Jak jsme zase jednou něco nevylezli…aneb pokus o Hintergrat na Ortler

Už několik týdnů jsem se chystala vyjet někam za lezením/vht na hory. Ale mělo to 2 háčky – nebylo počasí + nebylo s kým. Každej, před kým jsem tento nápad nadhodila, se na mě díval jako na magora. Je přece jaro a vyhřátý skály čekají. Akorát Peťa „Inža“ N. (dále jen Inža) se tvářil, že by taky někam na vyšší kopce vyrazil. Paráda! Ze svého wishlistu vybírám Pallavicini na Glockner. Předpověď ale nic moc. Jako druhou variantu navrhuju Hintergrat na Ortler. Předpoveď ujde, Inža souhlasí. Do poslední chvíle nevíme, kdo vlastně všechno s náma pojede. Nakonec vyrážíme v sestavě Inža, já (Lenka H.), Petr (Inžův známej ze školení instruktorů RCI) a Petrův kamarád Michal (kterej si pro změnu dělá kurz na horskýho průvodce).  Takže já a tři skoro-instruktoři. Fajn.

Ve čtvrtek ráno objíždím Brno a nabírám kluky. Před půl sedmou pak vyrážíme směr Itálie a kolem čtvrté přijíždíme do Suldenu. Cestou máme výhled na severku Ortleru (kterou mám mimochodem taky ve wishlistu – ale to až budu velká a nebude to tak moc vyledněný, jako je to teď). Zároveň zjišťujeme, že je tady celkem dost sněhu. Mnohem mnohem víc sněhu než jsem si představovala… Na parkovišti přebalujeme bágly, přičemž se řeší závažné problémy typu: vzít softshellku, nebo jen vestu, vzít termosku, nebo bude stačit petka, a jaký budou potřeba friendy? Celej proces trvá asi hodinu. Ale nikam nespěcháme, dneska nás čeká už jen výstup na Hintergrathutte (ca 700 výškových). Řešíme, jak co nejlíp využít nadcházející 3 dny – Inža navrhuje lézt jeden den východní stěnu Gran Zebru, druhej den Ortler, třetí den sestup k autu. Tento mírně ambiciózní plán je zamítnut, půjdem jen na Ortler.

Výstup na chatu probíhá poněkud nestandardní cestou, která kombinuje boření se ve sněhu a lehký lezení po skále připomínající kamenolom. Dostávám maličkým kamínkem do ruky a zaujatě sleduju, jak velkou modřinu může takovej malej kamínek vytvořit. Raději nasazuju helmu. Na chatě (která bohužel nemá winterraum) se ubytováváme na terase, Michal na stole. Mám nic moc spacák a tak strategicky volím místo uprostřed. Plán na další den zní: prošlapat si cestu kam až to půjde a v rámci toho se trochu aklimatizovat.

Vstáváme na pohodu někdy v osm a kolem desáté nalehko vyrážíme. Kluci se střídají v prošlapávání. Já jdu celou dobu druhá nebo třetí a doufám, že to není moc blbý, když se do prorážení cesty nehrnu. Je ukrutný vedro, dost se to boří, a tím pádem to jde pomalu. Ale užíváme si nádherný výhledy na Gran Zebru (nebo-li Königspitze), Monte Zebru a další kopce, nikde nikdo, prostě krása.

Ve tři hodiny to asi v 3300 m n. m. otáčíme a jdeme zpátky k chatě. Už tak dost vlhkej sníh se mezitím změnil v odpornou těžkou břečku, a tak přicházíme kompletně promočení. Z ponožek vymáčknu asi 2 deci vody, boty jsou na tom ještě o něco hůř. Uvaříme a zalezeme do spacáků. Někde jsem četla, že je dobrý sušit mokrý věci na těle, a tak znechuceně dávám svoje odporný ponožky mezi tričko a mikinu. Studí to jak sviňa. Spacák se mnou sdílí taky řádně nasáklý rukavice a extrémně nechutný vložky do bot. Asi po pěti minutách na sušení ponožek kašlu a hážu je někam pod nohy. Inža má ve spacáku ponožky dokonce dvoje, což komentuje tak, že kdyby se ráno náhodou neprobudil, tak se udusil.

