Yosemited

Tóny Dvořákovy Novosvětské mě vítají nad Novým světem. Nunavut pokrytý ledem. Bažiny Severozápadních teritorií protkané miliony jezer. Skalisté hory. Pouště středozápadu. Golden Gate Bridge, Alcatraz a San Francisco International Airport. Dokonalá synchronizace letů z Londýna a Istanbulu mě nechává na Leňu s Tonkem čekat jen pár minut.

Po noci v zájezdním motelu jako z Breaking Bad se řítíme půjčenou Corollou k horám na východě a naší předsunuté jednotce – Stračesovi. Mexické rádio dokresluje atmosféru rančů na divokém západě. Yosemite, Yosemite. Hell yeah! „To je masakr!“ kvituju nadšeně první výhledy na Capa abych za pár sekund zjistil, že mi střecha od auta redukovala výhled jen na jeho dolní čtvrtinu.

Radši si do toho nesedej

Budíček nás o dva dny později tahá v pět ze spacáku. Stračesova turbokára nás přesouvá pod nástup západní stěny na Capa. Jo, na TOHO Capa! Jsem nervózní jak panna před sexem, ale Stračes bez náznaku pochybností vyráží směrem k Panu Velikému. Soukáme se dvě hodiny šrotem nahoru pod nástup západní stěny – cca do poloviny výšky Capa. Čeká nás vertikální půl kilometr, co chceme zvládnout za den. A chceme to HODNĚ, na bivak s sebou totiž nic nemáme a vody máme tak akorát na den.

Začíná to zvostra – jemný ladičky na mikrostupech. Stračes to po chvilce snažení dává volně a já se neváhám občas přitáhnout za nabízený dřík friendu. No jo, nohy si ještě nezvykly na Kras na žule… Následující délky jsou naprosto luxusní lezení, občas okořeněné textem z průvodce „fun, hard to protect“ – skoro jako doma v Ádru – teda v Anglii! Rajbasy střídají parádní žábovice, prstovky, sokolíky, pěsti, traverz jako v Hokejce, další žabky, převis po madlech – you name it!

Vzduchu pod nohama přibývá a světla a sil ubývá. Nějak jsem zapomněl jíst a po desáté délce se cítím dost vyřízeně. I „lehčí“ délky jsou nepříjemné šoukačky, k tomu tahaní haulbagu. Poslední dvě těžší délky spojuju – nemám moc matroše na mezištand a vlastně ani na jištění. Přebírám v ruce klíčový friend č. 2 a najednou… si to ten zlatý kamarád plachtí pět set metrů do doliny. Podívám se na vlající lano pode mnou, zatnu zuby a zatímco dole přibývá vzduch, mumlám si mantru Oslíka ze Shreka: Nedívat se dolů. V tomto berserkr stavu se naštěstí dostávám na Thanksgiving ledge a děkuju všem božstvům.

Zhruba v půlce West Face

Nově nabytá zkušenost však není bez následků. Jen Stračes odleze už lehknoucím terénem kousek nahoru, příroda se velmi urgentně hlásí o slovo. Police je široká několik metrů a dlouhá několik desítek metrů, proto seru na pytlík – nebo tedy právě vlastně neseru: otevřít haul a vyhrabat ho už by bylo… řekněme mimo bezpečný časový rámec.

Poslední paprsky hladí zanechanou mohylu kamenů a já už si představuju, jak si o dvě krátký a lehký délky výš dáme večeři, sundáme lezky a dáme mega voraz, než se pustíme do sestupu. Tuto idylku žel bohu narušuje stále více alarmující fakt, že ani po dvou hodinách souběžného lezení od police ještě nejsme na vrcholu. Inu, Cap nedá nic zadarmo… Konečně se svah terénu sníží na přijatelných 40 stupňů. Znavení jako po vysočinské 24h měníme lezečky za boty, dožíráme i dopíjíme zbytky a slavíme dobytí vrcholu – no, teda předvrcholu. Nebo aspoň, ehm, konec lezení. Možná teda.

