Tour de Sever

Třesoucí se pravačka šátrá k pasu a bere první lanovici, co nahmátne. Noha v prstovém sokolíku stojí prakticky na tření a třese se jak osika. V levici mi odtikává zhruba půlminuta, kterou tuhle špatnou žabku udržím. Dál pokračuje jen ždímací sokolík a já musím spočnout!

Brzy zjišťuju, že zdola hypnotizované hnízdo je vevnitř totálně ukloněné. „Opatrně odsednu,“ křičím z posledních sil na Standu, doufaje v malý zoubek, který by vloženou smyčku na pár vteřin podržel a umožnil mi založit lepší. Pak se čas zpomalí a já mám jedinečnou příležitost pozorovat, jak smyčka hbitě skáče společně s mojí rukou ven z hnízda, a během několik vteřin trvajícího poletu nechávám parťáka na štandu vysoko nad sebou.

O dva dny dříve s nadšením využívám nasbíraných 200 ČD bodů, abych se zdarma teleportoval do Mekky pískovcového lezení – Saského lázeňského městečka Bad Schandau. Asi napočtvrté se povedlo najít neprázdný průnik volného času mého i kamaráda Standy, obývajícího zemi zaslíbenou: vísku Růžová ležící asi 5 km od Labáku a NP Česko-Saské Švýcarsko.

Jsou sice už 2 odpoledne, ale hic jaxviň by nám stejně nedovolil začít o moc dříve. Míříme do oblasti Affensteinů – věží tvořících v půdorysu klín, jehož hrot v podobě věže Bloßstock rozráží Saské hvozdy směrem na sever. My lezeme Nordwand (VIIb) na Kreuzturm, druhou věž v pořadí. Sólujeme krátký nástupový komínek, brodíme se lesem, prolézáme dírou na druhou stranu věže a pak ji zase zpátky obkroužíme po polici. Expedice, jak má být, ale konečně jsme na nástupu. Německy neumím, a tak nechávám Standu v duchu popisu v průvodci nalézt do zajímavě vypadající spárky, na jejímž konci chudák celý rozklepaný cvaká kruh, aby zjistil, že nás od slibovaného traverzu naší skutečné cesty dělí ještě asi 5 metrů desítkového terénu. Nene, tudy to nebude.

Standa slaňuje a za rohem nacházíme pohodový nástup asi trojkovým koutem. To už vypadá slibně! Po dosažení prvního kruhu střídačka a mě čeká parádní ladička ve stěnovém traverzu po dírkách. Striktně dodržovaný zákaz mága je záruka pravého „onsajtu“, ikdyž i tak jsou díky provozu klíčové chyty trochu lesklejší od zanechaného potu. V následném sokolíku zakládám dvě epesní smyčky (ufa nevedeme) a u kruhu vracím první konec Standovi. Další delikátní traverz, tentokrát po oblinách nás zavede k nepříjemné širočince, naštěstí s pár odšlapy, která nás vyplivne až na vrcholu věže. A že je na co se koukat! Kolem nás se tyčí nepřeberné množství věží, masivů a stolových hor, mezi nimiž si hledá cestu Labe. No prostě romantika. Škoda, že s náma nejsou holky, že…

Po více či méně expedičním slanění si ještě jdeme vychutnat pravou spárovou delikatesu – učebnicovou žabku Champagnerriss (VIIc) na Wolfsfalle, jejíž fotku jsem našel i v knížce Vysoká hra. Po třiceti metrech luxusního lezení a hromadě smyček cvakám kruh, spárka se zužuje a já střídám tenké žabky a sokolíkové přídrže až do závěrečných madel. Mňam! Pak krátká soukačka v komínku a jsem na vrcholu – právě když slunko začíná olizovat horizont.

Druhý den ráno s hrůzou pozoruju parťákův úplně modrý a brutálně napuchlý palec u nohy. „Spadl mi na něj předevčírem na chalupě nějakej špalek. Včera to šlo, tak snad to bude v pohodě…“

Míříme do Rathenu – oblasti s úžasnými chytovatými stěnami. Standa vytahuje „parkovací kartičku“ = kus papíru, kde je napsáno cosi o probíhajícím studentském fotografickém workshopu, a už pelášíme podél jezírka k nejkrásnější stěně v okolí, údolce na Pekelného psa, Höllenhunda. Na rozlez Standa napůl bos tahá parádní variantu cesty Raibunk (VIIIa) na Sovu, Eule. Pohodový rajbasový úvod vystřídá jemný stěnový dolez po malých voštinkách, hlavně něco neulomit… Podat ruku, zapsat se, noha vypadá dobře, tak rychle na Höllenhunda, než do něj bude naplno svítit!

