Vzhledem k tomu že jsem funkcionářem-bafuňářem-papalášem našeho staromilského oddílu a kyborgem-vrakem-zenovým ztroskotancem planetárního lezení v jedné osobě, necítím povinnost přispět do výročky svou „troškou do mlýna“ (tedy do výročky, nebo výročkou do mlýna? nebo mlýnem do…?). Vesmírnou karmu tedy nechám přes své prsty plynout do elektronických záhybů počítače a pokusím se vytvořit smysluplný text mimo jiné pro pocit radosti nad tím, že levou ruku už mohu používat i k jiným věcem než drcení ořechových skořápek. Hráli jste někdy skořápky?

Zasedl jsem tedy k PC, ještě předtím odskočil na WC, pustil na HI-FI ACbleskDC (ty vlastně nemám… tak co to tam ječí… kyberpunkový mix je taky dobrý) a mám se k dílu. Před chvílí dosmažili Ministry (ne Bačo, nesmažili ministry) a docvakal Rob D (ne Vojto, ne bod G, ani Bob M, ani Rob G, ani pan Z) a já nevím odkud začít svou myšlenkovou exhibici.

Tak třeba odspodu, jako každý horolezecký výstup. Hergot, už se sypou Prodigy jako lavina z Huascaranu a já jsem teprv na nástupu. Kašlu na nějaké dlouhé výstupy, dáme si jenom takový bouldering. Jako Messner včera za šera.

1. Boulderproblém – Look to your Orb for… neboli o kráse v Krase

Protože ani pořádně neznám všechny aktivní členy oddílu, což je u člena oddílové vlády na pováženou, těžko mám co mluvit o výkonech Lokotky v Krase. Znám ale druhou stranu mince – Kras. Tak budu mluvit o něm. A o sobě. Kdo nemáte rádi narcistní typy zkuste další boulderproblém (viď Jájínku). Nechci na následujících řádcích předvádět něco ve stylu „Bilance RT“, ale poreferovat, co se nejen mě povedlo tento rok v Krase.

nástupové chyty jsou pěkně kluzké – jsme ve Sloupu.

Nových cest vzniká po málu, je až s podivem, že právě v přeplněném Sloupu se dají nalézt nové směry. Vypadá to tak, že nejvýznamnějším škodičem je Zdenál Konečný (Ultrasonic sound:…may be I should go back…) i když jeho novinky bývají označovány jako pěkné pičoviny – ty moje ale taky, tak co. Nejnovější novina je na sám Hřebenáč a dá se nazvat jako „Odbočka z Šufánku“. Vůbec se neleze, je prý tak za S+/9-. Druhou novinkou je moje od spodu udělaná cesta „Tanec na stožáru“, která vede taky na Hřebenáč, tam je ale místa… cestu jsem ještě nevylezl RP, ale není to moc těžké (nezkoušel jsem to) a taky se asi vůbec neleze, i když je to podle mě pěkná neolezená linka. To si Zdenál o svých cestách myslí taky. Možná tam načmárám šipku a nápis. Kdo co z odd. ve Sloupu těžkého vylezl nevím. Vilda Pavelka tam vylezl nějaké devětmínusky, ale to je jen spřátelený subjekt, nikoli člen.

naskočíme na oblou lištu – a jsme Na Holštejně.

Žádné nové směry, žádné těžké přelezy. Ale konala se parádní společenská akce nahoře na hradě – pálení Čarodějnic. Nebo to bylo předloni? Každopádně zůstal příjemný pocit. Nepříliš příjemné pocity zůstaly, když jsem nebyl schopen ani za prase vymyslet, natož udělat kroky nad nouhendem v Hradní spáře (jo, Kdyby prase mělo křídla…). V Němé barikádě to bylo odpadané AF. Děkujeme odejděte.

konečně ostrá i když malá škrabka – Josefovské údolí.

