Úvaha na „Pár úvah“

Při přípravě výroční zprávy mi dal Radek k vyjádření svůj článek „Pár úvah“, abych mu sdělil svoje stanovisko, jestli ho má uveřejnit či nikoliv. Nezdál se mi nevhodný, ani urážející a tak jsem řekl ano. Zároveň jsem však odpověděl, že na něj budu reagovat a to nejlépe ihned. Každý si může udělat svůj úsudek a ten můj předkládám k posouzení již nyní.

Před několika lety jsem si řekl, že přestanu pronášet na „ Valné hromadě “ jenom příjemné věci a zkusím si také trochu rýpnout do členů oddílu, kteří by mohli být ve své aktivitě prospěšní nejen sobě, ale i ostatním. Jenže ouha, ani to s nimi nehlo. Nakonec z oddílu odešlí. Pokud je mi známo – a myslím si, že známo mi je – byli jediní (slovem dva), kteří za posledních 10 let přešli někam jinam. Zato však do našeho oddílu vstoupilo několik desítek!! nováčků ( např.1997 – 8, 1998 – 10, 1999 – 10 ) a v roce 1999 k nám přestoupilo z jiných oddílů šest lidí. Podle informací z CHS patříme k největším oddílům v republice a když ve čtvrtek na schůzku přijde 40 lidí, je to něco o čem si může 95% oddílů nechat jenom zdát. Takže si myslím, že hovořit o prestiži oddílu z něhož odešli aktivní lezci je něco, co se nás rozhodně netýká! Napadá mi určité porovnání s dobou před rokem 1989, kdy někteří jedinci byli aktivní z toho důvodu, že měli „ čárku “ u té správné strany. Když už pak tu „čárku “ nepotřebovali, tak se prostě angažovat nechtěli…

Nemyslím si, že naše horoškola má pověst buzerace a ani si nemyslím, že jedině náš systém horoškoly a fungování oddílu je ten správný. Určitě by šlo dělat spoustu věcí lépe a jinak. A dokonce možná vím i jak. Chybí pouze jediná věc – čas. Málokdo tuší – možná jen Miloš Štulpa, Tomáš Kratochvíl ( Masařík ), Petr Holzer, Marek Žák a možná i někteří další, jak je náročné řídit takový kolos, jako je náš oddíl. Není totiž dne, abych neřešil nějaké problémy spojené s oddílem. Dokonce bych si troufl říci, že ideální by bylo mít na řízení oddílu poloviční pracovní úvazek. Naznačím jen pár problémů, časově náročných, které byly na pořadu dne v podzimních měsících. Skoro tři týdny jsme s Milošem zpracovávali žádost o dotaci na činnost oddílu v roce 2000. Není to jen zpracování plánu činnosti oddílu, ale konkrétní stanovení rozpočtu na jednotlivé oblasti činnosti oddílu včetně horoškoly. Dále jsem řešil pronájem lezecké stěny na Staňkové. Kdybych neměl dobré vztahy s katedrou tělesné výchovy a sportu na Vojenské akademii, myslím si, že bychom stěnu nedostali vůbec. Těch problémů co jsem se stěnou zažil je tolik, že raději nemluvit. Suma peněz, kterou Akádě dáme, není pro ně tak zajímavá, aby si kvůli ní ušoupali nohy. Na vše musí být smlouva, na vše musí být doklad a tak sepsání všech dokladů na několikrát. Jednou není k dispozici vedoucí katedry, pak nemají po ruce razítko atd. atd. atd. Vyúčtování dotace se musí taky zpracovat, články do výročky se musí taky napsat, pojištění léčebných výloh pro horolezce se musí taky sepsat a odeslat, valnou hromadu taky musí někdo připravit, výbor se musí taky scházet a vše doladit. Spousta věcí se řeší telefonem, korespondencí a to vše stojí taky peníze, nad kterými mávnu rukou a neúčtuji do pokladny atd. atd. atd.

Ale pokračujme dál, protože na téma Horoškoly bych chtěl ještě něco dodat. Nesouhlasím s Radkovým názorem, že na absenci smrtelného úrazu v horoškole a oddílu má především vliv štěstí. Myslím si naopak, že je nutné co nejvíce činností při výcviku zvládnout zpaměti, řešit je reflexně a hlavně nic nepodceňovat. Proto „tlačím“ na nováčky, aby pravidelně trénovali na Staňkové a většinu činností si co nejvíce zafixovali a zautomatizovali.

Nemyslím si, že lezení na překližce dá budoucímu adeptovi vše potřebné, já pouze chci, aby před vlastním zahájením horoškoly se naučil to nejzákladnější a při výcviku pod skálou se nemusel učit navazovat, jistit a slaňovat. To už přece může za zimu všechno zvládnout!

Co se týče cvičitelů oddílu je věc trochu jiná. Když se před 2 roky chystalo doškolení instruktorů horolezectví, byli v oddíle i takový, kteří chtěli sami doškolení absolvovat. Pak ale bylo ticho po pěšině. Žádná účast na praktickém výcviku horoškoly, žádná snaha Milošovi vzít vedení nějakých akcí pro nováčky. Z jakého důvodu si tedy instruktoři prodlužovali průkaz? Proč, když nemají zájem alespoň jednou za celou horoškolu někam s nováčkama vyrazit? Táhnou to stále stejné tváře … Jak však slyším debaty z jiných oddílů, situace je veskrze všude stejná. Nikdo nechce nic dělat, nikdo nemá čas, co to stojí práce někoho někam dokopat!? A přitom si myslím, že jednou za rok by se pro horoškolu mohl angažovat každý! A jaká je situace jinde v podobné oblasti? Budu citovat Jiřího Hrmu, který uveřejnil svůj článek o práci s mládeží v posledním Bulletinu CHS č.44: