Rudolf „Tony“ Antoníček
* 17. března 1921
† 28. dubna 2016
Sport se jeho životem linul jako příslovečná červená nit, jako pomyslná čára velehorské cesty od
strastiplného nástupu až po vysněný vrchol. Tělo i ducha si už od raného mládí zoceloval na
cvičebním nářadí brněnského Sokolu. Během válečných let se už jako student proháněl po ligových
palubovkách v dresu basketbalového Arsenalu. V časech poválečných se ještě chvíli pohyboval na
hřištích pod dvěma koši. Mezitím stihl zaznamenat úspěchy i v osobní rovině, když se oženil.
Nedlouho poté ukončil své působení v kolektivním sportu a začal se věnovat zápasu v klasickém stylu.
Rvavost i dravost s jakou vždy vystupoval na sportovních kolbištích si poté odnesl i do hor.
Zpočátku nic nenasvědčovalo skutečnosti, že z něj za pár let bude významná osobnost česko-
slovenského horolezeckého života, věhlasem přesahujícím daleko za naše hranice. Stejně osudové
jako setkání se svou ženou Alenou, bylo zpečetění jejich vztahu sňatkem. Jistý nádech osudovosti
potom měla i svatební cesta do Vysokých Tater. Tyto hory mu vskutku učarovaly, byl nadobro
polapen. Přes první nebojácné lezecké pokusy, se jen stěží mohl vymanit neviditelné síle a proto se
tam opakovaně vracel. V době, kdy už se naše země pomalu barvila do ruda, se začal věnovat
organizované lezecké přípravě v rámci kurzu pro nováčky, který organizoval Klub československých
alpistů v Brně. Definitivně propadl lezení. Na svou dobu a tehdejší časové možnosti na sobě tvrdě
pracoval, poctivě trénoval a věnoval veškerý volný čas lezecké přípravě. Krůček po krůčku, metr po
metru začal výkonnostně stoupat.
Nadšení z objevování krás pobytu v horách a zdokonalování v horolezeckých dovednostech
postupně vykrystalizovalo 5. června 1950, kdy s partou podobně zaměřených jedinců založil
horolezecký oddíl při královopolské sokolské jednotě Gottwaldových závodů. Krátce po ustanovení
oddílu spolu se zakládajícími členy absolvoval na Pálavě základní horolezecký výcvik, pořádaný
horolezeckou sekcí krajského výboru brněnského Sokola. Na podzim téhož roku se ještě spolu s
ostatními lidmi z oddílu zúčastnil kurzu horolezeckých cvičitelů ve Vysokých Tatrách, jehož úspěšné
absolvování zajistilo oddílu dostatek proškolených cvičitelů (instruktorů). Členství v krajském
reprezentačním družstvu v horolezectví jen podtrhovalo skvělé výsledky, jichž během tohoto roku
dosáhl.
V následujících letech se zdárně etabloval v organizačních strukturách horolezeckého oddílu.
Aktivně se podílel na jeho chodu, organizoval oddílový život a v neposlední řadě také zastupoval oddíl
při jednáních s jednotou sokolské obce. Lezením na cvičných skalách (Pálava, Wilsonka, Kras) a hlavně
častými návštěvami Vysokých Tater lezecky nesmírně rostl. Zkušenosti tam sbíral při zimních i letních
podnicích. S kamarády z oddílu jezdil lézt cesty, které v té době měly zvuk. Začal Stanislawského
cestami, pak pokračoval cestami Birkenmajera, Orlowského, Korosadowicze, Motyky a dalších.
Úspěchy mu zajistily místo na výběrových soustředěních reprezentantů sokolské obce. Za své
vynikající výkony byl nakonec v roce 1952 přijat do reprezentačního družstva Československa v
horolezectví. V roce srpnu 1954 byl jedním z iniciátorů dohody o spojení mezi horolezeckým oddílem
TJ Spartak GZ Královo Pole, který po reorganizaci tělovýchovy v roce 1952 vzešel z původních
oddílových struktur a klubem vysokohorských turistů Lokomotivy Brno. Faktické sloučení se
uskutečnilo v březnu 1955 pod novým názvem – Horolezecký oddíl DSO Lokomotiva Brno. Souběžně s
úspěchy na skalách a v horách stoupal i na pomyslném žebříčku nejdříve v rámci krajské jako
sportovní referent ČSTV a později celostátní horolezecké hierarchie jako trenér státního družstva čs.
reprezentantů či předseda sportovně-technické komise ÚHS ČSTV.