Na Krkavcích nic nového, stále platí odměna za OS cesty Dolomitomaniak (červené nýty vlevo od Veteránské) v podobě 10ti piv. Klasifikace 8. Tak to zkuste, sráči (a dámy). Stále jsme nevsadili s Viktorem nýty do (Viktorova) shora vyzkoušeného směru vedle Slyším očima s pracovním názvem Viktor čistič. Na Modrém rysu jsme udělali (s kým to hergot bylo? myslím že s Radimem Sedláčkem) docela hezkou cestu „Franky Dlouhán“, tak kolem pět šest. A je tam nová pěkná linka po borhácích přímo po hraně převislé hlavy (tak 7+) od neznámého autora.

Zato na Býčině, Kostelíku a Jidášce je trochu rušno. Na Býčině přibyly ve velké klenbě dvě nové cesty. Jedna z nich je hákovačka. Klasifikace 5+A3(?) a autor David Pavlík s Pytlákem.

Na Kostelíku jsou tři novinky. Za prvé někdo ukradl fixní smyčky z krásné cesty (mojí cesty!) „Sny o majetku“ (klas. 6+) v údolní stěně. Za druhé a za třetí nějaký (podle mě) „totálny kokot“ naflákal do dávno lezené pětkové plotny vlevo od cesty Meč po dvou metrech borháky (1. se cvaká ze země) a vynýtoval blok vpravo od Meče. To jsem zvědav kdo se vynoří… Snad Pavel K. z Blanska.

Jidáška – další jobovka. Když jsem po silvestrovské noci strávené v nedaleké partyzánské jeskyni šel obhlédnout svou oblíbenou skalku Jidášku objevil jsem Jidášovo dílo. Minulý podzim jsem v totálně zamešeném pilíři s kartáčem, pilkou (nikoli Pilkou) a kladivem strávil asi dva půldny tvrdé dřiny abych vydobyl tři metry široký a dvacet metrů dlouhý pás čisté skály, sólo jsem si přelezl směr kam mi strach dovolil. Dolů jsem dal do hodinek tkaničku. Na jaře jsem měl zranění ramene, v létě jsem lezl v horách a na podzim jsem si pro změnu zlámal zápěstí. Tak si někdo slíznul smetanu – pět nerezových nýtů a řetěz na slanění. Autorem nebezpečná dvojice David Pavlík a Pytlák. Na můj slovní útok se omluvili s tím, že smyčku nepotkali… cesta je to „Jidášská“ (6+). Od těch samých autorů vpravo ještě jedna cesta klasifikace 5+.

zarveme za škrabku a fixneme do kostičky, trochu se hýbe. Vítejte v Gogarthu = žlebech.

O Rorejsech nemám moc zpráv jenom Zdenálova cesta někde kolem Okovů a já jsem zapytlil pro psychické obtíže pokus o prvovýstup, protože jsem chtěl klasický směr bez nýtů. Máme s Vildou co na práci až srostu.

Průkopník těžkooděného lezení – Vojta Dvořák a jeho tým rytířů ve zbrani (a ve zbraních) stále něco šmudlá v drnech a hliněných koutcích na Koně (na koně!). Čerstvá pecka je „La Srala“ kterou dělali na etapy s Davidem Minaříkem a Bačou. Po neúspěchu v novém projektu BonoBono (Vojta + Ondra Nádvorník) kousek dál zůstává „New Age“ (O. Nádvorník + V. Dvořák) stále bez opakování nejtěžší mixovou metelicí v Krase.

Na zakázaných skalách v pustém žlebu škodil Dan K. se svými borháky. Výsledkem je na stěně Za rohem nová cesta za 8-.

Na Idahách je nová hákovačka mezi „Křečkama“ a „Dvoutaktem“ – pouze po vklíněncích s názvem „Gogarth“, ale půjde to volně, zatím je to za A1/A2 s dvouma sadama friendů. Volného přelezu se konečně dočkala druhá délka cesty „Vaška Bůžka“. AF klasifikace je těžká 8+. Cesta je to nádherná, vytrvalostní s brutální sérií malých chytků na konci, tak pěkná skála je ve žlebech fakt málo k vidění, ale RP ze země bude někde mezi devátým a desátým stupněm.