Ve tři zvoní budíček. Po „snídani do postele“ všichni leží ve spacáku, hledí do blba a nemůžou se odhodlat vlézt do mokrých bot. Ponožky jsou furt mokrý, vložky kupodivu suchý, boty připomínají nasáklou houbu. Po hodině odhodlávání a balení věcí vyrážíme směr Ortler. Sníh se boří ještě víc než včera. Jdeme v pořadí Inža, já, Michal, dlouho dlouho nic a Petr. Čekáme na Petra, ale nikde nikdo. Po chvíli vidím v dálce postavu, která se ale pohybuje opačným směrem, zpátky k chatě. Voláme na něj, načež se ozývá výkřik: „Mr*at!“. Tak jsme zbyli tři. Snažím se za klukama moc nezaostávat.

Brodíme se sněhovým polem s docela slušným sklonem, přičemž se každou chvíli někdo propadne. Následuje lezení za 1-2 a tzv. první Eisfeld – velký, skoro rovný sněhový pole, kde dáváme svačinu. Je deset, jsme v 3500 m a říkáme si, že ve dvě bychom třeba mohli být nahoře. Pokračujeme pod Signalkopf (3725 m), kde by se mělo slanit z údajně dobře viditelného kruhu a následně odtraverzovat.

Kruh hledáme asi hodinu, prohledávám každej milimetr stěny a nic. Kluci lezou až na vrchol Signalkopfu a odhrabávají sníh ve snaze tento „dobře viditelný kruh“ zviditelnit. Furt nic. Inža zkouší kamsi traverzovat a porozhlídnout se po nýtech, který tu mají někde být. Nic. Přemýšlíme, jestli neznáme někoho, kdo Hintergrat lezl, a kdo by se dal využít jako přítel na telefonu. Nikoho neznáme. Zkoušíme volat Zobčovi – je to přece jen profláklá cesta, tak třeba už tu někdy byl a poradí. Nebyl. Zkoušíme ještě Pidiho. Taky nic. Všichni guidi asi lezou jen v Chamonix. Mezitím Inža zjišťuje, že asi ztratil GPSku. Ještě proběhne poslední pokus o nalezení kruhu a pak to otáčíme. A asi je to i dobře, kdoví kdy bychom se dostali nahoru (nejtěžší lezecký místa, pravděpodobně zasypaný sněhem, nás teprve čekaly), a sestup v rozbředlým ledovci plným trhlin by asi taky nebyl zadarmo. Navíc po cestě zpět nacházíme Inžovu GPSku.

Sestup sněhovým svahem se Inža snaží urychlit sjezdem po prdeli, čímž spouští menší lavinku. O pár desítek metrů níž se ukáže, že to až tak malá lavinka nebyla. Kdykoliv se svah trochu víc zatíží, tak ujíždí asi 20 cm vrstva mokrého sněhu. Inža je tímto jevem fascinován a v menším svahu schválně spouští tři další malý sesuvy (prej „kvůli bezpečnosti, abychom si to na sebe navzájem neshodili“). U Hintergrathutte si chvíli odpočneme a valíme dolů k autu, kde na nás čeká Petr. Rozhodujeme se jít po Petrových stopách z rána. Po prvním kroku z hrany do údolí Inža zapadne po pás do sněhu a uvolňuje se pod ním další lavina. Tentokrát nabírá větších rozměrů a valí se asi 300 výškových metrů do údolí. Navíc všude kolem nás jsou vidět poměrně čerstvý laviniště, aneb vůbec se mi to tady nelíbí. Sestupujeme dolů v dráze právě spadlé laviny s tím, že znovu to už snad nespadne. V hlavě mi zní Vysockého písnička: „zde vrcholy ční a mraky tu jsou a laviny řítí se za lavinou…“, která poměrně přesně vystihuje aktuální situaci. Když se konečně dostaneme do údolí na silnici, celkem si oddechnu. Tohle bylo asi trošku o hubu.

EPILOG: Během pokusu o Hintergrat Inža prohlásil, že když to vylezeme, tak to snad pošle do Výstupů ve Výročce. Protože se tak nestalo, vznikl alespoň tento článek.