Výprava na Kraličák

Výprava na Kraličák aneb expedice Tvrdej ořech

20.12-21.12.2003

Je pátek. Včera jsme se dozvěděli, že do Divokáče se nejede. S Leňulí meditujeme co s tím. Nic nás nenapadá. Všechno to nabralo spád až dneska odpoledne. Že mě to hned nenapadlo Kralický Sněžník. Doma prohrabu šuplíky s mapama a kde nic tu nic. A co takhle skočit do knihovny. Mám štěstí, mají ji. Jen přemýšlím, proč se na mně tak divně dívají, když se v dětském koutku pokouším dokreslit značky na okopírovanou mapu. Potom následuje pár telefonátů kamarádům, všichni by jeli, ale…

Takže to vypadá, že s Lenkou pojedeme zase sami.

Domlouváme se:“ Fajn, takže vezmeme lyže? Ne, co by jsme tam dělaly s lyžema. Ale stan jo ten teda vezmem.“

Klasicky si večer popřejeme dobrou noc alespoň desetkrát než si všechno povíme a konečně usneme. Vstáváme ráno kolem čtvrté, na nádraží jsou dlouhé fronty, ale nakonec sedíme šťastně ve vlaku.

Po pár hodinách jsme na místě. Ostružná. Připadáme si jako absolutní exoti. Je tu asi čtyřicet centimetrů sněhu a všichni mají na nohách lyže. Pár lidí se nás ptá, kam že to prý jdeme, že jako aby věděli až nás bude hledat ta horská…

Dnešní plán je dojít kousek za Kraličák a zítra pokračovat až do Lipky. Jde se docela dobře, tak nám to pěkně jde. Jenomže od Paprsku už musíme prošlapávat a dost se boříme. No to jsme přece chtěly, ne? Tvrďáckou akci. Proto jsme ji taky nazvali Tvrdej ořech (hard core). Nálada je dobrá a stoupá s přibývající hloubkou sněhu. Potkaly jsme kolegu z VHS. Říká, že ti mladí dneska nikam nedojdou ani v Tatrách. Chválí nás, že budeme mít dobrou fyzičku a radí ať nestavíme stan. Je to fajn takhle si popovídat.

Za chvilku dorazíme tam, kde už projel jenom jeden lyžař. Naše předsevzetí, že do stop se nešlape se asi tak po půl kilometru rozpustí jako sníh v létě. Ono se to tu jinak nedá, stejně nikdo nejede. Naštěstí tenhle úsek brzy skončil, těsně před tím než jsme potkaly další lyžaře. Říkali něco v tom smyslu, že jestli jsme šlapaly ve stopě tak se vrátí a přetáhnou nás.

Jsme už docela unavené, ale pořád to jde. Za chvilku se bude stmívat, takže jsme se rozhodly, že půjdeme po tmě.Je celkem dobře vidět, všude je spousta sněhu. Co by jsme proboha tak dlouho dělaly ve spacácích. Je něco kolem čtvrté. Na Kraličák asi nedojdeme, tak alespoň ke Kapličce. Po cestě narazíme na perfektní posed. On byl možná úplně normální, ale nám se zdál v tu chvíli absolutně bezkonkurenční. Jenom se do něho dostat ,byla docela fuška. Měl malé dveře a ještě k tomu samozavírací, takže s batohama to byla sranda.

Je to tu fajn. Vaříme vodu na čaj. Trvá to trochu nějak moc dlouho, pak nás konečně napadne přikrýt ešus pokličkou. To je vynález! Potom začneme rozdělávat spaní. Je to tu těsné. Po vaření se na podlaze vytvořila malá vrstvička ledu, nicméně stačí k tomu, abychom bobovali celou noc. Hlavně ta vrchní jede jako namydlená. Ještě na něco si vzpomínám, až se někdy budete vyprazňovat z posedu (což nám nešlo moc elegantně), je dobré minout schody. Oni totiž potom budou pravděpodobně klouzat.

Ráno vstáváme brzo, balíme každá ty svoje dva spacáky a pokračujeme dál směr vrchol. U Kapličky nás málem sežere pes, takže pokračujeme svižným tempem (i přes Lenino koleno a mou achylovku).

Na vrchol jsme se málem nedohrabaly. Batohy jsme naštěstí nechaly v půli cesty. Jinak bychom tam nedošly. Dost fouká a je mlha. Nejdříve vidíme dvě tyče pak jednu a na vrchole už zmizí úplně všechny. Chytíme se za ruce a jdeme dolů. Tady zažívá Lenča svou krizi. Ale dole se vzpamatuje a prošlapává, takže si to vyměníme. Teď mám krizi zase pro změnu já. Dobře to vyšlo. Máme to daleko a času je málo, takže máme i přes únavu docela dobré tempo. Všechno máme mokré, chtě nechtě musíme stihnout vlak, jede nám jenom jeden. Jsme na tom čím dál tím hůř, teda se silama, nálada je furt praštěná. Jenže abychom si to náhodou o kousek neprodloužily nejdeme po cestě, ale poctivě po značce. Což v reálu znamená, že musíme prošlapávat. Tady už nejel ani lyžař. Místy se boříme až po kolena. Konečně i druhá část výpravy uzná, že nebrat lyže byla totální blbost. Na nádraží se doslova doplazíme. Při chůzi začnu zpívat, trochu to pomůže. Dokonce mě napadá, že by mě mohli klidně namlít do salámu. Takže taková byla asi situace. Byly jsme obě docela dead, jak s oblibou říkám. Mám zmrzlý vlasy, až mám strach abych je nezlomila.

Ve vlaku jen tak koukáme ani moc nemluvíme, což není moc obvyklé. Lenča je z toho dost na větvi, když si mě po chvilce všimne. Vypadáme jako strašidla, troufnu si tvrdit, že obě dvě, bez výjimky. Dokonce nám nějací běžkaři dali dopít trošku slivovice co jim ještě zbyla. Moc nám nevěřili kde jsme byly, a že jsme si to sami vymyslely. Takže se nám zase jednou povedla akce na kterou budeme dlouho vzpomínat. Sáhly jsme si opravdu až na dno.

Jana Kůrová ml.