Taky je dodělaná hákovačka od kluků (Lahváč a kol.) z Blanska. Tak A2/A3. Konec ve „Dvoutaktu“. Prý používali takové finesy jako šponování háčku aby držel pomocným lanem z druhého konce jeskyně…

No a páni ochranáři vytloukli co se dalo.

Na sportovním hřišti Gogarthu – Saxině a Henryovce se taky děly věci. Bača zase nevylezl „Zodiac“. Moje snahy v projektu „Krvavý román“ začaly vypadat nadějně den před frakturou a ze dvou dalších rozdělných cest zbyly dva nedodělané projekty. Podařilo se mi možná první AF opakování „Valašského koně“ a RK přelez „Tlustých chlapců“ (Radim Sedláček za pět piv dosvědčí i Rotpunkt)

Za zmínku stojí historka kolem vzniku názvu „Krvavý román“. Několik let byl rozdělaný projekt odbočující vlevo od třetího nýtu ze „Zodiacu“. Nýt, ve kterém je dodnes několik starých smyček, tam kdysi osadil myslím Štěpán Ptáček (tímto tě zdravím čuráááku, How do you do – stará páko?). Minulou zimu jsme pod Henryovku přišli s Mončou a plánem starý projekt dodělat jako hákovačku a nevěřili svým očím. Všude kolem krve jak z prasete, ale prase nikde, jenom síť krvavých cestiček. Možná nějaká maniodepresivní srnka páchala sebevraždu, ale kam se poděla? Nevím a asi se to ani nedovíme. Jsme dost otrlá dvojka a tak jsme začali lézt. Za chvíli jsem dolezl k nýtu se smyčkama. Dál jsem pokračoval po špatných skobách až do míst kde to šlo s trochou fantazie po háčcích. Tak jsem pokračoval po háčcích až do míst kde se semnou jeden háček uštípnul. Takže jsem pokračoval volným pádem nepatrně bržděným předešle zatlučenýma skobkama do míst kde to bylo tak metr na zem. Když mi opět naskočilo srdce rozhodl jsem, že pro dnešek je posekáno, Monče se stejně z toho i přes mráz silného zápachu z ne zcela zmrzlé krve dělalo nevolno. Z našeho matroše nebylo třeba nic vybírat všechno šlo hladce ven cestou dolů, tak jsem slanil ze starých smyček a vybral presa z nýtů v Zodiacovi.

Na jaře jsem přišel pod Henryho stěnku a zhruba z míst odkud jsem „hodil“ se leskl nýt, který tam z horního lana navrtal Pavel Jonák z Nového města. Směr vyzkoušel s TR a naznal za příliš těžký, aby se s ním trápil dál. Mně se odspodu do již zkoušeného směru znovu nechtělo a tak jsem přidal nahoru slaňák a začal projekt nacvičovat s horním lanem jako volnou cestu. Nejtěžší je asi dvoumetrová pasáž pod Pavlovým nýtem, která vede přes sérii hodně malých a bolestivých bočáků a končí dynamem do krápníčku na stisk. Je to takový krvavý boulder. Závěrečné stiskátko jsem nemohl bolestí udržet a po dvou pokusech jsem mohl (spíš musel) jít domů se zkrvavenými prsty. Když jsem si poslední články prstů omotal páskou, zase jsem nebyl schopný udržet malé chytky níž. Nakonec jsem vykouzlil složitou tejpovací kombinaci umožňující udržet obojí. 30.srpna 2001 jsem linku přelezl top rope se dvěmi nebo třemi odsedy. 31.srpna jsem spadl na Stránské. Sádru mi sundali 4.ledna 2002. Doufám, že náš román na pokračování na Henryho stěně bude mít následující kapitoly méně krvavé…

Na Saxině udělal Radim Sedláček s Jankem Bednaříkem novou cestičku-hákovačku tuším s názvem „Saxifragment“. Klasifikace (tuším) A1/A2. Nástup je „Novou Saxi“ a v prvním borháku sejde do spárky asi metr vlevo a tou do hodin v polici pod převis (slaňák). Nechali tam dvě skoby. Je to pěkný směr pro lidi, kteří si chtějí vylézt hákovačku po vlastním materiálu (skoby a vklíněnce), ale nechtějí rovnou do Macochy nebo drápat se někam na Idaha. Bača to zkoušel po zbraních (to pude!). Pak nám běžel Janek ještě pomoct s dalším prváčkem.