V botách dolézáme sólo poslední stovky metrů rajbasů, tady už přece noha neujede, že..? Potácíme se hodiny ve svitu měsíce směrem, kterým tušíme sestupovou trasu. Jdeme pořád dolů a Stračes si mumlá něco o tom, že „tady už přece někde musí být ta hrana.“ Nakonec skutečně nacházíme jakousi pěšinu jdoucí přibližně správným směrem a po chvíli hledání nacházíme i slanění. „Tady mají bejt fixy,“ sděluje mi Ondra tónem, který dává tušit, že možná nejsme úplně dobře. Slaňujeme ze starých smyc kolem uschlé borovice – asi je to tu normální… Když přijedu na další štand prakticky ve visu, dostanu výbornou radu „radši si do toho nesedej, ať to nezatěžujeme oba.“ Tak pět minut stojím v botech na párcentimetrové hraně a ždímu mikrochyt, zatímco můj parťák jede z nýtu, jehož plaketa je tvořena provrtanou skobkou. Ten je pojištěn druhým, který vypadá jako přidělaný připínáčkem. Vklíněnce na dalším štandu ještě pamatujou Hardinga, tak je pojišťujeme, ale protože jsme chudí východoevropané, pojišťovací vklíněnec bere druhý s sebou.

Je jedenáct večer a jsme konečně na silnici. Třičtvrtě hodiny pochodu od slanění sem se táhlo celou věčnost. „You guys want a ride?“ Zastaví nám ranger a zapne majáky. Amerika, bro! VIP odvoz k autu se neodmítá. „Tak zejtra Salát, ne?“

Tráva, salát, copy a zácpa

Před pár měsíci Alex Honnold ohromil svět vysólováním cesty Freerider. Ta je variací jistého jiného Alexe H. na úchvatnou cestu Salathé Wall, pojmenovanou po průkopníkovi Johnu Salathé. Adamu Ondrovi se nedávno skoro podařilo ji onsajtnout – byl by to první onsajt jedné z nejlogičtějších a nejkrásnějších linií El Capa! A to trestuhodné „skoro“ jsme se se Stračesem rozhodli napravit.

Den restování mnoho užitku neudělal. Do vertikálního kilometru žuly nastupujeme nalehko, bez věcí na hákování a bivak, máme totiž tajnou zbraň: po vylezení úvodních deseti délek, známých jako Freeblast, jde po fixech slanit dolů a druhý den ráno se opět vrátit s matrošem do zbytku stěny. „Onsajt“ prvních pár délek držíme, pak se ale občasné spárky ztratí úplně a zírá na nás jen holá plotna. „Dokážeš vůbec pomyslet na to, že bys tohle lezl bez lana?“ Tady nejsou týdny shybování na lištovce a kampusu k ničemu. Zbývá jen tančit na špičkách prstů na nohou – v Honnoldově případě se Smrtěm. Tanec je to ale luxusní!

Dolézáme na Mammoth Terraces a odtud se spouštíme po fixu na Hard Ledges. Tady necháváme matroš a frčíme po dalších čtyřech fixech, mnohokrát „vyspravovaných“ alpskými motýlky, dolů.

Ráno napakovaná svině váží přes 45 kilo, dalších 12 tvoří lana a část matroše v menším batůžku. Taháme skoro 30 litrů vody! Nástup a následné haulování nás pořádně školí. Plotna je ukloněná, svině hrozně těžká a zasekává se za každou drobnost. Vychytání techniky haulování nám zabírá celý den. Hrozná dřina, žádná zábava. Do tří odpoledne vybojujeme jen dvě další délky. Když následuju v těsném závěsu naší svini, zdá se mi, že začíná pršet. Nebo…? S hrůzou pozoruju, jak proud vody ze dna svině padá do hlubiny pod námi!

Tak tohle byly poslední kapky! To fakt nemá cenu, balíme. Nebo tu ještě přespíme a pojedem až ráno? Usazujem se na příhodné polici tak akorát na šířku karimatky – na dlouhou dobu poslední. Portaledge nemáme, takže nemá moc cenu lézt dál.

„Dáme vrcholový pivo?“ Nepříjemná atmosféra rázem povoluje. Zatímco dvojice nad i pod náma drtí spáry všech velikostí, ležíme vypláznutí a užíváme výhledy do údolí za hudebního doprovodu přenosnýho repráčku. Pohodovou atmosféru podtrhneme „pár tahy z trávy“ – respektive z elektronického hulícího udělátka, co Stračes před pár dny kdesi našel ležet. Čas se zpomalí a my vychutnáváme nekonečně dlouho trvající odpoledne kdesi uprostřed Capa. Tlačíme zásoby a klátíme nohama nad propastí. Však beztak ráno hrnem dolů, ne?