Údolní cestu (Talweg) za VIIIa lezl a pochvaloval si i Alex Honnold. Kolmá stěna bez výrazných poruch, s kupou drobných děr, má přes 70 metrů, jsou v ní 3 kroužky a nespočet hodin. Tolik, že se většinou s každém kroužku štanduje, bo vám dojde matroš. Není to ale škoda, když můžete lézt úplně rovně až nahoru?! Vybaven hromadou kevlarek, šitých smyc, expresek a slunečními brýlemi vzlínám krokově naprosto nádherným terénem, v němž mám navíc co 2 metry možnost vyvázat hodinky! Občas je potřeba trošku pohledat, ale vždycky tam jsou. Stoupám ke slunci, cítím váhu vytaženého lana, ale nevzdávám se! Vrcholek pilíře je můj v jednom kuse se skoro kompletně vymotaným 80m lanem! Dobírám, dolézáme na věž a já zažívám katarzi ze snad nejkrásnější stěnové cesty, co jsem kdy lezl.

Na závěr si dáváme přes 4 kroužky labákoidní, jen o trochu odvážnější Süße Sache (IXa) od Arnolda na Honigstein. Klasa tak o písmenko lehčí než v Labáku, ale to mágo chybí! Standa padá, já ve fleši skoro na vršku vylomím chyt a letím taky, Standa to opravným posílá na PP a já na opravnej klasicky kašlu, však jsem na vršku byl, že… :) A krom toho nás další den čeká expedice.

„Tyto cesty nejsou určeny pro širokou lezeckou veřejnost,“ dočítám se večer v článku od borců z Dolního Žlebu. Chceme se pokusit prostoupit Arnoldovu cestu The Nose (VIIIc) na Tetřeví výspu v NP České Švýcarsko. „Arnold nebyl blázen, jen musíš chápat jeho pravidla hry,“ dozvídám se od Standy. Hlavní pravidlo zní: Když je dobrá smyčka (= Arnold založí dobrou smyčku), kruh tam nečekej.

Ráno sjíždíme na kole do Hřenska, odbočujeme do NP a prvním údolíčkem doleva. Popojedeme kousek po lesní cestě a potkáváme dvě auta zelených mužíků. Dozvídáme se, že na kole tu nemáme co dělat, protože tím mimořádně poškozujeme zdejší unikátní přírodu. Dokonce k tomu dostáváme poučné brožurky. Jejich auta jsou ale zřejmě v pohodě. Česká strana parku je celkově taková méně „friendly“: v Sasku je povolených asi 80 bivaků pod skalami, kde je v pohodě přespat, u nás ani jediný. Kola necháváme za malým potůčkem, při jehož překonávání se postupně oba rozsekáme, přestože je široký asi půl metru. Pokračujeme pěšmo I. zónou NP, což je úžasný zážitek, nikde ani živáček, kolem dokola ticho, prales.

Najednou stojíme pod ohromnou, asi 80 metrů vysokou stěnou. Jsou vidět kruhy těžších cest, ale té naší ne. Arnold z nějakého důvodu kruhy poschovával do děr a poruch, aby nebyly vidět. První délku vyvádí Standa. K prvnímu kolečku to technicky jde, od něj velmi těžký odlez převislou spárou s pár chyty. Všechno strašně špatně čitelné, lámavé, solivé, kruhy v hrozném stavu. Parťák dosáhne 2. kruhu, ale zaštanduje raději v hodinách na polici pod ním.

Mě čeká volný přelez stavění od kruhu a převislá sokolíková spára s jedním hnízdem uprostřed. Stavění po chvilce zkoumání přelézt jde, ale šťaví. A už jsem ve víru tupého vyhazujícího sokolíku se špatnýma nohama. S vypětím všech sil udělám pár temp a chytnu jedinou žabku široko daleko. Třesoucí se pravačka šátrá k pasu a bere první lanovici, co nahmátne. Noha v prstovém sokolíku stojí prakticky na tření a třese se jak osika. V levici mi odtikává zhruba půlminuta, kterou tuhle špatnou žabku udržím. Dál pokračuje jen ždímací sokolík a já musím spočnout!