Monika, Janek Bednařík a já jako nehrající kapitán týmu jsme udělali novou cestu „Pan zlomenina“ na panenskou stěnku v Suchém žlebu. Je to tak kolem pětky.

O prázdninách jsem byl s Golemem na pohodičkovém výletíčku se svačinkou (díky Golsone) ve žlebu na Kateřiňáku. Výsledkem je nová cesta „Prázdninová stratosféra“ (7-). Nechali jsme tam jen jednu skobu, ale slibuji, že celý směr opatříme nýty a slaňákem.

V Gogarthu se docela leze, že jo.

Mikrolišta, ale dobrá noha a pak už zbývá jenom překul přes hranu. Nacházíme se v Rudících.

V Rudicích je nejen pohoda, ale taky se tady leze. Vilda přelezl konečně RP „Fiestu“ a prý úplně v pohodě, „Knoflíkovku“ AFnul a Bača si připsal na své konto konečně dlouho očekávané RP více cest osmého stupně. Gratulujeme našim championům.

Vpravo od Šípkáče jsem udělal s Viktorem Kolářem novou cestu asi tak za 7+/8- jenom se skobama a vklíněncema (Ondro docela rád bych mrknul na fotky z celé té atrakce). V cestě jsme nenechali ani skobu ani smyčku, jen očištěnou skálu a trochu magnézia, takže se není co divit, že když jsem za měsíc a půl do Rudic přijel s vrtačkou, abych linku zajistil pro „veřejnost“, zjistil jsem, že jsem ji tahal zbytečně. Je tam nasázeno několik zlatých borháčků, prý někdo z mimobrněnských. Coby starý škudlil bych jich tam dal beztak míň, takže vám jen přeji pěkné polezení.

Ještě se překulit na hranu tohodle Boulderproblému a máme ho za sebou. Sakra, je to ale převislé – Macocha.

Nevím jak to opadlo s povolením a oddílovým lezením v Macoše koncem října. Povím, co vím.

V klenbě tento rok působili tři týmy. Ricardo Jurečka, Pavel Weisser a Jaro Důtka ze Slovenska přelezli za 24 hodin „Elektrický strop“.

Pavel Jonák s Blboněm uskutečnili s několika pády, při kterých vstávali krvežíznivé přihlížející čeládce vlasy hrůzou na hlavě, a v dobré náladě druhé opakování „Amerických hrátek“.

Poté co se Zoban i přes předcházející silné řeči nepustil do „hrátek“ v „Hrátkách“, pustil se s Jankem Bednaříkem do Příklepového stropu. Protože byla zima (což je v prosinci vskutku nečekané) a Zobanovy se nechtělo lézt dál, tak po čtyřech délkách lezení svorně ukončili. Fámovou dohru nebudeme na stránkách našeho prestižního periodika rozebírat.

A první boulder je za námi. Šest kroků – pět stran v T602. Docela nářez, že jo.

2. Boulderproblém – Rock is Dead neboli o změně systému.

Z hlediska organizovaného horolezectví se ledacos po roce 1990 změnilo. Aby člověk mohl v pohodě lézt, nemusí být členem nějaké organizace, aby mohl vyjet za hranice nepotřebuje doporučení, aby mohl dělat výškovky nepotřebuje nadindividuální subjekt, který mu bude čistit peníze. Finanční podpora lezců ze strany oddílů je zanedbatelná, s lidmi z lezení se stejně člověk potká v hospodě nebo na bouldrovce, tak k čemu jsou oddíly? K čemu je dobrý ten úsměvný pozůstatek socialismu jakým je naše Lokomotiva se svými schůzemi, výkonnými výbory, výročními valnými hromadami navíc bez možnosti jízdenek do Tater za korunu?

Když o tom přemýšlím nenapadá mně moc důvodů. Některé však přece. Jako prakticky (pragmaticky) nejvýznamnější důvod existence oddílu (nejen našeho) vidím horoškolu. Je to vlastně jediná skutečně odddílová činnost, která zbyla a v níž vidím praktický smysl a význam naší činnosti.

