Armádní horolezci na Kavkaze

Od těch dob, kdy plukovník Maťašák brázdil v 70. letech pod hlavičkou Ministerstva národní obrany a Svazu československo – sovětského přátelství společně s Weinezillerem, Orolínem, Fialou, Neumanem a dalšími českými a slovenskými horolezci „vrcholy přátelství“ Kavkazu a Pamíru, uplynulo hodně vody. Žádný jiný nadšenec se pak už v této brandži nenašel, který by využil podobných možností. Určitě vojáci se srdcovým vztahem k horám existovali, ale pravděpodobně neměli ty správné kontakty nebo konexe, jenž by jim umožnily podnikat takové výpravy. Maťašák, jako náčelník Vojenské zotavovny v Tatranských Zrubech, byl schopen akce zorganizovat a vzhledem ke svému postavení a zanícení k horám i prosadit. V těchto letech, ale i například později, existovaly v armádě vojenské horolezecké oddíly, jenž poskytovaly dobré až výborné podmínky pro sportovní růst těch, kteří trávili na vojně dva roky (někdy jen rok – třeba tzv. absíci). Ať už to byl Jindra Hudeček, Tomáš Kastner, Laco Odstrčil, Roman Brd, Tomáš Marčík a můj nejvíce obdivovaný člověk a horolezec Honza Šimon, s kterým jsem za jeho působení v Brně přelezl spoustu těžkých cest. Velice jsem pak litoval jeho odchodu do horolezeckého nebe. Myslím si, že spousta věcí v horolezectví by měla jiný směr.

Ale dost již nostalgie a nyní tedy několik vět o účinkování armádních horolezců v horách Kavkazu. I v současné armádě jsou stále ještě nadšenci, kteří mají tento sport mimo svoji funkční náplň (pracovní povinnost) – učitelé kateder tělesné výchovy a sportu – i jako velkého koníčka, možná i koně! Některé oblasti ale potřebují být řešené vlastními lidmi a proto se v rámci plnění vědeckého výzkumného úkolu, spojeného se sportovními cíli, rozhodli řešit vyškovští vojenští vysokoškoláci sami. Ať už to je vliv nadmořské výšky na lidský organismus nebo posuzování vlastností armádní výstroje dodané Odborem vývoje a zkušebnictví výstroje Úřadu zabezpečení služeb v Brně, či testování speciální vojenské stravy ve zvláštních podmínkách. Lékař z vojenské nemocnice Brno pak řešil zdravotnické zabezpečení jednotek v horském prostředí a jejich vybavení zdravotnickým materiálem. Sportovním cílem bylo provedení prvovýstupu na některý kavkazský štít a sjetí nejvyššího vrcholu Kavkazu – Elbrusu 5 642 m na lyžích. Vědecký úkol, který se zde řešil je dlouhodobý, ale již zde přinesl své výsledky. V tomto článku se však zmíním o sportovním cíli a tím byl prvovýstup severní stěnou Ullu Kary – 4 302 m.

Část Kavkazu, v které jsme se pohybovali, se nachází v Kabardino – Balkarské republice Ruské federace. V kabardinském jazyce znamená Ullu Kára – „Velká Černá“. Nemyslím si, že její název vznikl ze severní stěny, neboť ta je obrněna převisy sněhu a ledu. Je to úchvatný vrchol, široký a mohutný. Směrem k místu našeho stanování – „Zelonoj Gastinici“ – spadá 1 300 m vysokou stěnou, z které přes den rachotí sněhové laviny. V místech, kde tečou potůčky vody, padají i kameny. Pro jistotu tedy několik hodin předcházejícího dne trávíme pozorováním stěny dalekohledem. Hledáme správný směr výstupu, co možná také nejbezpečnější. Za těch několik hodin pozorování toho spadlo dost…

