Skok

Bylo, nebylo. Od jisté doby mě někteří jedinci (Stoupa) opakovaně utvrzovali v přesvědčení, že si nevyhnutelně musím skočit na Herynkovi. Přestože jsem věděl, o co jde, stalo se, že jsem jednoho dne obhlížel ze země případné dopadiště. Ignorujíce fakt, že se všechny Stoupovy nápady pohybují na hranici průseru, vyběhli jsme s Vilémem na vrch. Po chvíli příprav a přesvědčování sama sebe jsem se vrhnul do prostoru.

Bohužel, moje balistická křivka byla poněkud strmější, než jsem si představoval, což se projevilo kontaktem s protější skálou asi o 25 centimetrů níž než jsem chtěl. Odstrčil jsem se tedy od ní a otočil jsem se čelem ke skále na kterou budu padat. Nicméně jsem se po cestě zachytil pravou nohou o lano, což způsobilo, že jsem se otočil hlavou dolů. Podle očitých svědků (Korábová Marcela) následoval ve velké rychlosti náraz hlavou do skály, což potvrzují i dva celkem hluboké vrypy v mé přilbě. Následkem tohoto nárazu byl otřes mozku a okamžitá ztráta vědomí. Vzápětí následoval náraz pravým bokem, čímž jsem si přivodil „zlomeninu lopaty kosti kyčelní vpravo“ (citována lékařská zpráva).

Probral jsem se asi za pět minut. Za dalších pět minut jsem si vzpomněl na všechny podstatnější věci, které mému stavu předcházely. Po zjištění, že mohu hýbat prsty na nohou a tedy pravděpodobně není poškozená páteř se mi začal vracet smysl pro humor a učinil jsem pár trapných pokusů o vtip.

Poté co dorazily zdravotníci a hasiči, a po základním vyšetření jsem byl položen na nosítka a trans-portován asi 3 km cestou necestou na louku příhodnou pro přistání vrtulníku. Cesta nám v přátelské a družné zábavě rychle uběhla a po chvíli čekání přiletěl vrtulník, který mě přepravil do nemocnice v Hradci Králové. Snad v rámci poúrazové reakce se už při transportu na nosítkách začala zvolna prosazovat žaludeční nevolnost, která pokračovala ve vrtulníku a vyvrcholila v nemocnici.

V nemocnici mi vzali kus krve na krevní obraz a byl jsem podroben rentgenovému vyšetření pánve, trupu, lebky a krční páteře. Následovalo vyšetření ultrazvukem, které odhalilo menší otok v hrudníku. Po těchto procedurách bylo zjištěno, že kromě výše uvedených zranění jsem jinak zcela zdráv a není tedy nutno přistupovat k nějakým drastickým operativním zákrokům. Poté jsem byl hospitalizován na traumatologicko-chirurgickém oddělení, kde jsem strávil příjemný týden, načež jsem byl propuštěn do domácího ošetření. Závěrem, aby tento článek dostal nějaký smysl, si dovolím uveřejnit několik notoricky známých postřehů ohledně tohoto skoku:

1. Přilba je naprostou nutností. Kdybych ji neměl, psal by tuto analýzu někdo jiný.

2. Je všeobecně doporučováno vybavit se chrániči na kolena a lokty. V případě, že se dobře zachytíte, nastává rotace, která hodlá srovnat tělo z vodorovné polohy zpět do svislé, což končí nárazem kolen na skálu.

3.Prsák neuškodí.

4.Věnujte dostatečnou pozornost umístění a upevnění jistícího spolulezce. V našem případě se Vilém v okamžiku zachycení mého pádu málem napíchl na tyčku od vrcholové knížky.

Všem potencionálním skokanům přeji příjemný let a hlavně šťastný dopad