Éra velkých společných oddílových zájezdů pominula. To co se skrývá nyní pod pojmem oddílová akce je pro mě spíše partikulární akcí kterou si někdo zorganizoval více méně pro sebe. To však nemusí být ničemu na závadu a této skutečnosti musí být přizpůsobena oddílová politika. Trochu je mi líto, že odumřela „Mikulášská“, ale třeba dojde k renesanci této kultovní kulturní akce.

Nemyslím si, že by se činnost oddílu měla skromně omezit pouze na horoškolu a výroční schůzi. Myslím, že oddíl by měl nejrůznějším způsobem podporovat sportovní akce široké členské základny oddílu i jiným způsobem, než zapůjčením stoletých maček k výletu na Mont Blanc.

Nejlepším způsobem, jak podporovat je poskytnutí finanční dotace. To je všeobecně známo. Vyvstávají dva problémy. První je odkud. Druhý je komu.

První problém je do určité míry řešen dotací, kterou oddíl dostává z brněnského magistrátu a členskými příspěvky. Pro to, aby měl oddíl možnost mít i další legální příjmy, které by nemusely jít přes účetnictví TJ, museli bychom získat právní subjektivitu = stát se občanským sdružením = vést účetnictví a odevzdávat daňové přiznání. Nevím přesně jak je to s peněžitými dary, protože na dary se nevztahuje daňová povinnost. Přesto, že nejsme zmiňovaným právním subjektem (jsme sice subjektem náležejícím pod ČHS, ale nemáme nárok na jiné peníze než členské příspěvky, jak je to s dary a dotacemi, nevím) oddíl nějaké finanční zdroje – cca 40 tisíc – na činnost v roce 2002 pravděpodobně mít bude.

Druhým problémem je komu a jak tyto peníze nacpat.

Moje představa se kterou všichni členové oddílové vlády v podstatě souhlasili je následující.

Celek peněz bude rozdělen do 4 škatulek.

V l. budou peníze určené na dotování předem vyhlášených akcí. Výkonný výbor naplánuje a předem označí termíny akce, na které bude vypsaná dotace na cestu. Účastníkům akce bude proplacen cesťák do výše vyčerpání příslušné škatulky. Ne však více než byly náklady na cestu, vy kulišáci.

2. škatule bude určena na individuální předem hlášené akce. Podle počtu uchazečů o dotaci bude rozdělena suma. Uzávěrka žádostí bude včas oznámena.

3. škatule bude obsahovat peníze určené na individuální akce, které nebyly předem ohlášené, ale na kterých se něco pěkného vylezlo. Řada povedených akcí (většina) vznikne dosti spontánně a improvizovaně těsně před odjezdem a bylo by škoda vyloučit je a priori z možnosti příspěvku.

4. škatule bude obsahovat penízky na odměny za činnost sportovní nebo oddílově prospěšnou. Z ní se bude čerpat na symbolické odměny za výstupy roku, vedení horoškoly atp.

Protože jsme oddíl a ne výkonnostní družstvo, nebude naše podpora směřovat primárně k nejlepším lezcům. Např.: Za hodnotný výkon, který si zaslouží ocenění bude považován spíše šestkový dívčí výstup někde v Tatrách než obligátní Xb Marka Žáka na pískovcích. Nebo bude spíše podpořena akce nováčků do Dolomit na Comiciho cestu na Tré Cime, než Vojtův výlet na nějaké dardy do Bergellu.

3.Boulderproblém – Bad Blood neboli o pýše

K nakousnutí tohoto boulderproblému mě vedli silné rozpaky nad stavem současné světové i domácí scény výkonnostního horského lezení.

Při jednom rozhovoru s Tufim jsme došli k tomu, že největším problémem v hodnocení a oceňování sportovních výkonů v lezení je nemožnost kontroly a ověření takových výkonů. Můj názor je ten, že je to spíše dobře, aspoň není takový tlak na výkonnost a ve většině způsobů lezení převládá mimosoutěžní moment, už tak dost kultivovaný kapitalistickým tržním způsobem života.