Příkladné působení ve státním reprezentačním družstvu mu pootevřelo dveře do zahraničích
velehor, kam se poprvé podíval v roce 1958. Soustředění v oblasti Dombaj v Západním Kavkaze
přineslo první dílčí úspěchy. Rok 1959 byl pro něj ve znamení návratu na Kavkaz, tentokrát do jeho centrální části a rokem úspěšného náporu na cesty, které patřily v této době mezi nejtěžší. Mezi
všemi výkony tak zcela po právu vyčnívá náročný průstup jihozápadní stěnou na severní vrchol Ušby
(4.710 m) a severním pilířem Nakra-tau (4.251 m). S dvouletými pauzami se vrátil na Kavkaz ještě v
roce 1961 a v roce 1963, aby zde jako vedoucí družstva čs. reprezentantů provedl opakování několika
hodnotných výstupů. Mezi uvedenými lety se vůbec poprvé dostal i za železnou oponu. Vysněné
výstupy na ikonické vrcholy v Alpách mu sice zatím nebyly umožněny, ale i tak svým spolupůsobením
na zájezdu užšího reprezentačního družstva do oblasti Dauphinských Alp skvěle reprezentoval
československou horolezeckou školu. Ani jeho cesta do bulharského pohoří Rila, kam se vydal v roce
1960 se svým dlouholetým spolulezcem Jiřím Ševčíkem, by neměla zůstat bez povšimnutí. Oblast byla
tehdy lezecky úplně panenská, což pro zkušenou dvojici představovalo obrovské hřiště a možnost
realizace smělých lezeckých plánů. O tom, že nesli pochodeň našeho horolezectví velice svědomitě,
svědčí řada hodnotných prvovýstupů. Za zmínku stojí zlezení severovýchodní stěny vrcholu Maljovica
(2.735 m) nebo cesta po levém pilíři vrcholu Kamilata (2.621 m). Nejradostnější událostí roku 1961
bylo mimo jiné jeho jmenování Mistrem sportu. Udělením nejvyššího našeho sportovního
vyznamenání byla správně zhodnocena sportovní, organizační i cvičitelská práce, jeho obětavost a
veliký význam, který pro naše horolezectví měla jeho práce.
Dalšími velehorami, kde měl vůbec poprvé spolu s elitou československých horolezců možnost
dokázat své mistrovství a zúročit léty nabývané zkušenosti, bylo pohoří Hindúkuš. Během výpravy
uskutečněné v roce 1965 do zcela nezmapované oblasti doliny Išmurch provedl sedm prvovýstupů na
vrcholy v nadmořské výšce převyšující šest tisíc metrů. Vyvrcholením svědomitého přístupu a
nesmírné píle, doložené skvělými výsledky na mnoha úrovních, bylo v témže roce získání titulu
Zasloužilý mistr sportu. Dosud neprostoupené cesty a odlehlé oblasti jsou pro horolezce vždycky
obrovským magnetem. Velkou přitažlivost měl ve své době i Mongolský Altaj. V roce 1967 tam v
rámci československo-mongolské družby zavítal spolu s Milošem Turkem. Výsledkem jejich působení
bylo několik hodnotných výstupů.
V následujících letech participoval na výpravách do italských Dolomit, Alp a na Kavzkaz. Mezi lety
1980 a 1989 v rámci několika rekreačních zájezdů do Alp zlezl lehčími cestami vrcholy Wildspitze,
Grossvenediger, Brochkogel, Monte Rosu, Mont Blanc. Poslední zájezd do velkých hor absolvoval v
roce 1989 do oblasti Východního Kavkazu. Tam vesměs snadnými cestami dostoupil vrcholy tří kopců
přesahujících výšku čtyř tisíc metrů. Po zbytek svého života zůstal sportovně aktivní, udržoval si
povědomí o aktuální situaci v horolezectví a byl svým vztahem k lezení a k dění v oddíle nejlepším
příkladem pro nové mladé členy.
