Krtek Aprílové Roháče

V polovině dubna jsme se Tony Ryšavý, Martin Lasák a já vypravili na přechod Roháčů. Plán byl hezký – začít v pátek pod Sivým vrchem a do neděle jít na východ, kam až nás to pustí. Odhady se podle sebedůvěry účastníků zásadně lišily; jak se nakonec ukázalo, netrefili jsme se nikdo.

Na hřeben jsme stoupali Jaloveckou dolinou. Starý sníh se bořil, ale jinak pohoda. Blíže k sedlu Pálenica sněhu ubývalo a sílil vítr. Hřeben tam byl holý, na zbylém sněhu byla poházená suchá tráva, jakoby se převrátil vůz se senem. Dvacet metrů pod sedlem se mnou vítr nenadále bacil o zem. Kolem mne svištěla vzduchem vyrvaná tráva a větvičky kosodřeviny. Napůl po čtyřech jsem se přesunula k mužským, kteří taky měli celkem dost. Vichřice nám rvala slova i dech od úst. Jen štěstí, že vítr byl až překvapivě teplý. Namáhavě jsme se drápali přes sedlo. Rychle jsem se učila – na začátku každého poryvu jsem se vrhala na zem a chytala se kořenů; bylo to mnohem úspornější, než sebou nechat vždycky fláknout. Teda, dávno vím, že na horách fouká-vá, ale takovou vichřici jsem ještě nezažila. Mužští se pak shodli na sto třiceti, ale to byli nejspíš v závětří. Na severní straně bylo snesitelněji, ne však o tolik. I Martin pochopil, že dnes nám hřebenovka nekyne. Pársetmet-rový pokus tento závěr jen potvrdil, přestože výhled z Brestové na klikatící se hřeben Roháčů byl inspirující. Snad zítra?

Stan jsme postavili v dolince pod hřebenem, kde v té chvíli bylo bezvětří. Tony a Martin nicméně zbudovali sněhový val a stan ukotvili pomocí cepínů, teleskopů i větví kosodřeviny olámaných vichřicí. Po pohodové večeři – Martin tradičně vynesl metrák dobrot a Tony zase pití -jsme se slastně zachumlali. Idyla ale netrvala dlouho; brzo se rozeřádil vichr takovou silou, že jsme většinu noci strávili s rukama nahoře podepírajíce stan, aby nás nezalehl. S úzkostí jsem čekala, že stan (obyčejný malý Beskyd) za chvíli v cárech odlétne a my budeme vydáni na pospas živlům. Vzdávám tímto chválu jednak statečnému stanu, jednak oběma mužským (těm ó moudrým), že ho tak prozíravě upevnili.

K ránu se počasí otočilo, vítr se utišil. Bohužel pro změnu lilo. Povalování v teplých spacácích a dlouhá řada chutných krmí nás zpočátku dostatečně odškodnily, k polednímu však nálada očividně upadala. Nadarmo jsem mužské vyzývala, aby vyprávěli hrdinné ságy ze svých pohnutých životů, a nezištně nabízela, že budu trnout a žasnout. Zvláště Martinův duch se marně vzpínal v těsném stanu. Schylovalo se k maléru. V krátké chvilce, kdy déšť ustal, jsme se nechali Martinem zlákat k „malé procházce“. Dodatečně je těžké pochopit tak začátečnickou chybu od dvou zkušených cvičitelů a opatrné ženské. V souladu se všemi zákony se rozpršelo, jakmile jsme se dostatečně vzdálili od stanu. Následky si každý spočítá: Vzdor impregnacím a pláštěnkám jsme se do stanu vrátili nacucaní jak houby, v těsném prostoru stanu spacáky nevyhnutelně nasávaly vodu. Tepelný komfort byl nenávratně pryč. Jako z udělání, když už bylo mokré všechno, přišel další obrat počasí: Na noc se vyjasnilo a mocně přituhlo. Z tropika na nás odpadávaly lupínky ledu, v lahvi chrastila tříšť. Silnější jedinci trpěli chladem, ti slabší se po celou noc připravovali na uhynutí. Zato neděle nás přivítala zářivým počasím. Chutě jsme vyházeli ledy ze stanu a s trochou lítosti se vypravili na zpáteční cestu. Kousíček hřebenovky jsme si přitom přece udělali, vzali jsme to přes Sivý vrch;, alespoň jsme netáhli mačky zbytečně. Chvíli jsme se kochali rozhledy, naplánovali „příště určitě“ a přes Babky sestoupili do Jalovce, do našeho pátečního výchozího bodu. Sice bez hrdinských výkonů, ale obohaceni zážitky i ponaučením. „Příště určitě“.

Jiřina Pavlíčková