Následující den vyrážím s Davidem (lektorem katedry tělesné výchovy a sportu vyškovské vysoké vojenské školy) z tábořiště přesně o půlnoci. Jedinou šancí, jak zvládnout stěnu, je vystoupat co nejvíc metrů v noci, kdy je relativně ztuhlá a možnost pádu lavin a kamení menší. Už samotný přístup ke stěně je komplikovaný. Velké množství trhlin, hodně obcházení. Tři hodiny nám trvá cesta pod stěnu, včetně vaření instantní polévky, abychom měli něco teplého na zahřátí. Je krásná noc, viditelnost je výborná, milióny hvězd nám osvětlují výstup. Vzhledem k maximální rychlosti lezeme současně a nejistíme. Spodní partie stěny není pro nás až tak obtížná, i když při případném pádu bychom se zastavili hodně hluboko. Ale jsme rozlezení a taky máme kvalitní vybavení. Moje nové prohnuté Trango od české firmy Pestr – Raveltik znovu prokazuje své vynikající kvality. Tento model mi konečně zajistí, že nemám omlácené klouby u prstů. Okolo osmé hodiny ranní jsme na hlavě spodní části stěny. Trochu jsme si oddechli a pak raději rychle dál. Slunce začíná topit a nad námi jsou sněhovo – ledové séraky, které bychom jen neradi měli na hlavách. Současně to jde nejrychleji a nejlépe … Než se dostaneme k závěrečným ledovým plotnám o sklonu více jak 70°, musíme přeplazit menší trhlinu ve stěně vedle séraků. Je to ale bez problémů – sněhový most vydržel. Posledních 8 lezeckých délek je nejobtížnějších. Abychom obešli vrcholové převěje, vybrali jsme si stěnu pod čepicí co nejvíce doprava. Začínáme zde převislým sněhovým prahem, který vyšel na Davida. Vyhlédnuté místo však nechce pustit. Po společné rozmluvě nakonec využívá obrovský kámen zamrzlý ve stěně, který přelézá a chce dál pokračovat v ledové plotně. Jaké je naše překvapení, když v prahu místo tvrdého sněhu je sníh rozbředlý. David těžko postupuje, ale nakonec nepříjemné místo excelentně zvládl a nastoupil do tvrdého ledu. Dvě zavrtané trubky na délku dodávají pocit jištění … Pak nastupuji já a vůbec se mi to nelíbí. Ještě, že je zde kámen, jinak nevím, jak bychom pokračovali dál. Možná by se práh dal přelézt stavěním, ale držet kolegu na ramenech s mačkami na botách by bylo silně zajímavé. Ve výstupu se pravidelně střídáme. S počasím jsme spokojeni, i když slunce vysoko nad hlavou do nás nemilosrdně pálí. Led a sníh i ve výšce přes 4000 m taje a stéká v malých potůčcích po ledové stěně. Na závěr přichází i skalní lezení, ale těsně pod vrcholem na mě zbyl ledový žlábek, na kterém leží třičtvrtě metru rozbředlého sněhu. Abych mohl postupovat dál, potřebuji zaseknout cepín. Proto musím nejdřív rukama sníh odhrabat. V závěru délky sněhu ještě přibylo a tak skoro „plavu“. O půl třetí odpoledne dolézám na vrcholový hřeben. Doberu Davida k sobě na stanoviště a oba dva se opíjíme slastným pocitem velkého úspěchu – „Velká Černá“ nám dovolila prostoupit svojí severní stěnou. Po několika desítkách metrů přicházíme na vrcholovou hlavu a rozhlížíme se po fantastických okolních štítech. Po chvíli však hledáme směr našeho sestupu. Jak by to tady vypadalo v mlze si nedokážu představit. Po třech slaněních přichází David s názorem, abychom sestupovali a neslaňovali. To se mi vůbec nelíbí a odmítám. Běhám po horách sice jenom čtyřiadvacet let, ale při pohledu dolu do rokle je mi jasné, že při sebemenší chybě už bych se pětadvacátého nedožil. Raději čtyři hodiny slaňování, jak dvě minuty „letu“! Pod stěnou ještě jeden přeskok dvoumetrové trhliny a jsme na ledovci Kaškataš. I sestup se tedy povedl. Z tábořiště pod Bžeduchem nám přicházejí naproti kluci s občerstvením. Vše klape jak hodinky.

Výstupem na Elbrus – 5 642 m a jeho sjetím na lyžích dvojicí – David Ullrich a Miroslav Jebavý – bylo završeno působení armádních horolezců na Kavkaze.

Bohuslav Vlček