Nepřítomný pohled do údolí

Přes noc nám nějaký zvíře vlezlo do haulu, počůralo vnitřek a okousalo svačinu. Asi Myš Bridwellova. „Tak ještě dolezem na El Cap Spire a pak to kdyžtak zabalíme, ne?“ pokyvujem hlavama během chroupání snídaňových vloček. Pak nás čeká premiéra kakání do uzavíratelných sáčků. „Je to skoro jak uklízet po psovi. Akorát že ty seš dost chytrej na to, aby ses do toho sáčku vysral rovnou.“ Hlavní roli následně hraje duck tape a rozříznutý prázdný kanystr, zavěšený pod haulem. Když se druholezec drží kousek za haulem, občas ucítí závan…

Ten den to vlastně nejde zas tak špatně: vody nám nakonec neubylo extra moc, jen ty pochybný kanystry prostě občas tečou… svině trochu zlehkla, skála se napřímila a haulování už není o moc namáhavější než samotný lezení. To je v klasickým Ádr stylu: ruční spáry, širočiny, komíny. Až na zhup do Hollow Flake a těžké místo vedle Monster Offwidth lezeme volně a je to žrádlo!

V jednu chvíli se nad námi objevuje dlouhatánské lano a za chvilku už přes nás slaňuje známá tvář sympatické blondýnky. „Well done!“ chválí Stračese, co právě dolezl těžkou délku. Byla to Emily Harrington, která s největší pravděpodobností právě zkoušela svůj projekt: Golden Gate za 24 hodin. Její pokus z minulého víkendu bohužel skončil nepříjemným pádem už v první délce Freeblastu.

Holka copatá!

Večer dolézáme na El Cap Spire – věžičku s parádním rovným vrškem uprostřed moře žuly. Nejlepší bivak, navíc další dvojice jsou kdesi nad náma nebo hluboko pod náma. Stračes fixuje ještě jednu délku. Vypadá to, že krasojízda pokračuje!

Tom Frost na El Cap spire

Další den bude dlouhej – čeká nás hodně lezení a hákování. U paty nejtěžší délky Freeridera – Teflon Corner / Boulder Problem – potkáváme zástup dvojic. Všichni se cpou do Boulder Problemu, tak lezeme tefloňákem. Zpovídám švýcarské starouše před námi a dozvídám se, že včera kvůli dvojici Švédů před sebou vylezli jen dvě délky! Bože… Pár délek se plácáme v tlačenici, Stračesova výmluva „musím zítra pro frajarku na letiště“ naštěstí celkem zabírá a lezci nás pouští. Navíc se na vrchu Enduro corneru cesta rozděluje na Freeridera a Salathé a skoro všichni pokračují první alternativou.

Tady přichází opravdová expozice: naše cesta pokračuje přímo přes obrovské převisy! Stračes hákuje přes kombinaci starých skob, provázaných hnijícími smyčkami, a offsetových mikrofriendů. Když s ním jeden z nich vyletí a zůstává viset nad kilometrovou propastí, nemáme ani jeden daleko daleko k infarktu. Se mnou se za chvilku pro změnu trhá lanko pravěkého erárního vklíněnce.

Když se přehoupneme přes hranu převisu, zírá na nás dokonalá tenká spára – jediná porucha v jinak perfektně kompaktním headwallu. Společně s právě přelezenou střechou je tohle klíč v cestě Salathé Wall. Za celých 50 metrů je šířka spáry prakticky stejná – až na několik málo výjimek prakticky výhradně na malý modrý friend. A tři zástupci této velikosti, co máme s sebou, nejsou právě hodně, když dva z nich potřebujete na hákování. S čelovkama dolézáme jako první na Long Ledge a vítězíme tak v nevyhlášeném boji s dvojicí Švédů, kteří lezli Freeriderem. První cenou je možnost výběru míst na spaní. Expozice je neuvěřitelná – další pevný bod vedle karimatky jsou až stromy na úpatí.

Salathé headwall. My teda hákovali :)

Ráno se odlepujeme od štandu několika hákovacími nátahy (které v našem topu jaksi autor opomněl zmínit) a přemlouváme unavená těla k lezeckým pohybům v posledních čtyřech délkách. V hlavě mi zní epická hudba z Honnoldova dolezu ve Free Solo. Ještě není poledne a jsme na vrchu! Výskáme a radujem se stejně šíleně jako místní lezci! Extázi s námi radostně sdílí i dvojice turistů, co si to posledních sedm hodin rázovala pěsky na vrchol.

Na sestupu konečně správnou cestou nacházíme nejen blyštící se nové nýty a řetězy, ale dokonce i neporušená fixní lana.

