
Vypadá to krásně, celkem zajistitelně, Lukáš zakládá bambuláka, pak ještě jednoho, pak hrot, pak odsedává, pak pokračuje … a pak štanduje na nějaké polici.
Všichni čtyři štandujem v rezavým kruhu…. Bože bože, kam jsem to zase nalezla. Už ať jsme pryč:) Lukáš pokračuje druhou délku, krásný 6-kový lezení luxusně odjištěný třemi kruhy.
Nahoře nějak nemůžeme najít slaňák ale pak se podařilo:)

Půl čtvrtá, to máme tak akorát protože Lukáš musí být do půl sedmé v Praze.
Někdo pivo, někdo bezinkovou limonádu a něco málo k jídlu ve skvělé hospůdce u skal a frčíme do Prahy.
Po cestě domů se drze nacpeme na návštěvu k Mužátkovým, kde nás čeká nachystaná svačina, mňam dezert a víno a ještě probíráme naši nedávnou dovolenou v Norsku.

Konec v Brně na Mendláku asi v půl jedenácté..

Zhodnocení: Skvělý výlet, poznání nových lezeckých oblastí (i když sami bez tahače Lukáše bychom si moc neškrtli:) a hlavně zjištění jak to může být super když se nenecháte zviklat škarohlídy, pesimisty co věří na špatné předpovědi a místo víkendu v Brně vyrazíte na takový skvělý výlet (a ještě k tomu vezmete i ty špekáčky:)

Marťa Č.