Brzy zjišťuju, že zdola hypnotizované hnízdo je vevnitř totálně ukloněné. „Opatrně odsednu,“ křičím z posledních sil na Standu, doufaje v malý zoubek, který by vloženou smyčku na pár vteřin podržel a umožnil mi založit lepší. Pak se čas zpomalí a já mám jedinečnou příležitost pozorovat, jak smyčka hbitě skáče společně s mojí rukou ven z hnízda, a během několik vteřin trvajícího poletu nechávám parťáka na štandu vysoko nad sebou.

Kruh vydržel, ale po pádu mě pěkně bolí do modra se zbarvující bok, ale ještě více pošramocený morál. Chvilku spočinu a zkouším znovu, tentokrát se ale neodvážím nalézt ani do sokolíka, a tak posílám na hrot Standu. Dostane se podobně daleko jako já ve druhém pokusu, dál se mu nechce. Při chytání pádového faktoru přes 1 jsem si na štandu málem rozbil hlavu. Standa nakonec místo oblézá neoriginální, ale snad i logičtější linkou, a dostáváme se tak ke 3. kruhu.

Nad ním je místo, které nám popisoval Standův kamarád při jeho přelezu: „Je tam takovej nepříjemnej traverz, je to tak 8 metrů nad kruhem, nevíš přesně kudy a je to těžký.“ Chvíli koukáme na zmíněné místo, pak na sebe. Zkouším se podívat, jestli to nejde oblézt něčím lehkým. Nejde, skála nás porazila.

Slaňujeme z hrozivě vypadajících kruhů, v převislé spárce objevím dobré hnízdo schované přímo pod jedinou žábou – kterou jsem při zakládání držel. Inu, není každý den posvícení…

Dávám si relaxační procházku k Pravčické bráně, pak šťavící výšlap na kole zpátky na Růžovou a na závěr přesun do Jizerek s přespáním na chatě na půl cesty, v srdci Lužických hor. Krásný kraj!

Jizerky jsou úplně jiný příběh – ostrý, žulový, s kovovým matrošem. Odvahy je ale potřeba úplně stejně, ne-li občas víc než na písku. Kroužky vysoko, pod nimi nejasné nebo žádné možnosti založení, tutových hnízd nebo dobrých spár na friendy málo. Přiznám se, že mě cesty dost děsily, všude spousta takových „malých hrůziček.“ Jizerky mají svoji specifickou klasu, kterou jsem si interpretoval asi takto: VI = těžké; VIb = hodně těžké; cokoli výš = nelezitelné!

Do party přibíráme dva Standovy kamarády a místní legendu, Alenu Čepelkovou. Vydáváme se do oblasti okolo kopce Poledník. Okolní příroda je dechberoucí – listnatý les, všude mechy a oblé balvánky. Na podzim to musí být velká nádhera!

V „rozlezové“ Kauschkeho spáře (VI) na Zvon jsem se dost zapotil, Dvojspára (V-VI) je zase větší ladička. Na závěr přesun k Ostré věžce, kde lezu jakýsi šlem se spoustou pavučin, mechu a poetickým názvem „Ruční spára“ (VI). Z názvů vyplývá, že se spárovky hodí, proslulým místním rajbasům se mi napoprvé podařilo vyhnout, ikdyž nějaká doporučení v záloze mám. Těžší stěnové cesty se tu údajně lezou tak, že na stisk drtíte systémy krystalků ve zdánlivě holé, kolmé nebo i mírně převislé (!) stěně.

Na závěr tour přejíždíme do oblíbené a Brňákům dobře známé oblasti Adrstrach & Teplitz, která si zasluhuje samostatný článek, a pokud se k tomu dokopu, možná i něco o svých dosavadních více či méně hrůzných zážitcích spíchnu.

Užívejte léto a jeďte stavět bábovičky! ;)

P.S.: Zkusím ukecat Standu, aby mi poslal nějaký fotky, tyhle jsou zatím jen náhodně vygooglený…