Suma sumárum: 4 a půl dne lezení (1 den Freeblast + 3 a půl zbytek), více méně pravidelná střídačka prvolezců. Se žebříčkama jsme lezli 6 délek (+odlepení se z Long Ledge) z cca 35. Po Freeblastu jsme si do zbytku stěny vzali:

  • cca 27 litrů vody
  • na dvojici 3 sady friendů C4 .3-4; 1ks C4 5 a 6; 4ks X4 offsetů; sada C3 mikrofriendů (zdvojený červený + zelený); vklíněnce + mikrovklíněnce; pár háčků a jedniček; presky; smyčky; karabiny; CT roll n lock
  • na člověka žebříčky + daisy chains + fifi hook; jumary; grigri; kýbl

Zejtra jdeš do školy, ti řikám!

Ikdyž jsme se posledně na vrcholu Capa dušovali, jak nám to všechno stačí a jak se teď budeme věnovat dalším krásám údolí (a Stračes Zuzce), za pár dní nás zase začaly svrbět prsty. Tak že by ten Nos..?

Ani tentokrát nebereme portaledge. Je to celkem risk, ale jestli bude cesta zacpaná, možná bude lepší se na to vykašlat úplně. Oproti Salátovi redukujeme matroš a množství věcí – taktika „heavy and slow“ se moc neosvědčila.

Nastupujeme odpoledne: v plánu je vylézt jen čtyři délky na Sickle Ledge, kde přespíme. Vedro na nástupu střídá vichr ve stěně. Lezení je peckovní, i když množství lidí v prvních délkách nám radost nedělá. Dolézáme k vyhlídnutému „OK bivy for 2“, kde už nás zdraví dvojice Francouzů z portaledge. No potěš… Noc je naprosto šílená, ikdyž máme polici pro sebe. „OK bivy“ znamená strašně ukloněnou polici, ze který pořád sjíždíme dolů. Nakonec aspoň částečně usínám – ohnutý v pase do „L“ napůl sedím na polici, která je kolmo na naší postel. Nad ránem nás budí španělsky a anglicky mluvící dvojice, které přes naši ložnici lezou či jumarují hore – oba týmy chtějí cestu vylézt za den.

Myší návštěva v haulu už nás ráno ani nepřekvapuje. Dorůžova vyspaní Frantíci nám oznamují, že je to neba a jedou dolů. Využíváme okno, kdy se okolo nás nemotá nikdo další, balíme a vyrážíme. Čeká na nás hromada parádního spárového lezení, proloženého množstvím „kyvadel“: prvolezec se nechá spustit a zhoupne se z jednoho systému poruch do dalšího. Spáry jsou boží! Před Dolt Tower jsou čtyři délky v jediné čisté ruční spáře, postupně se mírně zvětšující od půlžab do pěstí. Je to jako z učebnice – do první délky pasujou červené friendy, do druhé žluté, pak modré a nakonec šedé. Škoda, že jsme měli od každé barvy jen tři exempláře a šedý jen jeden…

Nakonec to vyšlo přesně takhle

Probdělá noc se začíná nepříjemně podepisovat na únavě. A kvůli vedru jsme schopní po každé délce exnout litr vody. Úspěšnost pokusů o přelez Nosu je údajně cca 50 %. Odpoledne přes nás postupně slaňuje dolů americká i španělsky mluvící dvojice. Prý byli pomalí. Další dvojice, co nás pronásledovaly, už za Dolt Tower taky nepokračují. Vědí něco, co my ne? Po deseti délkách uleháme na parádním bivaku na El Cap Tower. Zásoby vody se tenčí, ale utěšuje nás, že zítra se má ochladit.

V noci mrzne, během dne se teplota nevyhoupne nad 7 stupňů. Vyrážíme do ještě slunečného rána. Komínovačka na Texas Flake, hákovačka na Boot Flake. A pak přijde obávané kyvadlo King Swing. Hlásím se dobrovolně a nechávám se spustit skoro o 30 metrů. Pak běhám – napůl létám – jako blázen po stěně sem a tam, abych se rozhoupal. Stěna není zrovna hladká a je potřeba dobře došlapovat při letu z jedné strany na druhou, aby si člověk nezlomil nohu. Nakonec se mi nějakým zázrakem podaří se chytnout a na hraně zhupu udělat těch několik kroků, co mě dělí od toho správného koutu. Pak už jen nespadnout…

Kolem poledne přichází mraky a krouží po obloze celý zbytek dne. Vítr brutálně zesílil. Poryvy okolo skalních hran tvoří zvláštní akustické efekty. Cítíme se, jakoby nás někdo ostřeloval. V jednu chvíli vidíme, jak do údolí chumelí. V tomhle počasí už nejde lézt v lezečkách, a tak zbytek dne hákujem. To nás notně zpomaluje a nechává jističe klepat kosu dvakrát tak dlouho. Pod monumentální Great Roof nasazujem podvlíkačky. Lézt tudy je pro mě neuvěřitelnej zážitek, i když jen hákujem. Vždyť to jsou jen spoďáčky na půl článku a ještě s obrovskýma přesahama! A na čem se tu stojí? Nechápu nic. Vítr hází s tagem jako s plachtou, až to se mnou škube, odfukuje i haul! Ale i tak si to užívám. A ta pata El Capa dole fakt vypadá jako nos, i nozdry jsou vidět.