Přehled nejvýznamnějších tuzemských prvovýstupů
[Moravský kras]
• Hřebenáč – Nová cesta, klas. V A0 [7- UIAA] – prvovýstup 1954, spolulezec
[Žďárské vrchy]
• Drátník – Sokolí spára, klas. V A1 [6+ UIAA] – prvovýstup 1960, Jarmila Kuchovská
• Čtyři Palice – Raketa, klas. IV [4+ UIAA] – prvovýstup 1957, Milan Lasák
[Jevišovická pahorkatina]
• Velká Baba – Údolní stěna, [5 UIAA] – prvovýstup 1956, Jan Polášek
Přehled nejvýznamnějších zahraničních výstupů
[Vysoké Tatry]
1952:
• Ľadová kopa, V stěna, 1. zimní průstup, Jiří Ševčík & Alena Antoníčková
1953:
• Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas. VI, léto, Jiří Voda
1954:
• Žltá stěna, Korosadowiczova cesta, klas. V, léto, Jiří Ševčík
• Malý Kežmarský štít, Stanislawského cesta, klas. VI, léto, Jiří Ševčík
• Lomnický štít, Birkenmajerova cesta, klas. V, léto, Jiří Ševčík
• Lomnický štít, Stanislawského cesta, klas. V, léto, Jiří Ševčík
1955:
• přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v zimě (20.3. – 5.4.), směr Kopské sedlo-Kriváň,
reprezentační družstvo
• Lomnický štít, Z stěna, "Hokejka", klas. V+ A1, 4. průstup, léto, Jiří Ševčík & Jiří Voda & Jan Polášek
1956:
• Gerlach, JZ stěna, 1. zimní výstup, Jan Polášek
• Žltá stěna, Cagašíkova cesta, klas. VI A2, léto Jiří Ševčík
1957:
• Ganek, V pilíř, zima, Jiří Ševčík
• Galerie Ganku, Orlowského cesta, klas. VI-, léto, Jiří Ševčík
• Galerie Ganku, Lapinského cesta, klas. VI A2, léto, Jiří Ševčík
• Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas. VI, 3. zimní průstup, Jiří Ševčík
1959:
• Žltá stěna, Cagašíkova cesta, klas. VI A2, zima, Jiří Ševčík
1963:
• Velká Vysoká, Stanislawského cesta, klas. V, léto, Julius Kuchovský
• Český štít, S stěna, léto, Julius Kuchovský
[Kavkaz]
1958:
• Belaja Kaja (3.851 m), Západní Kavkaz – oblast Dombaj, klas. 3A, Milan Lasák
1959:
• Nakra-tau (4.251 m), Centrální Kavkaz – Baksanské údolí, S stěna (levý pilíř), klas. 4B, Jiří
Ševčík
• Elbrus (5.622 m), Centrální Kavkaz – Baksanské údolí, V vrchol, klas. II, Miroslav Jaškovský & Zdeněk Kysilka
• Ušba (4.710 m), Centrální Kavkaz – Svanský úsek, JZ stěna, klas. 5A, Jiří Ševčík
• Čatyn-tau (4.412 m), Centrální Kavkaz – Svanský úsek, klas. 3B, Jiří Ševčík
1961:
• Pik Ščurovského (4.252 m), Centrální Kavkaz – Baksanské údolí, SZ stěna (pravé žebro), klas.
5A, Ivan Kluvánek & Miloš Turek
• Ullu-tau (4.207 m), Centrální Kavkaz – Baksanské údolí, SZ stěna "deska", klas. 5A, Vladimír
Šedivý & Ivan Kluvánek & Miloš Turek
1963:
• Mižirgi, Centrální Kavkaz – oblast Bezengi, Z vrchol (5.025 m), J pilíř, klas. 5A, Josef Čihula & I.
Plašil & Jozef Psotka & Vlastimil Šmída & M. Šísler
[Rila]
1960:
• Maljovica (2.735 m), SV stěna, klas. V-VI, prvovýstup, Jiří Ševčík
• Kamilata (2.621 m), levým pilířem, klas. V, prvovýstup, Jiří Ševčík
• Zjla zub (2.678 m), J stěna, cesta "Přes oči", klas. V, Jiří Ševčík
[Alpy]
1962:
• Barre des Écrins (4.102 m), oblast Haut Dauphiné, J pilíř, 1. čs. přelez, klas. V, Jiří Ševčík &
Miloš Matras & Jozef Psotka
• Mont Pelvoux – Pointe Puiseux (3.946 m), oblast Haut Dauphiné, SV pilíř, Jiří Ševčík
• Petit Dru (3.730 m), Savojské Alpy, J stěna, klas. V, John Lowe
1966:
• Matterhorn (4.478 m), Walliské Alpy, Hörnliho hřeben, klas. IV, Oldřich Karásek
[Vysoké Taury]
1964:
• Grossglockner (3.798 m), SV pilíř, prvovýstup, klas. III, Oldřich Karásek
• Fuscherkarkopf (3.331 m), S stěna, klas. III-IV, Oldřich Karásek
[Hindúkuš]
1965:
• I. čs. expedice do Hindúkuše, 7 prvovýstupů na vrcholy přes 6.000 m
[Mongolský Altaj]
1967:
• Delger Khan / Delgerchan (3.087 m), J stěna, prvovýstup, klas. V, Miloš Turek a mongolský
horolezec
• Mongol-Čechin Najrangal / Mongol-Čechin Nairamdal, klas. III, Miloš Turek
• Štít III. mongolské spartakiády, klas. IV, Miloš Turek
[Dolomity]
1969:
• Cima Grande di Lavaredo, Dibonova hrana, klas. IV, František Okáč & Ladislav Veselý
• Cima Picolo, klas. III, František Okáč & Ladislav Veselý
• Cima Picolissima, klas. V, Ladislav Veselý
Odkazy
(převzato z https://www.lokalka.eu/2016/04/29/odesel-tony/)
První článek Tonyho zde na webu …
Dlouhý Tonyho profil od Martina Krejsy v Montaně 4/05 …
Potrét Tonyho v Hotejlu 3/74 …
Krátký portrét Tonyho ze stránek ČHS …