Nejen o horách

(Odehrává se před třiceti lety)

Tak jsme si letos vyjeli na Lužnici. Na starou řeku. Máme rádi malebná zákoutí se závoji křovin nad hladinou a bublavý proud mělčin nás uklidňuje. Také příležitostně toužíme spočinout na žlutém písku bachratých ostrůvků a pozorovat rej běliček.

V předtuše těchto lákavých požitků jsme se dobře vybavili. Péřové spacáky, oděv pro dvacet stupňů tepla, oděv pro deset stupňů tepla, oděv pro teploty kolem nuly. (Rádi bychom vzali též oblečení pro třicetistupňová vedra, avšak nevymysleli jsme nic kromě ještě jedněch plavek navíc). Na dně již trochu opotřebovaného kanoe spočíval též plynový vařič se zásobními bombami, maminčin sváteční hrnec na brambory, menší pokojové zrcadlo a kosmetické potřeby, nafukovací matrace (určené pro odpolední opalovací idyly), míč do vody a jiné a další nejnutnější potřeby. Naší pýchou byla bělostná desetilitrová láhev s pitnou vodou, trůnící na přídi a dvě jednolitrové láhve s rumem, odpočívající v přítmí batohu. Zmíněná opotřebovanost kanoe spočívala v proudění vody dírou na zádi průměrnou rychlostí deset litrů za hodinu. Slibovalo to aspoň trochu zdravého pohybu. Strach z tloustnutí (ponese nás přece celý den proud) poněkud opadl.

První večer jsme se utábořili na travnatém břehu. Hrstky komárů a nepřetržitého vysokého tónu blízké pily jsme si ani nevšimli. Také první noc v uzavřeném péřovém spacáku (hrstka komárů totiž zhoustla a bylo nutno se izolovat) při dvaceti stupních dusného bezvětří proběhla hladce a hlavně rychle. Ve čtyři hodiny ráno jsme zavrhli smrt udušením a zvolili smrt sežráním. Skýtalo to přece jen jisté naděje: 1) mohli jsme se při tom přemísťovat z místa na místo a dál třeba najít kraje bez komárů, 2) rychlým pádlováním hmyz zaplašit, 3) čas od času si ulevit skokem do vody.

Při likvidaci tábora jsme poprvé pocítili povzbuzující účinek komářího jedu. Všechny práce – včetně snídaně a nalodění – zabraly půl hodiny čistého času. Ve 4:30 vyrazila naše loď prudce vpřed, dva metry před hrozivým bzučícím černým mrakem a – najela na vyvrácený strom. Z koruny toho stromu vyrazil ještě hustší mrak hmyzu. Po vyčerpávajícím boji v šerém ranním přísvitu se nasycený oblak konečně rozptýlil a my, s pocity zneužitých dárců krve, zuřivě vybírajíce vodu z lodi, pluli opět správným směrem.

Než jsem se naučila trochu pádlovat, opakoval se zmíněný dějový model ještě několikrát. S postupujícím sluncem teplota rychle stoupala nad třicet stupňů, avšak nechráněné tělo se pokrývalo svědivými štípanci a tak nezbylo, než navléci teplákové soupravy a ponožky a … rukavice jsme neměli – tak ovázat ruce kapesníkem -čepice jsme neměli – tak ovázat hlavu ručníkem….masku na obličej jsme neměli -tak další ručník přes oči….jenže díry na dívání jsme tam vystřihnout nechtěli, tak se naše dráha klikatila od břehu ke břehu, od keře ke keři, od jednoho hmyzího roje k druhému. I hlad se dostavil, ale sotva jsme otevřeli ústa, vletěli do nich komáři. „Bez jídla vydržíme i týden“ prohlásil Honza a jelo se dál.

K poledni se konečně vodní pruh rozšířil a já jsem toužebně pohlížela na široké regulované koryto „nové řeky“, na němž se už pohupovalo několik loděk a v nich lákavě odpočívalo několik z komářího pekla vyváznuvších jedinců – jen občas líně pohladili hladinu pádlem. „Nejsme mastňáci“ řekl přísně Honza „my pojedeme Starou řeku, jsou tam romantické kmeny přes vodu, rákosí a do vody splývají kapradiny“ pokračoval a ukázal kamsi do houštiny „Jen dvacet metrů přeneseme loďku“. Jsou horší věci na světě, jsou nemoci a smrt, pomyslela jsem si a odhodlaně začala odvazovat zavazadla a vynášet na břeh. Avšak ani svůj konec prázdného kanoe jsem moc neuzvedla a tak je Honza vlekl trávou a kopřivami téměř sám. Bylo to asi šedesát metrů, než jsme narazili na úzké vyschlé koryto. „Ale jindy tu vždycky voda byla“ řekl a vláčeli jsme se dál mokrým, rozbahněným dnem až konečně bylo vody po kotníky a pak po kolena. Pod těžkým nákladem se však loďka brzy zase zaryla do dna – o tom, že bychom nasedli, nemohlo být ani řeči.

Ryli jsme hlubokou brázdu do dna celou věčnost než kanoe uneslo i nás. Jásavý okamžik však netrval dlouho – po dvaceti metrech – rup – vrazili jsme plnou silou do kmene, romanticky ležícího přes vodu. Co teď? Odvázat batohy, vynést vařič, vyšoupnout loď do lesa kopřiv na břehu, znovu spustit na vodu, snést zavazadla, přivázat, nasednout. Po desátém kmenu, malebně přeloženém přes hladinu, jsem nesměle zabrblala něco o romantice pro dřevorubce, po patnáctém jsem si hlasitě stěžovala na nepříčetného šílence u kormidla. Po kmenu dvacátém jsme však už nic neodvazovali ani nepřenášeli. Pokud to šlo, ulehli jsme na dno a podšoupli se pod kmenem anebo podšoupli jenom kanoe a sami postupně kmen přelezli vrchem. To vše za vydatného dopingu již zmíněného komářího jedu. Když jsme vyhladovělí, poštípaní s napuchlými tvářemi, propocení a k smrti unavení dorazili k rybníku Rožmberku, byl už večer.

Rychle jsme postavili stan – Honza v něm ještě chvilku něco kutil – a uháněli do hospody bez komárů. Párek a pivo zahnal pocit celodenního utrpení z naší mysli – k půlnoci však bylo nutno opustit přívětivě zakouřené a tedy vůči komárům imunní prostředí. „Mám pro tebe překvapení“ tajuplně se usmál Honza a pootevřel vchod do stanu. Zevnitř se vyvalil čpavý oblak. „To je jed na komáry,ani jeden nezůstane živý“ šťastně prohlásil. „Do plynové komory nejdu“ odvětila jsem, ale Honza částečně vypustil nejhorší smrad a vlezl dovnitř. „Nejsou tady!“ zavolal a zalezl do spacáku. Učinila jsem totéž a tiše doufala,že se tím puchem neotrávím. Nábožně jsme naslouchali tichu bez bzučení. Uplynula minuta, dvě,tři………a najednou, snad to byla jen halucinace…..kvílivé „íuííííí“

Když jsme ráno vylezli přiotrávení jedem a současně znovu poštípaní ven, spatřili jsme větrem rozčeřenou hladinu rybníka, po níž pak naše plavidlo bez námahy klouzalo. Na písčitém, prosluněném břehu s borovicemi jsme setrvali a v podvečer od ohýnku hleděli na hvězdy za vydatného šplouchání obrovských, z vody vyskakujících kaprů.

Alena Borková