Tohle sem nešlo nedat. Lynn Hill ale na fotce už drží madlo.

Už za tmy dolézáme do bivaku Camp V. V závěrečném zavírajícím se koutě se hákuje strašně špatně – žebříky furt kamsi zajíždí, zavírají se a motají do sebe. Bivak tvoří další ukloněná police, tentokrát ale už neváhám a ukotvuju haul pod nohama, abych nesjížděl.

Další den zahajujem ze setrvačnosti opět hákováním. O dvě délky výš potkáváme dvojici – tatínka se synem – pod nejtěžší délkou cesty, Changing Corners. Lezou Triple Direct (tahle část je společná) a syn zatím vylezl vše volně! Loni prý dal volně Nos, takže tuhle délku už jednou vylezenou má – no klobouček! Prosí nás, jestli můžou dát ještě pokus, než do délky začne svítit. Ochotně svolíme a čučíme jako puci, co za kouzla to to šestnáctiletý ucho s rovnátkama předvádí! Když po sérii naprosto fyzikálně neuvěřitelných pohybů spadne, je nám ho upřímně líto. Viděli jsme třetí pokus, jeden už byl včera. Nabízíme, že je ještě jednou pustíme, ale prý musí odpočívat. Stračes nastupuje a když se blíží k vrcholu, kluk se ještě k jednomu pokusu odhodlá. Když opět padá, nadává a lamentuje, otecko mu suše oznámí, ať to zabalí a pokračuje k vrcholu. V tu chvíli jsem svědkem stereotypní konverzace pubertálního syna s otcem:

„Přece tady teď nevzdáme pokus o volnej přelez! Vždyť jsme skoro nahoře!“
„Hochu, já zítra musím do práce a ty do školy, balíme.“
„Přece jsme tady teď tři dny nebyli zbytenčně!“
„Zejtra jdeš do školy, ti řikám. Už jsi tam měl bejt dneska, je pondělí.“
„Když jsme loni lezli Nos, zůstali jsme až do úterý!“

Kdepak, ani lezci světového formátu to nemají lehký. Synátor nakonec asi vyhrál, dvojice zůstává dole na štandu.

Mladý bórec

Tenhle tým mě inspiroval. Zasáhne mě najednou vlna lítosti z toho, kolik délek krásnýho lezení jsme vlastně už vyhákovali. A ty dnešní celkem zbytečně, vždyť se počasí zlepšilo! Když vyjumaruju ke Stračesovi, zírá na nás nádherně vypadající převislý sokolík, to musím zkusit volně. Přezouvám se do lezeček a hurá na to! Úzký žabky, sokolík… nádhera! Délka se dokonce povedla na kusovku a tohle malinkaté vítězství nás oba nakopává! Jedna parádní délka míjí druhou a až do závěrečné hákovačky zůstávají žebříky v haulu.

To jsou výhledy! Délka po Changing Corners [Google Street View]

Wohooo! Na vrcholu nás vítá ikonická borovice a Zuzka, která nás – nebo spíš Ondru přišla přivítat, a její kouzelný batůžek naděluje každému plechovku IPY a obloženou bagetu.

Takže suma sumárum: 3 a kousek dne lezení. Se žebříčkama jsme lezli 11 délek z cca 31. Vybavení jako do Saláta bez velkých friendů (jen jedna C4 4).

Vylezu to, pane Lorenc?

Závěrem chci ještě napsat, že jak náš příklad ukazuje, vylézt na Capa není vůbec nemožný! Jestli se zvládnete vyhlemzat na Milence nebo Starostovou, umíte hákovat a nebojíte se spaní ve stěně, s největší pravděpodobností se zvládnete probít i na Capa. Jen to chce nezaleknout se a vytrvat. :) To ať máte za dlouhých zimních večerů o čem přemýšlet…

Tak čau z Anglie, snad brzo naviděnou v Kotelně! (Jo, na pivo se těším… ;))

Napsat komentář