Problémem se nemožnost ověření lezeckých výkonů stává, jakmile si někdo nárokuje uznání, prvenství a další formy odměny (peníze, členství v klubu, slávu…). Trochu jinak řečeno: problémem se to stává, jakmile je možné za kvalitní výkony získat odměny od těch, kteří do podniku nikterak nevidí.

Jak je možné ověřit, že dotyčný jednoduše nekecá?

Zatím je to otázka pofidérního mechanismu osobní cti a uznání či exkomunikace lezeckou komunitou, ale tyto mechanismy jsou opravdu pofidérní. V kapitalistickém tržním systému, kde je úspěch definován jinými pojmy než čest, přátelství a podobné archaismy, které pravděpodobně neexistovali ani u prvních průkopníků lezení v polovině minulého století, a sport a částečně i lezení je obchodovatelnou součástí tohoto systému, vzniká relativně legitimní možnost dosáhnout takového úspěchu i nečestnými (nelegálními) prostředky.

Systém vytváří vhodné podmínky k zveličování vlastních (lezeckých) kvalit jednoduše tím, že úspěch dostanou ti, kdo ukáží, že jsou výkonní a ne ti, kteří dokáží, že oplývají vysoce ceněnými morálně volními vlastnostmi. Skeptické jazyky tvrdí, že to tak bylo vždy, já se domnívám, že ne vždy a ne všude.

Aby mé úvahy nebyly příliš abstraktní, uvedu pár příkladů z našeho domácího písečku i světového lezení, předmětem kritiky jsou vždy jedna ze dvou věcí – obtížnost (styl) nebo deklarované dosažení vrcholu (kopce)

příklad č.1 T.Humar – sólo v jižní stěně Dhaulagiri.

Je bezpochyby, že Humar vylezl minimálně na hřeben. Však celou dobu jej snímala kamera a vše bylo přenášeno na Internet.

Terčem kritiky je, že Humar prohlásil, že lezl ve stěně M7 s cepíny, sedmičku volně a že se jedná o prvovýstup.

příklad č.2 Česen na vrcholu Lhotse a Jannu.

V obou případech nepřinesl věrohodnou dokumentaci, pokud vůbec nějakou. Oba horolezci jsou profesionálové tj. na kvalitě svých lezeckých výkonů částečně existenčně závislí.

příklad č.3 Coubalové ledaskde.

Aféry kolem jejich výkonů se odehrály v době, kdy jsem se o něco takového vůbec nezajímal a možná ještě ani nelezl. Je ale pravdou, že jejich cesta Alpská růže na Cimu Grande se dnes normálně leze a Žlutý anděl v Eigeru je považován za vylezenou cestu. Nejvíce otazníků vzniklo kolem stylu. Kdo dnes ví jak to bylo? Každopádně společenství (závistivých?) lezců se i k jejich dalším nesporným výkonům stavěla relativně vlažně,

příklad č.4 Amin Brak. Pochybnosti kolem výstupu cestou Český expres rozvířil nešťastnou prezentací rozmlžený článek Filka Šilhana. Nebyl udán styl výstupu, jak bylo použito fixů atd. K tomu se přidaly protesty Španělů, nedůvěra českých i slovenských climberů a skoro se schylovalo k malé ostudě. Svými pozdějšími výkony se však pasáci zařadili mezi opravdické bouráky. Nad letošní nespornou šňůrou Máry Holečka (A4+ v Patagonii + Sheep Ranch a El Nino v Yosemitech + neúspěch v Nepálu) lze jen uznale potřást hlavou a popřát Márovy dlouhý život.

příklad č.5 baron Prášil – Radek Lienerth (Zoban) v Nepálu. Tuto causu nechme nějakou dobu uležet. V současné chvíli bych jen vyjádřil naději, že můj „sokratovský dialog“ s Radkem se nemine účinkem. Á propos – víte jak Sokrates dopadl?

4. Boulderproblém – Spybreak neboli o stylu a hodnocení

To necháme na jindy. Už mě to nebaví a vás asi taky ne.

Dušan Janák – Stoupa